Puntičkář, manipulátor, fanatik. Poruchu osobnosti u sebe pacient nepozná, ale jeho okolí trpí

Zdravá osobnost je schopná vyrovnávat se se světem. Přijímá, že nemůže vždy mít vše, nač si vzpomene. Zdravý člověk unese, že není středem pozornosti, nebo že ho někdo nemá rád. Naopak pro člověka s poruchou osobnosti jsou takové nároky života nesnesitelné, reaguje na ně nepřiměřeně a často na úkor druhých.

Není jedna porucha osobnosti, ale nabývá nejrůznějších forem. Určité zpřehlednění nabízí například mezinárodní klasifikace nemocí, která rozděluje poruchy osobnosti do tří skupin: A – podivíni, B – afektovaní, C – úzkostní.

Duševní poruchy popisujeme podle toho, jak se projevují, čili jejich projevy a symptomy. Smutek je typický pro depresi, halucinace zase pro schizofrenii. Porucha osobnosti znamená, že chování mimo normu je plně integrováno do osobnosti. Ten člověk prostě takový je a jeho chování mu přijde v pořádku.

Takže když někdo trpí disociální poruchou osobnosti (dříve psychopat, sociopat), jemu samotnému jeho nemorální, sobecké, manipulativní a agresivní chování přijde naprosto adekvátní situaci.

V případě, že trpí takzvanou histrionskou poruchou osobnosti (dříve hysterie), mu jeho dramatizace, manipulace a zneužívání druhých přijde jako jediná možná cesta, jak zvládnout svět kolem sebe.

Bohužel jde o poměrně častou poruchu v populaci, vyskytuje se u 6-9 procent, jejich životní cesta ovšem často vede do vězení, mezi závislé nebo na okraj společnosti.

Panická ataka obvykle souvisí s hlubšími problémy. Jak ji poznáte?

U sebe nejspíše poruchu osobnosti nerozeznáte, protože – jak již bylo řečeno – lidem s touto diagnózou přijde, že je jejich chování v pořádku. Na poruchu spíše upozorní okolí a nejbližší lidé. Pro ně může být takový člověk nesnesitelný, budou mít pocit, že jim stále ubližuje. Důležitým rysem je, že se porucha u daného člověka vyskytuje většinou trvale, často už od dětství, a je v podstatě nepřehlédnutelná.

Je poctivé přiznat, že co je příčinou, úplně nevíme. Nejpravděpodobnější je ale kombinace vrozených dispozic a silných vlivů v dětství. Na jedné straně je živnou půdou vrozený sklon, například k přecitlivělosti. Na druhé straně může jít i o silný vliv třeba v podobě extrémně úzkostné výchovy. Výsledkem může být porucha osobnosti s přehnanou potřebou vše kontrolovat. Míra vlivu obou zdrojů se přitom může velmi lišit.

Jiný příklad: pokud je mozek geneticky ošizen o schopnost empatie a soucitu, neznamená to ještě, že dotyčný bude asociální. Pokud ale zároveň vyrůstá v prostředí, kde je násilí na denním pořádku, pravděpodobnost, že se u něj rozvine disociální porucha osobnosti, výrazně vzroste.

Jak už jsme upozornili, k léčbě se většinou člověk s poruchou osobnosti nedostává přímo. Jeho přesvědčení, že on je v pořádku a rozbitý je svět okolo, je tak silné, že nevidí důvod vyhledat pomoc. On prostě ví, že problém je v druhých lidech, tak proč by chodil za psychologem!

Typickou cestou, jak se dostane člověk s poruchou chování k léčbě, je tlak okolí. Rodiče, partneři, ale třeba i zaměstnavatel na dotyčného naléhá, aby se sebou „něco dělal“. A právě výhrůžka typu rozchodu nebo propuštění ze zaměstnání přivede klienta k odborníkovi.

Terapeut (psycholog, psychiatr) stojí vždy před velmi obtížným úkolem. V prvé řadě totiž musí vytvořit s klientem tak silný vztah, aby pacient ustál vysvětlení problému poruchou osobnosti. Jeho svět se totiž v tu chvíli obrací naruby. Doteď věděl, že problém jsou ti druzí, najednou má přijmout myšlenku, že potíž je v něm. Tento proces je velmi citlivý a není rychlý. Mnoho lidí s poruchou osobnosti tento moment nezvládne a terapii opustí.

S psychickými poruchami může v první řadě pomoci i praktický lékař

Pokud se povede tato první fáze, nastupuje hledání příčin a chybných vzorců chování. V terapii to znamená tři věci: narovnat myšlenky, ovládnout emoce a naučit se adekvátní chování vůči druhým.

V každém případě je léčba většinou dlouhá cesta, na které se bez průvodce (psychologa, psychoterapeuta) klient neobejde. Nicméně pro podporu a porozumění vyšla pozoruhodná série knih německého psychologa Heinz-Peter Röhra v nakladatelství Portál. Sám autor mluví o možnosti biblioterapie, tedy o podpoře léčby právě četbou knih srozumitelně vysvětlujících podstatu poruchy.

Odborná spolupráce: Mgr. Tomáš Vašák

Mezi nejvážnější psychické potíže platí bipolární porucha. Jak ji poznáte?