Život v dětském domově: Jak těžké je začínat bez rodičů?

Představte si, že byste si v 16 letech uvědomili, že bez rodičů by vám mohlo být vlastně líp. Že váš život není takový, jaký byste ho chtěli. A rozhodnete se vzít svůj osud do vlastních rukou. Právě to totiž udělala Dana (19), která si až díky možnostem v dětském domově začala plnit své sny o lepší budoucnosti.

Co se stalo? Jak jste se ocitla v dětském domově?

Od rodiny jsem odešla těsně po svých 16. narozeninách na vlastní žádost i se svými mladšími sourozenci. Pro mě osobně byl dětský domov osvobození od celoživotních problémů, hádek, násilí, hladu, alkoholu a strachu z budoucna. Zkrátka v danou chvíli už nebylo schůdnějšího východiska, a i přesto, že několik následujících měsíců bylo velmi psychicky náročných, nikdy bych se nerozhodla jinak.

Takže se s rodiči vůbec nevídáte?

Ne. Ale mamce, která nás vychovávala sama, dnes už nic nezazlívám. Vztek, jenž jsem v sobě vůči ní několik měsíců po odchodu z domova měla, mi nedal spát. Odpuštění poskytlo svobodu i mně, a tak dnes spolu udržujeme stálý kontakt přes sociální sítě. S dospíváním přišlo i uvědomování si spousty věcí a své mámy si naopak vážím za to, že dokázala vždy uvařit chutnou polévku doslova z vody a nějakým zázrakem nás všechny uživila. Z celého srdce jí přeji, aby měla šťastnější život než doposud.

Jaký je život v dětském domově?

Život v dětském domově je jiný… Není ani špatný, ani dobrý, nepřísluší mi ho posuzovat. Můj vlastní život se ale díky němu změnil jednoznačně k lepšímu.

První měsíce po odchodu z rodiny byly náročné, protože jsem osm měsíců trávila v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči, kde byla striktní pravidla. Po dořešení všech úředních a soudních tahanic jsem konečně mohla být přesunuta. Svůj nynější domov jsem si našla již s předstihem a udržovala stálý kontakt s naší skvělou paní ředitelkou. I přesto, že občas je tu všeho plno a soukromí je tu cizí slovo, mám to tu moc ráda.

Jste v domově se svými sourozenci?

V tomto dětském domově žiji bohužel sama, bez svých sourozenců. Vše se tak nějak událo a celá rodina se rozdělila ještě víc než kdy předtím. V době, kdy jsem usoudila, že takto žít už nemůžeme, jsem přes týden pobývala na internátě. Dočasné ubytování jsem domluvila u své známé i sourozencům, ale oni bez mého vědomí odjeli ke svému otci, který se o nás nikdy nestaral. Ten situaci finančně nezvládl a oni byli odebráni do ústavní péče.

Jelikož se to ale odehrálo v úplně jiné lokalitě, byli ponecháni v místním dětském domově. Já jsem pak žádala o jejich přeložení do našeho dětského domova, ale protože to byl velmi dlouhý proces, mezitím si tam zvykli, a nechtěli už své zázemí opět měnit. Nenaléhala jsem na ně, jelikož mě velmi bolelo, jak žijeme a jak se vše pokazilo, a situaci jsem jim tím nechtěla ztěžovat. Dnes ale vidím, že to byla chyba. Jsou samý průšvih.

A tak se nyní bojím o jejich budoucnost víc než kdy předtím. Bratr po necelém roce odešel zpět k mamce, od které před několika měsíci utekl k tetě. Momentálně má jen dokončené vzdělání na speciální škole. Sestra stále pobývá v ústavu, ale několikrát již byla dlouhodobě na útěku či se pokusila ublížit si. Ani jeden není plnoletý, ale mou pomoc odmítají. Stojí si za tím, že jedou jen sami za sebe a na nikoho se spoléhat nebudou. Moc mi chybí a mrzí mě, že nad nimi nemohu držet ochrannou ruku. Zdá se to jako věčnost, co jsem je viděla naposledy…

Jaké hlavní výhody pro vás má současný život oproti tomu předchozímu?

Dětský domov mě zajišťuje hlavně materiálně. Nemohu říci, že by mi něco scházelo. Podporuje mě v mých zájmech, jež by mi mohly pomoci k lepší budoucnosti. Díky této péči jsem měla poprvé možnost vycestovat do zahraničí. Mám zkrátka naději na lepší budoucnost. Vše totiž teď záleží jen na mně. Na tom, jak se budu snažit, jak si půjdu za tím, co chci. Tuto možnost jsem doma neměla.

Kvůli čemu?

