Poporodní deprese, blues a psychóza: Mají podobné příznaky, liší se závažností. Někdy jde i o život

Narození potomka bývá přirovnáváno k návalu absolutní lásky, díky níž novopečená maminka zapomene na všechnu předchozí bolest a nevidí nic než své miminko. Často to tak opravdu bývá, jsou ovšem případy, a není na nich nic neobvyklého, kdy se žena po porodu potýká s pocity zcela opačnými: místo lásky přichází otupělost, místo štěstí zmar a beznaděj, místo radosti vina a snížené sebevědomí, přesvědčení o vlastní nezpůsobilosti a neschopnosti postarat se o novorozence.

Že šestinedělí nemusí být nutně zalité sluncem, ví mnoho maminek, které si tímto náročným obdobím prošly. Ženy se často potýkají s návaly takzvaných poporodních blues. Projevují se emocionální rozkolísaností, plačtivostí a návaly nezadržitelného pláče, úzkostmi, strachem o miminko… Zdrojem celkové psychické nepohody jsou velké hormonální výkyvy, nedostatek spánku a také péče o novorozence kombinovaná s touhou vrátit zpět starý život, který se najednou jeví tak vzdálený. Ženy nepoznávají samy sebe, jsou slabé, unavené, do ničeho se jim nechce – a to může zahrnovat i péči o dítě.

Poporodní blues jsou vyčerpávající, přicházejí pár dní po porodu a odcházejí dva až tři týdny po něm, není ale výjimkou, že má žena plačtivé celé šestinedělí a teprve po odeznění nejintenzivnějších hormonálních změn se postupně vrací do stavu, kdy začíná zase poznávat sama sebe.

Pokud ovšem pocity zmaru přetrvávají, nabývají na intenzitě a přidávají se k nim ještě další symptomy, hrozí riziko, že by se mohlo jednat o nemoc známou jako poporodní deprese. Ta se od blues liší závažností a hloubkou, proto by se rozhodně neměla brát na lehkou váhu.

V případě poporodní deprese se přidávají další závažné příznaky. Maminka je po většinu času špatně naladěná, ztrácí schopnost radovat se nejen z dítěte, ale v podstatě z čehokoliv – i z toho, co ji dřív bavilo. S tím souvisí na jedné straně apatie, citová otupělost a neschopnost vytvořit si k miminku citovou vazbu, na straně druhé mohou přicházet i pocity nezvladatelného hněvu, nervozita, podrážděnost.

„Může se objevit derealizace, tedy pocit, že je žena za sklem nebo mlhou. Stejně tak ženy popisují i horší vnímání času a prostoru, ztrátu naděje a pocity, že to nejsou ony,“ popisuje Petra Sommerová, dula a laktační poradkyně.

S poporodní depresí se podle statistik potýká až 13 % maminek. Vyšší riziko, že se objeví, mají prvorodičky, moc mladé, nebo naopak starší rodičky, ženy s premenstruačním syndromem, po spontánním potratu nebo ty, které v minulosti již měly zkušenost s nějakými psychickými problémy.

Důležité je o emocích i myšlenkách mluvit, právě to však bývá pro nemocné velmi těžké, protože se za ně zpravidla stydí a nenávidí se za ně. Takže mohou v tomto stavu přežívat celé měsíce, přičemž nepříjemné pocity neustále gradují a vše se může naplno projevit klidně i rok po narození miminka.

Poporodní deprese se dá docela dobře léčit, je ale nutné, aby si maminka o pomoc řekla a netrápila se o samotě. Přístup k terapii je individuální a sestává z řady technik, které může žena praktikovat sama (meditace, jóga, pobyt na čerstvém vzduchu, povídání, četba, psaní), dále z farmakologické léčby a psychoterapie. Jak dlouho léčba trvá? V průměru se hovoří přibližně o šesti měsících.

Miminko jako příčina depresí? Potíže, o kterých se stále moc nemluví

Poporodní deprese by se neměla zaměňovat s poporodní (laktační) psychózou. To je závažná duševní porucha, která se rozvíjí asi u jedné ženy z tisíce během prvních týdnů po porodu, může mít velmi rychlý nástup. Hlavním příznakem je neschopnost spát, což přináší těžkou spánkovou deprivaci ničící ženinu schopnost rozeznávat realitu: přicházejí bludy, halucinace, agrese a zmatenost. Žena může být nebezpečná sobě i dítěti, nutná je léčba psychofarmaky a dohled odborníka.

Odborná konzultace: dula a laktační poradkyně Petra Sommerová