Zlatá pravidla pro šťastný vztah: Dodržujete je?

Někomu vyhovuje divoký vztah plný italských hádek, jiný by v něm nevydržel ani týden. Někdo chce denně slýchat milostná vyznání, jiného to spíš uvádí do rozpaků. Tohle – a tisíc dalších věcí, které se týkají partnerského soužití –, je samozřejmě velmi individuální a neexistuje obecná šablona lásky, která by pasovala na každého.

Toto je ale dané. Pokud vám tyto záležitosti ve vztahu nefungují, jste bez šance.

Partner není váš majetek a ani vy nepatříte jemu. I v manželství je potřeba si vzájemně zachovat dostatek osobního prostoru (na vlastní koníčky, na čas jen samotného se sebou, na chvíle o samotě, na čas mlčení a nic nedělání…).

Jakmile někomu začnete jeho osobní prostor zabírat (usurpujete si každou minutu jeho života, chcete mít kontrolu nad vším, co řekne, udělá, prožije…), řítíte se do pekla. On se totiž bude cítit jako v řetězech, a logicky se z nich bude snažit dostat. Ve vás ale jeho chování vyvolá ještě větší snahu ho spoutat. Nejspíš začnete i žárlit (na jeho kamarády, kolegy, rodinu…), všichni budou ve vašich očích zloději, kteří kradou něco, co patří vám.

Výsledek? Vy i váš partner vlastně budete permanentně nespokojení, budete spolu bojovat. Nebudete partneři, ale protivníci.

To, jestli člověk je, či není šťastný, je jen jeho zásluha. Tady opravdu platí, že každý je strůjcem svého štěstí. A vkládat naděje za svou spokojenost do někoho jiného, je čirý nerozum.

Vaše štěstí přece nemůže záviset na jediném člověku. Na tom, co udělá, či neudělá. Máte pocit, že budete šťastná, až si vás vezme? Nebo až se k sobě nastěhujete? Až, až, až. Ne! Vy musíte dělat věci, které vás činí šťastnou a váš partner může být součástí vaší spokojenosti, nikoli jejím „výrobcem“.

Je to vlastně i sobecké. Je přece tak snadné zbavit se zodpovědnosti za to, jak se cítíte, a hodit to na bedra někoho jiného. A pak sedět v koutě, plakat a říkat „ty za to můžeš“.

Může se to zdát v rozporu s prvním bodem, ale není to tak. Podmínkou fungujícího vztahu není jen svoboda a osobní prostor, ale i společné chvíle. Těmi totiž váš vztah posilujete.

Každý výlet, chvilka, kdy si spolu povídáte, večer strávený pod jednou dekou se sklenkou vína, dovolená, procházka, cokoli. To jsou vlastně cihly, s jejichž pomocí proměňujete svůj vztah v pevnou tvrz, kterou jen tak něco nezboří.

Nesmíte žít vedle sebe, ale spolu! Mít každý něco svého, ale mít také mnoho společného. Bez toho to nepůjde.

Jsou věci, které se jednoduše nedělají. Prohlížet si vzájemně mobily, kontrolovat si počítač, slídit, kdo kde (s kým, jak dlouho, proč…) byl, či nebyl, co dělal a nedělal. Partnerství přece není detektivní činnost! A pokud si nevěříte, jak spolu chcete žít?!

Milujete se, ale to neznamená, že jste jeden pro druhého něco jako Bohové. Je potřeba si svého protějšku vážit, za spoustu věcí ho obdivovat, být si vědom jeho kvalit, ale vzhlížet k němu, vnímat ho jako poloboha, to je cesta do pekel.

Tenhle nekritický obdiv totiž vede k jedinému. Váš protějšek se začne nudit a přestane se snažit. Nabude dojmu, že není potřeba o vztah pečovat, vaši lásku má jednoduše jistou. Stačí jen „být“. A co víc, nejspíš si brzy přestane on vážit vás, protože ať udělá, co udělá, vy jste z něj pořád stejně paf. Už nejste žena, o jejíž přízeň je potřeba se snažit, zasloužit si ji, ale onuce, která tu jednoduše je.

Tohle trochu souvisí s předešlým bodem. Nikdo z vás není dokonalý, oba máte své mouchy a je potřeba vnímat se racionálně. Vidět vzájemně své chyby a včas vyhodnotit, zda jsou pro vás natolik závažné, že s tím člověkem nemůžete dlouhodobě být, nebo s nimi dokážete žít.

A ve chvíli, kdy se rozhodnete pro druhou variantu, měli byste se rychle naučit mít jeho nedostatky rádi, respektovat a tolerovat je.

Dodržujete tahle pravidla?