Zdravotní klaun o práci s ukrajinskými dětmi: Půjdu za roh se vybrečet, a pak budu pokračovat

Když ho potkáte v nemocnici, nepřehlédnete ho. Už jen proto, že měří dva metry. Ale taky proto, že zakopává, je nešikovný, věci mu padají z rukou, někdy koktá nebo šišlá, tančí a zpívá, případně se snaží o nějaký kouzelnický trik, co mu s největší pravděpodobností nevyjde, a vše skončí trapasem. Představí se vám jako Doktor Oto Bidlo.

Já se s ním ale nesetkala v nemocnici, takže se mi představil jako Martin Falář. Muž, co se živí jako zdravotní klaun. Muž, který se snaží rozveselit zraněné či vážně nemocné děti, ale i děti, které teď prchají před válkou na Ukrajině. A protože dětský úsměv je k nezaplacení, je zaslouženě naším dalším mužem měsíce.

Ve svém medailonku na stránkách Zdravotního klauna píšete, že bavič říká vtipné věci, komik dělá vtipné věci a klaun dělá věci vtipně. Co přesně si pod tím představit?

Podstata klauna je v tom, že má v sobě jakousi nevinnost, neznalost světa, úplně obyčejné věci sice dělá s tím nejlepším svědomím, bez jakékoli vypočítavosti, ale také bez veškerých zkušeností.

Takže se mu ani ty obyčejné věci někdy nepovedou?

Většinou se mu nepovedou. Celá klaunská práce je vlastně o tom dostat se do stavu, kdy je někdy těžké se i napít nebo udělat krok. Vlastně to, co se lidi v běžném životě snaží přehlížet nebo eliminovat, tak klauni maximálně rozšiřují. Každý zažil nějaký moment, na který není moc pyšný, nějaký trapas, a snaží se to neventilovat, neukazovat. Ale pro nás jsou tyhle momenty zdrojem humoru. My klauni se za ně nestydíme, ale naopak je co nejvíc vytváříme. Klaunovi se v nemocnici děje to, co vy nechcete, aby se dělo vám. A čím víc se mu to děje, tím líp.

Rozumím, přesto, jak to tedy v praxi funguje?

Většinou pracujeme ve dvojici. Nejdřív rozehráváme komiku mezi sebou, protože dítě se nás může bát, nemusí mu být dobře, může být medikované, unavené. Až když vidíme, že s námi chce spolupracovat, můžeme to rozšířit. Vlastně za pochodu zjišťujeme, co komu přijde vtipné, co koho pobaví. Vytváříme představení na míru v každém pokoji.

Takže máte nacvičené nějaké základní scénky, ale také hodně improvizujete?

Je to jako v krasobruslení. Učíte se jednotlivé prvky, my máme třeba kurzy, jak zakopávat, jak převrhnout něco, aniž byste to rozbili, jak koktat, máme kurzy na různé logopedické vady. Ale na místě pak přemýšlíte, jak jednotlivé prvky poskládáte do nějaké sestavy.

Už jste to naznačil, ale co když se vás dítě bojí?

To se stává u malých dětí celkem často a mně často zabere, když se začnu také bát. Když přijde do pokoje dvoumetrový chlap, co se začne klepat a schovávat se v koutě, tak dítě zapomene na strach a začne se cítit zmateně. Najednou začne přemýšlet, proč je právě ono zdrojem mé hrůzy. A v tu chvíli mám jeho pozornost, což je to, co potřebuji.

To jsou malé děti. Ale co takoví otrávení teenageři naštvaní na celý svět?

Docela zabírá, když nafouknete to, jak je to celé přece děsně trapné. Takže já se tomu teenagerovi začnu omlouvat a omlouvám se tak moc a tak dlouho, až to přeťápnu, překročím mez. On se třeba nezačne hned smát, ale opět, mám jeho pozornost. Přestane řešit sebe, ale vás.

To je to, o co jde?

Ano, to je součást terapie. Protože dítě, ať je velké, jak chce, se vytrhne z nemocničního prostředí do něčeho klaunského. Humor má mnoho rovin a v nemocnici má také ukázat, že je to bezpečné místo, kde se lidem pomáhá. I když teď třeba cítíte bolest. Protože ne vždy je to zřetelné, ne vždy to hlavně děti dokážou z personálu vyčíst. Protože právě sestry a lékaři jsou ti, co jim provádí nepříjemné věci, dávají injekce, zavádí kanyly a podobně. Úkolem klauna je změnit u dítěte nebo i u jeho rodiče místo, kde ho nahlodává pesimismus, frustrace.

