Ze života zahradnice-amatérky 5

Život je nevyzpytatelný. Řeklo by se, to je na něm to krásné, ale mě napadlo: k čemu jsou vlastně slimáci na světě? Proč takový tvor vůbec existuje? Asi aby sahal do svědomí hodným lidem, kteří jsou z nich tak na nervy, že se odhodlají před půlnocí slídit s baterkou a brát ty odporné tvory mezi dva prsty (víc to nejde) a strkat je do sklenice...

Byli všude. Kam se člověk podíval, zrzavě oranžoví, slizcí jako ten nejodpornější slizoun, někteří byli do černa a s nějakým vzorkem na hřbetě, pěkně vypasení a zanechávající všude oslizlé stopy.

Když jsme jeli na kole, na rozpálené silnici jsme každou chvíli narazili na rozjetého nebo vysušeného slimáka. Pominu, že se jich štítím, co jsme ale netušili, bylo, že mají dokonce sklon ke kanibalismu čili asi šnekobalismu nebo slimákobalismu. Nebo to byl z normálu vychýlený jedinec, který požíral na silnici svého druha... nevím.

Paní sousedka na chatě mi přes plot diskrétně prozradila, že ona ty odporné slimáky strká do sklenice, pak je osolí a je po nich. Trochu mi to připomnělo zacházení se židovskými občany za války a řekla jsem si, že tohle tedy dělat nebudu.

Ale do měsíce jsme měli na zahradě slimáčí invazi. Jak rostlinka vystrčila byť jen dva lístky,do rána zmizely a druhý den načisto zmizela celá rostlina. Výsledek: na záhonech pusto a prázdno, v mém srdci žal. Jsme stoprocentní příznivci zahrady bez chemie, ale tady už nebyl čas na hrdinství. Tmavomodré granule, které jsme zakoupili a obsypali jimi záhonky, celkem pomohly, ale nechtěli jsme je používat všude.

Nedalo se nic dělat. Mezi lahvemi jsem objevila jednu baňatou sklenici a okolo jedenácté večer jsem vyrazila pomstít naši nezrealizovanou úrodu. To, co jsem uviděla na stoncích cuket, však předčilo moje očekávání. Při prvním zátahu jsem jich sebrala asi padesát, sklenici jsem položila ke vzdálenému smrčku a odporná sama sobě jsem jim to se smíšenými pocity nadobro osolila. Doufám, že ze mě v příštím životě nebude slimák... Příště o tom, jak se stříhá živý plot.