Článek
Aniž bych chtěl strašit, připomněl jsem si cestou sem za vámi, že naposledy jsem tady dělal rozhovor s jistou dámou, která právě také nastoupila do řídící funkce, byť vyšší než vy, a kterou pár dnů nato odvezli odtud rovnou do blázince. Co vy na to?
„Herci jsou ,blázni z povolání', jsem dostatečně imunní. A hlavně – ona ve funkci kohosi střídala, kdežto já jsem nastoupila na nově vzniklý post vedoucí Tvůrčí skupiny pro děti a mládež. V tom vidím největší rozdíl. Na rozdíl od ní já nenarážím na nepřátelské vazby. Nebo to přinejmenším necítím. Baví mě spojovat lidi a domlouvat se s nimi. Osobně se všude setkávám s velikou vstřícností.“
Co vás to napadlo přihlásit se do konkursu na tuto funkci? Vlastně na jakoukoli funkci? Předpokládám-li správně, že tak to bylo…
„Ano, tříkolový konkurs, kde se původní padesátka přihlášených zredukovala na trojici, až jsem jej nakonec vyhrála já. Součástí byly všemožné testy, psychologické, IQ, jazykové, desítky stran odevzdaných koncepcí. Mám se tedy i vnitřně o co opřít, což je důležité.“
Volná noha se vám už omrzela? Zatoužila jste po úřednické židli?
„Tohle není úřednická funkce, opravdu ne. Není to funkce, ale práce, která mě nesmírně baví. Ani nemám kancelář, ale pracovnu. A židli, na které se mi dobře sedí i deset hodin denně, jsem si přinesla z domova. Nemám proto ani strach, že o ni přijdu. Absolvovala jsem sice divadelní školu, takže jsem herečka, ale v roce 2005 jsem začala studovat Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Tam jsem se setkala s managementem, personálním managementem, marketingem, ekonomikou, právem, psychologií, pedagogikou. Chodila jsem na denní studium a státnice jsem zvládla hodně dobře, protože jsem byla šprt. Měla jsem tam výtečné kantory, kteří mě postrčili, ať si udělám doktorát z masmediální komunikace, marketingu a reklamy. Všechno se mi to tak příhodně spojilo, že by byla škoda nechat takové vzdělání jen tak ladem. A nejsem tady za úřednici, opravdu ne. Možná jsem manažer, to nejspíš ano. Ale vedle toho je tu spousta tvůrčí činnosti. Teď zrovna kreslím návrhy na pexeso…“
Nyní pracuje jako manažerka v Českém rozhlaseFoto: Marie Votavová
S třemi vysokými školami a státnicemi z půltuctu seriózních vědních oborů…
„Mělo by být hotové dřív, než budu mít vyjasněný rozpočet, na jehož základě budu moci zadávat práci externím spolupracovníkům. Protože sama maluju a ilustrovala jsem už pár knížek, vyřešila jsem to zatím takhle.“
Pexeso a rádio, to mi nejde moc dohromady.
„Protože samotné rádio už nestačí. Má-li uspět u nejmladších posluchačů, musí se nutně provázat s jinými formami prezentace, především s internetem. I když audio – tedy to slyšitelné – by mělo převažovat.“
Předpokládám, že tohle byl jeden z bodů vaší vítězné koncepce z konkursu. Co dalšího?
„Protože teenageři už na nás kašlou, je zapotřebí začít u nejmenších dětí a oslovit eventuálně i rodiče a pedagogy, dokud ještě mají na děti vliv. Proto jsem snížila horní věkovou hranici našich pořadů na dvanáct let a přesunula značný objem obsahu na webové stránky, které zrovna teď vznikají. Tam je pamatováno i na starší děti. Zamýšlím taky provázat generace, v tomto případě děti a prarodiče, kteří jsou jednak nejstabilnějšími posluchači Českého rozhlasu, ale nejednou také nejstabilnějšími prvky rodin, kde rodiče mají na děti stále méně času.“
I se psy to Zora Jandová umíFoto: Marie Votavová
Moderujete Noční Mikrofórum, určitě jste tu účinkovala v četbách i dramatizacích. Proč jste si vyhlídla zrovna dětské vysílání?
„Jednak od sedmnácti let dělám pořady pro děti. Jednadvacet let jsem matkou malého dítěte, protože naše dcery mají mezi sebou desetiletý věkový rozdíl. A pak v tom byl i kousek vypočítavého srabismu. Ze zkušenosti vím, jak jsou děti médii opomíjené. Přitom je jasné, že jak se k nim dnes budeme chovat my, tak se budou ony v budoucnu chovat k nám. Mám-li šanci to ovlivnit, pak se budu snažit, abychom měli bezvadné děti, které, až nám bude osmdesát, na nás budou vlídné a nešoupnou nás do domova důchodců. Taky je ve mně bezpochyby kus učitelky a k tomu všemu mi vyhovuje veřejnoprávnost tohoto rádia, určitá korektnost informací a serióznost.“
Je to velká životní změna začít chodit najednou ráno do práce?
„Proto jsem zdůraznila, že sportovní vysokou školu jsem absolvovala jako denní student. A skutečně jsem tam chodila, a včas! Navíc nezapomeňte, že jsem matka malého dítěte, které vozím do školy. Takže v šest jsem vstávala dávno i v takzvaném svobodném povolání.“
Stíháte i při tomto zaměstnání na plný úvazek všechny další aktivity, kterých nemáte málo?
