Znáte ačokču a divoká rajčata? Zkuste je a budete ohromeni úrodou!

Jaro je v plném proudy a vy už určitě přesně víte, kam co zasadíte. Rajčata hezky na sluníčko, okurky do rohu ke kompostu, bylinky co nejblíž kuchyně. Pokud ale máte rádi změny a ještě trochu místa někde vyšetříte, zkuste letos zasadit něco, co nikdo v okolí nejspíš nemá! Obě plodiny jsou původem ze Střední a Jižní Ameriky, ale s trochou sluníčka, vláhy a péče se jim bude dobře dařit i u vás.

Ačokča je rostlina z čeledi tykvovitých, stejně jako třeba dýně nebo cuketa. Je to jednoletka a patří mezi popínavé rostliny, její šlahouny mohou dorůst délky až 5m. Ty bývají zjara obsypány drobnými, bílými nebo nažloutlými kvítky. Plody ačokči vypadají jako světle zelené lusky, dlouhé kolem10–20 cm. Po dozrání jsou duté a sklízí se dřív, než se semena v nich zbarví do tmavohněda.

Ačokča je nesmírně plodná – z jediného šlahounu můžete sklidit až sto plodů! Stojí tedy za to věnovat jí trošku námahy a pustit se do pěstování. Pochází z vlhkého a teplého klimatu, u nás ji tedy většinou předpěstujte za oknem nebo ve fóliovníku.

Ven ji vysaďte až v době, kdy už opravdu nehrozí žádné přízemní mrazíky. Ideální je, když jí můžete nabídnout slunečné stanoviště a nějakou oporu, po níž se může pnout. Hojně zalévejte a o víc se nestarejte – ačokča si poradí sama. Dokonce je na rozdíl od okurek i velmi odolná proti plísním, takže není nutné ji nijak postřikovat či jinak chemicky ošetřovat.

Koncem srpna a v září je čas sklízet úrodu. Plody chutnají zasyrova hodně jako okurka a po tepelné úpravě připomínají papriku. Je možné je naložit do sladkokyselého nálevu a zavařit. Nejsou sice křupavé, ale jíst se určitě dají. V Peru a v Bolívii jedí ačokču velmi často – dušenou, vařenou, nakládanou i pečenou. A kdo chce, může si z ačokči snadno a rychle vytvořit vynikající kvašáky, chutnající velmi podobně jako ty z okurek.

V poslední době je na trhu k mání nepřeberné množství odrůd rajčat. Některé jsou skoro větší než pomeranče, jiné jsou malinké. Některé mají sytě rudou barvu, ale existují i žluté, zelené nebo hnědé odrůdy. Můžou být kulaté, soudkovité, koktejlové, cherry… zkrátka možností je spousta.

Divoká rajčata jsou nejvíc podobná předkům všech těchto různých odrůd. Když do And dorazili španělští dobyvatelé, setkali se tu s keříčky, plodícími sladké bobule zhruba o velikosti rybízu nebo třešní. Původní obyvatelé jim říkali tomatl, což znamenalo kulaté ovoce, a Španělé je začali nazývat tomate. U nás se správně jmenují lilek bedrníkolistý.

Divoká rajčata si doma předpěstujte, a jakmile je po mrazících, můžete rostlinky vysadit na záhon. Sázejte je alespoň 40 cm od sebe, protože keříky bývají velmi bohaté a rozložité a snadno vytvoří neproniknutelnou houštinu. Není třeba zaštipovat, a jelikož jsou odolné proti plísni bramborové, nízkým teplotám i úžehu, nemusíte se o ně vlastně nijak extra starat.

Sklízet je možné začít obvykle začátkem července a do prvních mrazů máte co sbírat. Drobné plody můžou být žluté, oranžové i červené a chutnají velmi sladce, takže si je oblíbí i ti, co běžná rajčata nemusí. Hodí se do salátů s bazalkou, na sušení i na vaření, ale nejvíc stejně chutnají rovnou utržená z větvičky.

Semínka ačokči a divokých rajčat seženete na internetu. Pro příští sadbu pak už můžete mít semínka vlastní!