Kde všude klaunujete? Na jakých nemocničních odděleních?

V podstatě všude, kde jsou děti přes noc nebo dlouhodobě. A na ambulancích v době špičky. Ale třeba i pro seniory v sociálních zařízeních.

Narážím na to, že se nesetkáváte jen s takovými „malichernostmi“, jako je zlomená noha teenagera, ale pohybujete se i na výrazně smutnějších odděleních.

To samozřejmě. Chodíme na onkologii, ale i na pediatrii, kde jsou třeba děti, co čekají na transplantaci nějakého orgánu, nebo jim nějaký orgán selhává. A tam je to vlastně ještě důležitější, protože běžně jste v nemocnici v řádu dní, ale tady jsou děti v řádu týdnů, měsíců a některé i v řádech ještě delších. A ty mají opravdu omezený zdroj světa.

Jde mi o to, že jste klaun, vytváříte humor, kouzlíte dětem úsměvy na tváři, ale co vy? Dennodenně jste svědkem hodně smutných věcí, vidíte hodně bolesti. Jak to zpracováváte?

Jedna kolegyně mi před lety dala zásadní radu, že bez nás by to nebylo lepší, ale s námi je naděje, že se to zlepší.

Teď ale už neklaunujete jen pro nemocné děti, ale i pro malé Ukrajince, co utekli před válkou. Byl jste třeba na slovensko-ukrajinských hranicích. Je tohle jiný dětský smutek než v nemocnici?

Rozhodně. Třeba na onkologickém oddělení, kde jsou dvou až tříleté děti, se někdy stane, že jak moc nezažily svět, tak jim ani nepřijde, že jim něco uniká, že je něco jinak. Pro starší je to těžší, ale obecně úspěšnost léčby je velmi vysoká, je velká vidina toho, že teď sice není dobře, ale brzy bude. Ale děti, co utíkají před válkou, moc dobře cítí, o co přicházejí, že všechno je jinak. Vidí to, cítí to i z matky. A není tady ani vidina, že to bude brzy dobré. Je tu jen nejistota a strach.

Takže bylo těžší vykouzlit úsměv na těchto dětských tvářích?

Rozhodně.

Není to deprimující?

Je to těžší, ale já vlastně díky tomu našel v sobě klid. Přiznal jsem si, že svět bohužel je takový, rozděluje rodiny a vyhání ženy a děti z domovů. Je to hrozné, ale nemůžu s tím nic dělat. A když si tohle přiznáte, paradoxně vás to uklidní. Už si nenalháváte, že svět je báječný. A děti cítí pak klid z vás a mohou s vámi nějaký vztah, byť na krátko, navázat.

Když jste na hranice jel, měl jste nějaké očekávání?

Vůbec. Bylo to asi týden poté, co začal konflikt. Jel jsem tam samozřejmě vystrašený, s kolegyní jsme netušili, co nás čeká. A přijeli jsme do vesničky, ve které se pásly kozy, lidi tam měli husy a slepice za plotem a uprostřed byl kulturák. V něm matrace a na nich třeba sto lidí. A my nevěděli, co a jak, jen jsme tak chodili mezi lidmi, kteří odpočívali na těch matracích, hráli a zpívali, aby si na nás ti lidi zvykli a my zjistili, co si můžeme dovolit. Že třeba nemůžeme být moc hluční, protože někteří chtějí odpočívat, nemůžeme si děti ani půjčit pro hru a někam je odvést, protože by je ti rodiče hledali. Musíte je nechat u matky, i když si s vámi chtějí hrát, protože jí nechcete přidělávat starosti.

Přesto, nedolehlo to na vás někdy přeci jen?

Tam na to nebyl naštěstí čas, ale padlo to na mě tady v Praze, když jsem klaunoval v uprchlickém centru, kde matky s dětmi čekaly na nějaké dokumenty.

Co se stalo?

