Život ruských gymnastek: Brutální tréninky i přístup trenérů

Zničená záda a klouby, poruchy příjmu potravy, deprese. To vše hrozí dívkám, které se rozhodnou svůj život zasvětit moderní gymnastice. Jde o jeden z nejnáročnějších sportů vůbec. Jak se trénuje v Rusku, zemi, kde je tato disciplína národním fenoménem?

S moderní gymnastikou je potřeba začít co nejdříve. To proto, aby byly děti ohebné a aby se jejich flexibilita podchytila včas a mohlo se na ní začít snadno pracovat. Obvykle se proto s náročnými tréninky začíná už ve čtyřech nebo pěti letech.

Extrémní pohybové rozsahy, do kterých jsou gymnastky od útlého dětství nuceny, jsou daleko za hranicí zdravého a přirozeného pohybu. Těla malých dětí mají před sebou roky růstu a vývoje a na takovou zátěž nejsou připravena. Tak je tomu u mnoha sportovních disciplín na vrcholové úrovni, ale moderní gymnastika je ze zdravotní stránky jedna z nejhorších.

Ruské gymnastky, které chtějí uspět, prakticky neznají odpočinek. Před závody trénují i šest hodin denně, šest dní v týdnu. Posilují, protahují se, cvičí výdrž a vytrvalost. Kromě gymnastiky mají i hodiny baletu. Vstávají v pět hodin ráno, aby už od šesti mohly trénovat. Pak jdou do školy a z ní zpátky na další trénink.

Neví, co je to normální dětství, nemají čas na kamarády ani jiné aktivity. Za několikaminutovou sestavou, kterou pak předvádí v krásných dresech s úsměvem na tváři před publikem, jsou roky tvrdé dřiny. Většina z nich však sport miluje natolik, že by neměnila.

Kromě fyzické bolesti nejsou výjimkou ani problémy psychické. V moderní gymnastice se extrémně dbá na štíhlou až vyhublou postavu, proto není divu, že ruské gymnastky trpí často anorexií. Kvůli zničeným zádům, kloubům a často i psychickým problémům končí s moderní gymnastikou většinou už kolem dvacátého roku. Na vrcholu jsou někdy kolem patnácti a ve třiceti už jsou na tento sport staré.

Pokud chce dosáhnout gymnastka světových úspěchů, musí dřít, ať žije kdekoli. Je ale známo, že ruská škola patří k nejbrutálnějším, a to nejen v moderní gymnastice, ale stejně tak v baletu, atletice nebo hokeji. Ruští trenéři se nebojí používat velmi drastické metody, kterými se snaží mladé sportovce vyhecovat k ještě lepším výkonům. Jsou extrémně přísní, až bezcitní. Ponižují své svěřence, nutí je trénovat přes bolest a nedovolí jim polevit ani na chvíli. Jen když uspějí, na malou chvíli je zahrnou přízní.

Nejde ale jen o moderní gymnastiku. Kam až fanatismus ruských trenérů může zajít, ukazuje tragický příběh sportovní gymnastky Jeleny Muchinové, která byla jedním z největších talentů v dějinách gymnastiky. Ta si před olympiádou v Moskvě roku 1980 kvůli stále se zvyšujícím nárokům svého trenéra zlomila vaz při saltu. Po zbytek života byla upoutána na invalidní vozík. Thomasovo salto, jak se cvik jmenoval, je od té doby zakázané. V rozhovoru pro ruskou televizi popisovala praktiky ve světě gymnastek. Jednou se například zhoupla na bradlech tak silně, až zlomila spodní příčku – včetně svých tří žeber. Když jí bylo špatně, trenér ji seřval, ať si přestane vymýšlet. Muchinová tedy se zlomenými žebry docvičila ještě prostné a kladinu.

Výsledky dělají jméno nejen sportovcům, ale i jejich trenérům. Přináší jim moc, popularitu a samozřejmě peníze. Vítězové jsou vnímáni jako národní hrdinové. Jako celebrity.

Jednou z nejúspěšnějších ve svém oboru je trenérka národního týmu a prezidentka Mezinárodní gymnastické federace Irina Viner. Vychovala nejúspěšnější gymnastky současnosti. V rozhovoru pro ruský deník „Rossijskaja Gazeta“ řekla: „Ve chvíli, kdy stojíte na stupni vítězů, jste báječní. Jakmile z něj ale sejdete dolů, musíte zapomenout na svůj triumf a začít trénovat dvakrát tolik.“

Co si myslíte o ruském přístupu trenérů?