Rodiče neměli dostatečné vzdělání na to, aby se nám mohli věnovat ve studiích, a proto jsem vždy velmi zaostávala ve všech školních předmětech. A já měla přitom od dětství jasno: vždy jsem si představovala, jak moderuji večerní zprávy či píši sloupky pro cestovatelské magazíny. Můj velký sen se ale zhroutil, když mi došlo, že vlastně neumím pořádně ani číst a v českém jazyce zaostávám za svými spolužáky.

A tak jsem tyto naděje udusila a pohřbila je hluboko do svého nitra. Momentálně jsem v maturitním ročníku a studuji cestovní ruch. Tomuto oboru se ale dál věnovat nechci. Mé kroky po střední škole směřují právě na vysněná studia žurnalistiky. Každý člověk může dosahovat neskutečných výkonů a plnit si sny nehledě na to, jaká byla jeho výchozí pozice.

Zníte pozitivně a odhodlaně. Byly i doby, kdy jste o svém rozhodnutí pochybovala?

To ano. Zpočátku to bylo hodně náročné. V nejtěžších chvílích jsem se ale poprvé obrátila k seberozvojové literatuře. Chtěla jsem se zbavit svých bloků z dětství a najít objasnění všeho, co se v mém životě odehrálo. S odstupem času jsem si řekla, že litování už bylo dost. Začala jsem se snažit postavit se na nohy a vše špatné, co se odehrálo, obrátit v dobré. Mohu s klidnou duší říci, že se mi to povedlo, a jsem na sebe pyšná. I když na sobě stále pociťuji občasné výkyvy nálad a stavy smutku, ušla jsem dlouhou cestu. Velkému váhání podléhám se sourozenci. Je těžké smířit se s tím, že mají tak těžký život. Já si dětský domov pochvaluji, ale oni trpí. Není ale možné pomoci někomu, kdo o to nestojí…

Co vnímáte naopak na životě v ústavu jako to nejtěžší?

Já osobně cítím jako velkou nevýhodu fakt, že pokud nebudu mít status studenta, musím dětský domov opustit a vrhnout se do světa dospělých – na vlastní nohy. Pocit, že se děti z takovéto instituce nemají v případě nouze kam vracet, je skličující.

Pokud se ale děti chtějí rozvíjet, určitě v tom nejsou samy a vždy je tu někdo, kdo jim rád pomůže. Je mnoho velkých i malých neziskových organizací, nabízejících pomoc dětem, jež mají ztíženou životní situaci. Existuje spousta podpůrných projektů, které pomáhají dětem z dětských domovů lépe začít svůj dospělý život. Záleží tedy hodně na každém, jaké si to udělá.

Máte osobní zkušenost s nějakým takovým projektem?

Ano, hned s několika. Například se mi přes projekt od společnosti Nadání a dovednosti dostalo možnosti strávit krásné, i když náročné tři měsíce v Londýně, čímž jsem se opět přiblížila ke svým snům. Londýn pro mě znamenal překonání strachu z anglického jazyka a odrazový můstek pro další cesty. Cestovatelské sloupky už na mě čekají. S láskou objevuji svět, mé sny mi dodávají sílu a jsou mou vnitřní motivací.

Musím také zmínit projekt Správný start. S Jonášem Motyčkou, který je jeho zakladatelem, jsem se spojila sama po jedné přednášce, kdy společně s jinými podpůrnými projekty objížděl dětské domovy. Jonáš je průkopník přátelského vztahu s dětmi a nevyžaduje žádné formálnosti. Když jsem se mu svěřila se svým plánem do budoucna a snu stát se žurnalistkou, okamžitě kontaktoval své známé a druhý den mi napsal, že mi domluvil několik schůzek v redakcích, a ještě mi nabídl pomoc se spolufinancováním školy, na kterou jsem se hlásila po dokončení střední školy. Myslím, že jeho vize má ten správný drive.

Součástí jeho projektu je i aplikace pro smartphone, která je věnována především dětem, které opustily dětský domov a potřebují pomoci najít práci, vyřídit úřední záležitosti, najít bydlení a mnoho dalších věcí, které jsou nutné pro skutečný život.

Setkala jste se někdy i s negativními reakcemi lidí na to, že jste z dětského domova?

Diskriminována jsem nikdy nebyla. Jsem až překvapená, jak dobře lidé tuto situaci vnímají. Zpočátku jsem se to snažila tajit, než jsem se za život v dětském domově přestala stydět. Nyní je to ale pro mě tak běžné, že o dětském domově mluvím otevřeně a ráda. Je to můj domov jako kterýkoli jiný.

Znáte osobně někoho, kdo vyrůstal v dětském domově?