Posttraumatická stresová porucha: Jak poznáte zraněnou duši? Vážný problém, který ničí celou rodinu

Asi všichni známe z médií či filmů příběhy válečných veteránů, kteří mají narušenou psychiku. Ale netýká se to jen tak extrémních negativních zážitků jako válečný konflikt. Poruchou trpí i zpěvačka Ariana Grande po teroristickém útoku a Lady Gaga po znásilnění. A mnoho českých žen po porodu.

„Manžel se stal obětí přepadení. Za bílého dne ho parta grázlů zmlátila do bezvědomí a okradla. Je to už dva roky, ze zranění se dávno vyléčil, ale někdy mám pocit, že mi ho v nemocnici vyměnili,“ říká smutně třicetiletá Valerie. Z veselého a podnikavého muže se stal protivný samotář, který o tom, co se stalo, vůbec nemluví. Co to znamená?

Mezi události, které mohou způsobit vážné trauma, patří znásilnění, přepadení, domácí násilí, autonehoda, požár, povodeň, těžká nemoc, úraz, rozvod, ztráta práce, porod… Stresor je buď jednorázový, nebo se jedná o déletrvající situaci. Porucha se netýká jen lidí, kterých se přímo dotkla, posttraumatem mohou trpět i svědkové události nebo blízcí postižených.

Bezprostředně po traumatizující události se lidé často chovají, jako by se nic moc nestalo. „Setkáváme se třeba s tím, že policisté nevěří dítěti, které vyšetřují kvůli napadení nebo zneužití. Podezírají ho, že si všechno vymyslelo, protože působí až moc klidně,“ vypráví psycholožka Zora Dušková, vedoucí Dětského krizového centra v Praze.

Snadné překonání hrozné zkušenosti je ale jen zdánlivé. Posttraumatická stresová porucha (PTSD), která se u člověka v tichosti rozvíjí, se navenek může projevit až půl roku po zážitku – mluví se proto o reakci, která je opožděná či prodloužená.

Bouřlivá reakce krátce po vážné události je naopak dobré znamení – organismus přirozeně reaguje a tím se s psychickým zraněním pomalu vyrovnává. Pokud oběť hodně pláče nebo třeba nadává, je na dobré cestě zážitek úspěšně vnitřně zpracovat. Určitě jí neříkejte: „No tak neplač, vždyť už je to dobré…“ Pláč je léčivý mechanismus!

Šikanované děti trpí posttraumatem stejně jako lidé po katastrofách!

Máte-li za sebou ošklivý zážitek a současně pozorujete i po několika měsících některé z těchto změn, je namístě vyhledat odbornou pomoc:

1. Připadáte si jako stroj, máte v sobě prázdno, na ničem vám nezáleží.

2. Ztrácíte kontakt s ostatními lidmi. Nevíte, o čem si s nimi povídat, cítíte se jako ve vlastním odděleném vesmíru.

3. Máte tendenci přebíjet svoje nepříjemné pocity alkoholem nebo jinými drogami, hraním na automatech a podobně.

4. Cítíte se vyčerpaní, podráždění, pobolívá vás hlava nebo žaludek. Máte poruchy spánku, ruší vás opakující se zlé sny a vtíravé vzpomínky.

Jestliže se příznaky objeví několik týdnů až měsíců po traumatu nebo přetrvávají od traumatu déle než půl roku, jedná se pravděpodobně o posttraumatickou stresovou poruchu. Na základě prožitého traumatu se může rozvinout i panická porucha, deprese či obsedantně-kompulzivní neuróza, pokud jsou zážitky extrémní, může dojít až k trvalým změnám osobnosti.

„Abyste se chránili před příliš ohrožujícím zážitkem, za určitých okolností ho vytěsníte do podvědomí. Zážitek se ale může později začít vracet ve snech, objevují se noční můry či flashbacky, nečekané bleskové vzpomínky,“ vysvětluje Zora Dušková. Podle psycholožky působí obzvlášť zhoubně takové události, které jste nemohli ovlivnit. Většina lidí podvědomě věří, že když se bude chovat podle určitých pravidel, nic zlého se jí nestane. Většinou se hůře zpracovávají traumatické zážitky způsobené záměrně jiným člověkem než přírodní katastrofy jako povodně, závaly nebo zemětřesení.

„Pro mnohé blízké je obtížné vyrovnat se se změnami, ke kterým u traumatizovaného dochází. Cítí se bezmocní, nevědí, jak s ním mluvit, zda se k události vracet, nebo se tvářit, že se nestala. I v dobře fungujících partnerských vztazích může trauma vést k hluboké krizi, a dokonce k rozchodu,“ varuje profesor Ján Praško z Lékařské fakulty UP v Olomouci.

Ne každý, kdo prožije stresující událost, posttraumatickou poruchou skutečně onemocní – záleží na osobních dispozicích i vrozené odolnosti. Reakce jsou zcela individuální a někoho celoživotně naruší událost, kterou jiný bez potíží zvládne. Porucha se léčí psychoterapií a různými léky podle konkrétních potíží (např. antidepresivy). U některých lidí příznaky časem samy odezní, u jiných ale přetrvají i přes léčbu do konce života.

Trauma se předává v rodině. Znásilnění, domácí násilí, válka. Trauma se v rodinách přenáší z generace na generaci. Geny i výchovou!