Zpověď Jany (19): Po smrti tatínka onemocněla rakovinou

Jana je krásná, mladá a věčně usměvavá studentka posledního ročníku gymnázia. Že se s ní osud příliš nemazlil, byste poznali až ve chvíli, když by přišla řeč na životní hodnoty. Kvůli ranám osudu si například nesmírně váží zdraví. Před několika lety jí nečekaně zemřel tatínek a za necelý rok poté jí lékaři diagnostikovali onkologické onemocnění. Rakovinu se jí podařilo porazit. I proto se stala Dobrým andělem a snaží se pomoc, kterou kdysi sama od dárců nadace dostávala, pomalu vracet.

Jana žije se svou rodinou ve Světlé nad Sázavou. Když jí bylo 14, našla jednoho rána společně s maminkou ležet otce v bezvědomí na zemi. Okamžitě přivolaly lékaře, v nemocnici se zjistilo, že má prasklou lebku a masivní krvácení do mozku. Ještě ten den zemřel.

Den předtím byla celá rodina na koncertě a poté na návštěvě u kamarádů. Nikdo netuší, co se mohlo stát, kde se mohl uhodit, co zapříčinilo prasknutí lebky. Ze dne na den byl pryč. Jana si tatínkovo úmrtí velmi vyčítala a trápila se natolik, že uvažovala o tom, zda má vůbec smysl žít dál.

Osud jí však nachystal další nepříjemné překvapení. Necelý rok poté jí po vleklých horečkách a bolestech lékaři diagnostikovali anaplastický lymfom, což je nádorové onemocnění lymfatické tkáně. Přišla tak další rána osudu, která ji paradoxně v jejím vnímání života posunula a dodala jí sílu ho nevzdat. A pomáhat ostatním. Jak to celé zvládla?

Jano, co vám proběhlo hlavou, když jste poprvé od lékařů uslyšela svou diagnózu?

První věc, která mě napadla, byla: A co volejbal? Onemocněla jsem totiž pár dní před začátkem sezony, a jelikož je pro mě sport od malička velkým koníčkem, na nic jiného jsem v ten moment nepomyslela. Když mi stihlo dojít, co se vlastně děje, pocítila jsem kupodivu spíše úlevu. Byla jsem totiž ráda, že se konečně přišlo na to, co mi je, a že mi doktoři můžou pomoct.

I tak to ale lehké zjištění nejspíš nebylo, že?

Já, mamka i mé kamarádky, které v tu chvíli byly v nemocnici se mnou, všechny jsme brečely. Ještě ten den mě převezli na JIP Kliniky dětské hematologie a onkologie, kde jsem nejdříve musela podstoupit přípravný blok chemoterapie, aby se zjistilo, zda to mé tělo vůbec zvládne. Že to ale zvládnu já, to jsem se rozhodla hned.

Jak léčba probíhala a co jste musela podstoupit?

Má léčba se skládala z 6 bloků chemoterapie. V každém z nich se nejdříve jeden den tělo takzvaně proplachovalo a poté 5 dní kapala látka, podobně jako klasická kapačka. Po 5 dnech přišel opět „proplachovací den“ a po těchto sedmi dnech musela být pauza před dalším blokem. Abych mohla chemoterapii přijímat, museli mi do těla voperovat port, malou krabičku napojenou na tepnu, přes kterou jsem léky do těla dostávala.

To muselo být náročné.

Bohužel chemoterapie neničí pouze to špatné v těle, ale škodí tělu celkově. Proto během léčby nastaly i chvíle, kdy se mi nechtěly tvořit krvinky a krevní destičky a musela jsem dostávat i transfuze. Bílé krvinky se nedají nijak doplnit, proto se jejich tvorba podporovala injekcemi.

V nemocnici jste se léčila skoro půl roku, co vás drželo nad vodou?

Dny na onkologické JIP v Motole, kde jsem měsíc neměla ani spolubydlící, byly dlouhé. Ráno v 6 nám vždy sestřičky nebo zdravotní bratři nabírali krev a pak během dne nebylo moc co dělat. Většinu času jsem trávila povídáním s mamkou, sledováním filmů a seriálů nebo povídáním a voláním si s kamarády. Alespoň jednou denně jsem s mamkou chodila na chodbu na procházky. Těch pár kroků po chodbách pro mě bylo velmi zásadních, protože jsem tělo stále udržovala alespoň v nějakém pohybu a byl pro mě pak snazší návrat ke sportu.

Spolubydlící jsem měla až na klasickém oddělení onkologie. Nedá se říci, že bychom se během léčby hodně bavili nebo spolu trávili čas v herně. Většina z nás totiž byla unavená z léčby nebo nám z ní nebylo dobře. Přesto jsem si ale pár kamarádů našla. S některými jsem stále v kontaktu a dáváme si navzájem vědět, jak se nám daří. Kromě dětí jsem se moc ráda bavila se zdravotním personálem, sestřičkami, zdravotními bratry i doktory. Jelikož jsem se na onkologii léčila 5 měsíců, všichni mi přirostli k srdci.

Ale největší oporou vám byla maminka.

Jednoznačně. Trávila se mnou celé dny v nemocnici, a aby se mnou mohla být, musela přerušit práci. Spala na ubytovně hned vedle Motola. Byla tam, když jsem ráno vstávala, večer odcházela, až když jsem usnula. Musím říct, že mamka je strašně silná a navzdory všemu, čím si musela sama projít, pro mě byla obrovskou oporou. A to byla i celá naše velká rodina. Mám štěstí, že mezi sebou máme krásné vztahy. Všichni mě navštěvovali v nemocnici i doma, podporovali mě a byli tu pro mě, mamku i bráchu.