Byla tam skupinka dětí kolem šesti osmi let a některé z nich se ani nechtěly zvednout ze židle, opustit matku, byť na kousíček. Pár se jich ale zapojilo, tak jsme si s nimi chvíli hráli. Já se pak s nimi loučil a najednou se jeden klučina, co se vůbec nezapojoval, zvedl a objal mě. A pak se přidaly další ty děti, co jen seděly u maminek, já klečel a ony se na mě nalepily a objímaly mě. To byl velmi silný moment, já už cítil, jak mě emoce ovládají. Jen tak tak jsem se udržel. Řekl jsem kolegovi, že se půjdu za roh vybrečet, a až pak budeme moct pokračovat.

Setkal jste se i s negativní reakcí? Že vás třeba někdo z pokoje vyhodil?

To se také stane. Ne často, ale stane. Někdy chce být člověk se svým bolem sám. Někdy není ten správný čas na to, aby sdílel sebe s nějakým klaunem. Tak to je a je potřeba to respektovat. Klaun vlastně ťuká na dveře a vstupuje k někomu domů, do jeho života, a když vstupujete k někomu domů, tak je potřeba respektovat, že vás taky může vyhodit.

Co takový správný klaun kromě klaunského nosu potřebuje?

Energii, vnímavost a pozornost. Vlastně byste měla být na tom pokoji nejvnímavější a nejpozornější. Když dítě vidí, že vám třeba někde trčí nit nebo vlas, musíte to vzít do hry. Musíte vypozorovat, čeho se to dítě bojí, co ho baví. Musíte umět vyčíst spoustu věcí během kratinké doby. Když si to dítě něčeho všimne, ale vy si toho nevšimnete, tak se od vás najednou vzdálí, odpojí.

A asi by se klaun neměl brát moc vážně, ne? Já ve vašem medailonku četla, že jste se vlastně díky klaunování přestal bát. Čeho jste se předtím bál?

Kritiky, toho, jak mě budou hodnotit druzí. Herce totiž tohle trápí možná víc než kohokoli jiného, jsou závislí na tom, jak vypadají, jak působí. Ale u klauna je to naopak, tam platí, že čím hůř, tím vlastně líp.

V tom medailonku je i to, že jste prý díky klaunování poznal sám sebe. Tak jaký je Martin Falář a jaký je Oto Bidlo?

Naučil jsem se přijímat to nedobré, co mi bylo dáno do vínku. Protože to je to, z čeho pak tvořím humor. To, v čem nejsem dokonalý, zvětšuju v nemocnici. A tím, že o těch svých slabinách vím, tak se jich trochu zbavuju, učím se s nimi pracovat.

Tak jestli to chápu dobře, tak Martin Falář je člověk, který se naučil vnímat a přijímat své negativní vlastnosti, a Oto Bidlo je umí využít.

Jo, to je ono. Nebojím se sám sebe, naučil jsem se žít sám se sebou.

* Chcete pomáhat? Ověřené informace, jak na to, najdete v článku Jak efektivně pomoci Ukrajině a co nedělat.

* Máte v okolí lidi, kteří k nám prchli před hrůzami války? Nasměrujte je na Manuál pro Ukrajince, kde hledat pomoc. Poskytuje informace, jak je to s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.

* Nabízíte pomoc, nebo ji sami potřebujete? Podívejte se na on-line tržiště Pomáhej Ukrajině. Významné pomáhající organizace tu koordinují nabídku a poptávku pomoci, aby se dostala co nejlépe k potřebným.

* Hledáte pomoc právníka, psychologa, terapeuta, překladatele či sociálního pracovníka? Nabídku odborníků zdarma najdete na stránkách YOUkraine.live.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích, kteří vynikají v oborech souvisejících s ženským světem. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechtěli ochudit, a v prvních dvou měsících jsme přinesli rozhovory s podtitulem Chlapi sobě, protože to byli pánové, kteří dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže. Vzhledem k aktuálním událostem jsme ale podtitulek trochu změnili, a to na Chlapi Ukrajině. Protože tam je teď pomoc (nejen chlapů) opravdu potřeba!

Válka zabíjí a ničí životy i těm, kteří před ní stihnou prchnout. Z Ukrajiny utekla i dvojnásobná mistryně světa v thai boxu: o strastiplné cestě do bezpečí i strachu