Sebepoškozování se týká každého čtvrtého dítěte. Proč to dělají a jak na to jako rodič reagovat?

Sebepoškozování v posledních letech výrazně narůstá. Člověk, nejčastěji dospívající, si sám ubližuje, například řezáním žiletkou nebo škrabáním do krve. Cílem není připravit se o život, ale nejčastěji jde o potřebu fyzickou bolestí přebít psychické trápení.

Proč to děláš? Otázka, na kterou dospělí dostávají opakovaně odpovědi typu: Nevím. Nemůžu si pomoci. Jen tak. Uleví se mi. Je mi lépe.

Možná se to zdá podivné, ale sebepoškození skutečně může dítěti ulevit od napětí, úzkosti a psychické bolesti. Poněkud jinou příčinu uvádějí naopak někteří adolescenti, kteří říkají: Je ve mně takové prázdno, že potřebuji alespoň něco cítit. A někdy chtějí prostě patřit do party.

Sebepoškozování většinou signalizuje hlubší problémy. Jednoduše můžeme říct, že příčinou je psychická nepohoda, nepříjemné pocity a nálady. Sebepoškození je pak nástroj úniku z této psychické nerovnováhy, reakce na to, že člověk není schopen problém vyjádřit, vyřešit a najít úlevu.

Přitom pocity, které prožívá, mohou být různorodé – vztek, úzkost, potřeba dostat věci pod kontrolu, beznaděj nebo osamělost.

Zvláštní kategorií je pak pocit prázdnoty a odcizení (disociativní stavy). Pocit uklidnění a úlevy, kterou sebepoškození přináší, je vlastně podivná forma samoléčby.

Částečně se na vzniku této poruchy podepisuje i genetika. Aniž bychom zabíhali do podrobností, můžeme říci, že určitá kombinace vrozené citlivosti a impulzivity zvyšuje pravděpodobnost sebepoškozování.

Častou příčinou bývají problémové vztahy v rodině, šikana ve škole, v krajním případě zneužívání. Když se k tomu přidá ještě ztráta jistoty a bezpečí, které jsme intenzivně zažívali například v době pandemie, psychické napětí narůstá.

Jak se ptát dětí, abyste se něco dozvěděli? Máme návod!

Sebepoškozování spočívá nejčastěji v poranění kůže, člověk si způsobí malé řezné rány, které trochu krvácejí, následně se na nich vytváří strupy. Řezání žiletkou, střepem i nožem se od běžného poranění obvykle liší viditelnou pravidelností, například rovnoběžností řezů.

Nelogické bývá vysvětlení zranění například od dítěte, které sedí celý den doma v městském bytě: „Jsem se jen škrábla o hřebík.“ Dost často ale poranění ani neuvidíte, děti ho skrývají. Především u dětských pacientů jde o většinou impulzivní chování bez vědomé kontroly. Dítě nebo dospívající se za své chování stydí nebo ho nepovažuje za závažný problém. Sebepoškozování často doprovázejí změny či propady nálad, změny chování, ztráta zájmu o věci, které dítě dřív bavily. Rodiče mohou mít „pocit, že se něco děje“.

Jaký vliv mají na psychické potíže sociální sítě?

Naprosto zvláštní kategorií sebepoškozování je experimentování. Jde často o chování v partě nebo ovlivněné sociálními sítěmi. Sebepoškozování je druhem intimity. Dospívající se stává členem jakéhosi tajného bratrstva, komunity. Je jedním z těch, kteří „překročili hranici“.

Samotné zraňování není impulzem a potřebou úniku, ale spíše určitou formou euforie. Někdy je takový zážitek popisován jako druh sexuálního vzrušení, což může souviset s endorfiny, které mozek při zranění uvolňuje. Proč je ale sebepoškozování tímto způsobem atraktivní pro zdravé jedince, není zatím zcela jasné.

V dospělosti máme mnohem větší rejstřík možností, jak se vyrovnat s psychickými starostmi, máme více zkušeností. Učíme se své pocity lépe vyjadřovat, roste úroveň sebekontroly, která nedovolí sebepoškozování.

Nemůžete sehnat psychologa? Pomoci může i praktický lékař

Tak především žádná dramata a tresty! Uvědomte si, že dítě už tak má dost nepříjemných pocitů a sebepoškození byl únik z těchto stavů. Těžko někomu pomůžeme z úzkosti dramatickým výstupem a výčitkami typu: „Proč to proboha děláš?!“.

Důležité je načerpat o celé problematice informace. Detailnější shrnutí, než umožnuje tento článek, najdete na stránkách Státního zdravotního ústavu, zde jsou také odkazy na krizové linky a centra.

Klíčem k pomoci je pak rozumná diskuse a bezpečné prostředí. Nečekejte, že se vám dítě se svými problémy svěří hned. Možná to bude o vytváření „bezpečných chvilek“ mezi vámi a dítětem, kdy je šance, že se něco dozvíte o jeho vnitřním světě.

Učte ho alternativním způsobům úlevy. Ukazujte dítěti, že je mnohem lepší, když vám ve špatné náladě zavolá, když si zkusí představit něco hezkého, co jste zažili. Domluvte se, že budete třeba chodit na společné procházky nebo na obědy, kde si budete moci povídat o všem možném.

Pokud máte pocit, že by se problém mohl týkat vašeho dítěte, obraťte se na pediatra. V případě lehčích forem sebepoškozování někdy postačí i sezení s šikovným výchovným poradcem nebo intervence školního psychologa (případně jiné autority, například skautského vedoucího).

V případě, že jde o závažnější formu, kdy je nutné vyloučit pokus o sebevraždu, je nutné absolvovat psychiatrické vyšetření. Pokud se sebepoškozování opakuje nebo se k němu pojí další potíže – propady nálad, zhoršení prospěchu, izolace od vrstevníků, je nejlepší volbou psychoterapie.

Terapeut funguje jako bezpečný, stabilní vztah. Dítě má možnost během terapie otevřít témata, za která se buď stydí, nebo na která rodiče reagují podrážděně. Tím, že o tom má možnost mluvit, se učí své pocity vyjádřit a otevírá se mu možnost s nimi pracovat.

Těžší jsou případy, kdy terapeut narazí na trauma, které dítě zažilo a které zhoršilo jeho psychický stav. Může jít třeba o násilí v rodině, zneužívání. Cílem terapie je pak trauma zpracovat a zakomponovat do psychiky tak, aby dále negativně nepůsobilo. Zjistit, kde potíže vznikly, bývá někdy až detektivní cesta.

Sehnat terapeuta, který vám pomůže, je v současné době velice složité. Například Všeobecná zdravotní pojišťovna na péči přispívá v rámci svého pilotního projektu. Seznam vybraných terapeutů najdete zde.

Odborná spolupráce: Mgr. Tomáš Vašák, psycholog

Srovnávací úzkost: Proč vás užírá úspěch druhých?