Vy jste ale v době léčby studovala také gymnázium. Jak jste to skloubila?

Hned na začátku léčby jsem se rozhodla, že studium v žádném případě nechci přerušit. Mamka mi tedy po domluvě s doktory a panem ředitelem gymnázia, na které jsem kvůli léčbě nestihla nastoupit, zařídila individuální plán. Bylo to náročné, vše jsem se učila sama, do školy jsem dojížděla pouze na konzultace a přezkoušení. Nejtěžší pro mě bylo září v druháku. Do konce září jsem musela dodělat první ročník, ale zároveň jsem nechtěla být znovu pozadu v tom druhém, proto jsem zároveň studovala oba ročníky najednou.

Momentálně jste v maturitní třídě, jak to jde?

Na jednu stranu jsem moc ráda, že jsem ten rok nějak nepromarnila. Na druhou stranu to bylo náročné hlavně na psychiku a párkrát jsem nebyla daleko od zhroucení. Pro své psychické zdraví bych asi udělala lépe, kdybych rok nestudovala, nebo si alespoň jeden ročník rozložila do dvou let. Ale svého rozhodnutí více méně nelituji.

Léčbu jste už plně ukončila, nebo musíte dál někam docházet?

Poslední dávkou chemoterapie jsem si „připila“ na Silvestra 2017 těsně před půlnocí. Port mi vyoperovali 6 měsíců poté. Dá se říci, že je má léčba ukončená. Ale musím docházet na pravidelné kontroly, kde se hlídají uzliny, plíce, srdce a krev, a to až do 40 let. Ještě také nějakou dobu potrvá, než se tělo plně zotaví. I po 3 letech mám občas problémy s nedostatkem krevních destiček, různých vitamínů a minerálů. Tyto věci potřebují čas.

Je i něco pozitivního, co vám setkání s tak závažným onemocněním přineslo?

Kupodivu ano. Myslím si, že bych bez onkologického onemocnění dnes nebyla tam, kde jsem teď. Oproti svým vrstevníkům jsem rychleji dospěla, nebo to alespoň tvrdí mé okolí. Změnilo se mé myšlení a přístup k životu. Snažím se na sobě pracovat, abych byla nejlepší verzí sebe sama a žádná nemoc mě už neskolila. A hlavně si užívám života. Jednou během léčby jsem zažila den, kdy jsem si myslela, že je konec a že se už nikdy neprobudím. Tahle chvíle změnila v mém životě asi úplně vše. Snažím se opouštět svou komfortní zónu, zkoušet nové věci a užívat si života, jak jen to jde. Také jsem díky svému onemocnění poznala spoustu skvělých a inspirativních lidí, ať už v nemocnici nebo skrze sdílení mého příběhu Power of life na sociálních sítích.

A jak se máte dnes?

Skvěle, pracuji na plnění svých snů! Během léčby jsem si sepsala dlouhý seznam míst, která chci navštívit a aktivit, které si chci splnit. Od ukončení léčby uběhly už 3 roky a spousta snů se mi již vyplnila. Aktuálně jsem v maturitním ročníku a hlásím se na sportovní fakultu Masarykovy univerzity do Brna. Chtěla bych učit angličtinu a tělocvik. Kromě toho bych také ráda měla svou vlastní nadaci nebo alespoň v nějaké pomáhala. Během léčby jsem totiž zjistila, jak moc je důležité, když se lidé vážně nemocným pacientům snaží pomoci nebo zpříjemnit jejich život. Nám takto pomáhali Dobří andělé z nadace Dobrý anděl, za což jsem jim nesmírně vděčná! Každý měsíc nám posílali finanční pomoc a to, že si mamka nemusí dělat starosti, kde sežene korunu navíc, abychom to zvládli i po téhle stránce, byla obrovskou pomocí.

A nehodil vám do vašich plánů tak trochu vidle koronavirus?

Aktuální doba mi ve spoustě věcí připomíná mou léčbu – nechodí se do školy, nosí se roušky, museli jsme omezit kontakt s okolím. Ale myslím si, že vše zlé je k něčemu dobré a že i tato zkušenost bude ve finále v něčem přínosem. Už jen třeba to, že si lidé začínají více vážit maličkostí, které v době před pandemií přehlíželi. Třeba více času stráveného s kamarády a blízkými, spousta lidí poznala i opravdovou hodnotu zdraví.

Je něco, co byste lidem z pohledu své zkušenosti vzkázala nebo poradila těm, kteří se nyní s vážným onemocněním potýkají také?

Bude to znít možná příliš tvrdě, ale první věcí by asi bylo, aby si uvědomili, že na každého z nás čeká konec. Na někoho dříve a na někoho později. Nikdy nevíme, kdy ten náš přijde nebo kdy nám nějaká velká rána obrátí život vzhůru nohama. Proto je důležité užívat si života naplno a plnit si sny, dokud můžeme. Dále bych vzkázala, že je důležité nenechat strach ovládat naše životy. Poslední myšlenka, kterou bych chtěla do světa doslova vykřičet, je, aby lidé pomáhali více druhým. Nikdy totiž nevíme, kdy budeme pomoc potřebovat my sami.

Jak se stát Dobrým andělem

Pokud byste se chtěli stát Dobrými anděly i vy a začít pomáhat rodinám s podobně těžkým osudem, jako měla Jana, je to jednoduché. Stačí se zaregistrovat na www.dobryandel.cz, nastavit pravidelný příkaz a začít přispívat částkou, kterou uznáte, že můžete z rodinného rozpočtu věnovat druhým. Nadace Dobrý anděl odevzdá veškeré vaše příspěvky rodinám do posledního haléře.

Nadace Dobrý anděl pomáhá i malé Malvínce (3).