Zelený mužíček ze Stolína

Někteří vodníci byli hodní, jiní zase zlí. Ale všichni měli zelenou barvu. Co měli... mají zelenou barvu dodnes, protože jak známo, vodníci žijí stále mezi námi, jenom to o sobě nedávají tak vědět.

O co vodníkům jde? Těm pravým, těm, co mají ošklivou náturu, samozřejmě o lidské duše, které si strkají do hrníčků, a pak se s nimi vytahují před jinými podvodními tvory. Případně s nimi kšeftují. Dušička není zadarmo.

Jeden takový hastrman žil v řece Úpě. Patřil k těm zlým vodníkům. On měl navíc ještě jednu takovou vlastnost. Nejraději topil ženské. Jednak byly slabší než muži, a kromě toho ho to těšilo. Když sebou, dusíce se, cukaly a házely, tak nějak podivně mu to dodávalo pocitu spokojenosti. Celé okolí z něj mělo strach a k řece u Stolína se nikdo moc neodvažoval, aby nepřišel k úhoně. Pokud tedy k té úhoně přijít nechtěl.

Jednoho krásného červnového dne zamířila k Úpě Anička Austová. Prý nasekat nějakou čerstvou trávu. Nastávalo už skoro poledne a slunce pořádné hřálo a připalovalo.

Anička byla stará panna. Tedy, tak stará zase nebyla. Jenom se jí blížila čtyřicítka. Protože to nebyla žádná krasavice, spíše naopak a taky proto, že se pořád upejpala, nikdy si nenarazila žádného chlapa. A teď byla tak trochu zoufalá a nešťastná, že ještě nepoznala lásku a objetí. O vodníkovi slyšela a říkala si: „Ono to nebude tak horké s tím topením. A když... tak co nadělám? Stejně ten můj život za nic nestojí.” Věřila, že se objeví a že ji nenechá být.

Smrákalo se, den se klonil ke svému konci a dlouhé stíny se začaly rozlívat krajinou. Rozumné by bylo jít domů.

Anička už nasekala srpem hodně trávy. Svůj velký koš jí téměř naplnila. Stála tam celá upocená, bylo jí vedro. Ale najednou se do ní dal chlad. Takový chlad a zima, jaké ještě nezažila. Srdce jí začalo prudčeji bít. Stála zády k tůni. Teď se prudce otočila, protože cítila, že kdosi stojí přímo za ní.

Takový malý, až přihrblý. V zeleném fráčku, zelených botkách a se zeleným cylindrem na hlavě. I obličej a ruce měl zelené.

Věděla jasně, že je to on. A nelíbil se jí. Takového milence si nikdy ve svých snech nepředstavovala. V ruce měl špacírku. Začal si pohvizdovat. Prohlížel si ji odshora dolů a zase nazpátek. Stál těsně u ní a dýchal jí do tváře. Šlo z něj něco smrdutého. Jakoby rybina. Natáhl po ní svou ruku a chytil ji za tu její. Tak zvláštně a nepříjemně zároveň se pochechtával: „Jsi nějaká upocená, Aničko. Studená koupel by ti prospěla.”

Nebylo jí ani za mák příjemné, jakým podivným pohledem si ji prohlíží.

„Je tady krásné místo, pojď, ukážu ti ho. Můžeš se koupat nahá. Nikdo tu není, neboj se. Jenom my dva,” pokoušel se ji odtáhnout k řece.

Začala se ho bát. O co mu jde? Opravdu ji chce utopit? Zabít ji? Bála se a zároveň byla silně vzrušená. Cítila napětí v celém těle. Kdyby se teď vodník choval jako normální muž, podlehla by mu. Jenže takhle...

Vzpamatovala se. Máchla po něm srpem. Sekla ho do ruky. Rukáv mu otevřela, kůži prosekla. Tekla mu zelená krev. Pustil ji. Využila toho okamžiku, hodila koš na záda a prchala odtud co nejrychleji ke Stolínu. Křičela. O pomoc volala.

Vodník se ale své kořisti nevzdal a hnal se za ní jako posedlý. Přitom jí sprostě lál. Ona ho ta ruka musela dost bolet. Sekla ho pořádně. Dohnal ji až nad údolím. Jak byl rozběhnutý, odrazil se a skočil jí na záda. K zemi ji srazil.

Koš odletěl, tráva se rozprskla po okolí.

Vodník řval a chechtal se jako... no nelidsky.

Prala se s ním jako divá. Věděla, co chce udělat a moc si přála být v ten ráz někde úplně jinde.

Ležel na ní, otevřel jí násilím ústa a ze své tlamy do ní vypustil obrovský proud kalně zelenkavé vody. Potom už nevěděla vůbec, co se děje, kde je, nevnímala. Jako mrtvá byla.

Až doma v posteli se probudila. Jak se tam dostala? Pán Bůh ví. Nebo ten vodník, který se nad ní slitoval.

Jedno je jisté! Anička přišla o své panenství a za devět měsíců se jí narodil takový mírně nazelenalý kluk. Vodník se už nikdy neukázal.

Jestliže máte rádi pověsti, určitě by vám neměl ujít pořad TaJeMno na Televizi Seznam!