„Generální ředitel mě naopak při nástupu vybídl, abych si svoje interpretační a tvůrčí aktivity zachovala.“
A nejsou to přece jen tvůrčí aktivity. Malujete, skládáte, píšete, věnujete se bojovému umění tai-či, a to jak pedagogicky, tak i aktivně, ba i závodně. Jste odbornice na relaxační techniky, masérka. Bývávalo, že když se řeklo Zora Jandová, vybavila se zpěvačka a herečka a konec.
„Čas si získávám dobrou organizací a taky tím, že si zakazuju paniku, že nic nestíhám. Jednu chvíli mi připadalo, že se o mně víc ví jako o taičistce než jako o herečce a zpěvačce.“
Zora a její dvě dcery, mladší Ester a starší ViktorkaFoto: Marie Votavová
Ještě se tomu věnujete?
„Ano, ale už ne jako reprezentant České republiky. I když lvíčka na prsa – ostatně stejně jako letenku na mistrovství pro sebe i své dva trenéry – jsem si tehdy musela koupit sama. A sama si ho našít.“
Jak jste v sobě objevila vrcholové dispozice k tak atypickému sportu, navíc v poměrně pozdním věku, před čtyřicítkou a dokonce i po ní?
„Díky divadlu jsem měla poměrně rychlé výsledky. Dělala jsem balet, tanec, předtím i karate, sebeobranu a šerm. Divadlo samo o sobě je tvrdé, bez tréninku a koncentrace se v něm neobejdete, takže v té době jsem byla ve skvělé fyzické i psychické kondici. Když jsem pak na sobě ještě i dřela, to znamená třeba deset hodin cvičení denně – což byl nesmysl, jak jsem si později při studiu kondičního trenérství ověřila, a hodně jsem si zhuntovala tělo –, výsledky se dostavily. V osmatřiceti sedmnáctá na světě a první z Neasiatek a na dalším mistrovství, ve třiačtyřiceti, po dítěti, sedmá.“
V seniorské kategorii ovšem…
„Ano, ale ta byla od osmnácti let. Taky jsem na tom druhém mistrovství byla nejstarší závodnicí.“
Třeba o tom, jak jste masírovala, či přesněji řečeno psychomasírovala hokejisty Slavie se už tolik neví…
„Ale já jsem zapojila skutečně i ruce, když nebylo zbytí. Hlavně ale jsem na nich studovala anatomii, protože oni měli svaly krásně viditelné, neobalené tukem.“
To jste si musela užít i jako ženská, ne?
„Oni to pro mě, jako pro mámu dvou holek, byli spíš synáčkové. A před námi, přede mnou a kolegyní, chodili s ručníky kolem pasu a neříkali tolik sprostých slov, jako když za námi zapadly dveře. Byla to ale testosteronová lázeň a já pochopila mužskou skupinovou mentalitu. A ještě v jedné věci mi pomohli. Přece jen se řadím spíše k intelektuálům a malý předsudek jsem v sobě živila. O značnou část jsem vedle nich přišla. Potkala jsem se totiž se spoustou vtipných, zábavných a dokonce chytrých a vzdělaných kluků. Za to jsem hodně vděčná, protože mi to pomohlo lépe se vyrovnat i s předsudky, které má část populace vůči hereckému stavu.“
Zora se stíhá věnovat i zahraděFoto: Marie Votavová
Nemáte ho trochu i vy, že se od své původní profese snažíte jakoby prchnout co nejdál?
„To si pište, že ho mám! Nebo přinejmenším jsem ho měla. Přestože mě divadlo pořád ohromně baví, připadala jsem si nedovzdělaná. Výsledkem bylo, že když jsem se učila na kteroukoli zkoušku, brala jsem to v těch nejširších souvislostech, protože šidit jsem to nechtěla a odhadnout dostačující míru jsem nedokázala. Vzdělání si nesmírně vážím. Myslím si, že může-li něco tenhle stát zachránit, je to vzdělání. Pomůže, když bude každý něco pořádně umět a bude v něm silná touha dělat to neustále co nejlíp.“
Tak teď budete mít místo jednoho hned tři vysokoškolské tituly. Není to až trochu příliš?
„Sice umím udělat v lecčem i pořádný bordel – nemám ho ráda, ale umím to –, nicméně jsou oblasti, ve kterých chci mít řád. Obzvlášť v situacích, když mě někdo požádá o pomoc či radu. Cítím povinnost se to nejprve co nejpodrobněji naučit, abych nekázala bludy. To zaprvé. Zadruhé, jak už jsem řekla, jsem šprt. A do třetice, i když to bych neměla moc zdůrazňovat, dokud mám doma školačku: chodila jsem hodně za školu. Sice důvod byl ten, že jsem byla dost nemocná a putovala po doktorech, ale pak už jsem na zbytek vyučování prostě nešla. Mám co dohánět. Úplně nejdůležitější je pro mě cesta k těm titulům, ne písmenka před a za jménem.“
Tři vysokoškolské tituly, z nichž jeden získáte až po padesátce, až dokončíte školu, kterou jste teď kvůli zaměstnání přerušila. Není to skoro až zbytečná investice?
„Kdepak! Můj asijský mistr říká, že prvních padesát let se člověk jenom učí. Druhých padesát let má zúročit a odevzdávat ostatním to, co do něj dali učitelé, a posledních padesát let může dělat stále jedno i druhé, ale k tomu si to ještě má i užívat.“
To je, počítám-li správně, sto padesát let. Možná v Asii. Ale my tady to máme trochu zkrácené, nemyslíte?
„Já ne!“
