Únava, osamělost, kritika. To všechno značí, že jste na sebe až moc přísní

Někdo tomu říká perfekcionismus a ten samozřejmě v přehnané míře škodí. Ale nemusíte být vyloženě puntičkář nebo někdo, kdo se neustále žene za dokonalostí, přísní na sebe můžete být i nenápadněji. Pokud se neustále za něco tepete a jen málokdy se pochválíte, znepříjemňujete si život, aniž byste o tom měli tušení. Ničíte si totiž sebevědomí a ten nejdůležitější vztah v životě - k sobě samému! Tyhle signály jasně naznačují, že jste na sebe opravdu příliš přísní a stálo by za to zvolnit.

Kritizujete se při pohledu do zrcadla, když cvičíte, po pracovním pohovoru nebo důležitém jednání, prostě skoro pořád. Možná si to ani neuvědomujete, ale zkuste se na to zaměřit. Kolikrát za den si nadáváte: „Proč tolik jím, když jsem tlustá; neumím ani dochutit polévku; ta prezentace stála za nic, protože jsem neschopná.“ Kolikrát za den vám vnitřní hlas řekne, že jste hloupí, oškliví, vychrtlí…?

Udělejte si čárku pokaždé, když se to stane – nejspíš budete překvapení. „Co si hlava myslí, to tělo žije. Opravdu chcete žít tu verzi sebe přesně tak, jak k sobě mluvíte? Pokud ne, začněte se učit k sobě mluvit více laskavě. Zdravý vztah k sobě je klíček k životní spokojenosti,“ říká životní koučka Lucie Mucalová.

Kritika (v rozumné míře) je jedna věc, ale je potřeba ji umět vyvážit i schopností se pochválit a ocenit. Jenže spousta lidí to jednoduše neumí. A když se jich někdo (třeba na pracovním pohovoru) zeptá, jaké jsou jejich silné stránky, v horším případě mlčí, koktají něco neurčitého nebo je tedy řeknou, ale necítí se u toho vůbec dobře. „Pochválit se a vnitřně se podporovat není stále v české společnosti běžné. Jsme vedeni k tomu, abychom na sobě hledali spíše chyby a neustále se zlepšovali, ale to nás vede spíš k permanentní nespokojenosti,“ potvrzuje životní koučka Lenka Procházka.

Jenže znát svoje silné stránky a být na sebe v různých ohledech hrdí (ne namyšlení), není ostuda, ale základ zdravého sebevědomí a sebelásky. Proč se stydět za to, že vám příroda nadělila krásné oči a vy to prostě víte? Proč neříct nahlas, že to a to ovládáte na opravdu pokročilé úrovni? „Pokud neznáte svoje klady a silné stránky, můžete se cítit jako nula oproti ostatním, přitom to tak vůbec není, každý něco umíme a v něčem vynikáme,“ vysvětluje Lucie Mucalová.

Nevěříte ve svou hodnotu, neustále se zpochybňujete a to vede k tomu, že si ve snaze „zlepšit se“ toho na svá bedra nakládáte příliš. Pracujete až moc tvrdě, cvičíte až moc často, doma uklízíte pomalu dvakrát denně, abyste byly opravdu dobré hospodyňky.

Jenže jaký je výsledek? Jste vyčerpaní, protože i vaše tělo má nějaké fyzické limity a jednoduše potřebuje i odpočívat. A jste unavení i psychicky, protože i mysl potřebuje relaxaci a ne neustálý stres z toho, že je potřeba se za něčím hnát.

Musíte se naučit nastavit si hranice, protože práce a odpočinek by měly být ve vzájemné symbióze a harmonii. Ke spokojenému životu potřebujete obojí, tedy čas na seberozvoj, zdokonalování se, učení a práci, ale i čas jen pro sebe sama.

Jste-li na sebe až moc přísní, jak asi můžete mít dobrou náladu? Mnohem častěji u vás převažuje naštvanost. „Pokud se pravidelně takto vyčerpáváte, je jasné, že tělo a mysl už nedokáží vykouzlit něco pozitivního a úsměv na tváři. Je to vlastně vězení, do kterého zavíráte sami sebe,“ varuje Lucie Mucalová.

Milostné, rodinné, přátelské i kolegiální vztahy dostávají v případě perfekcionistů pořádně zabrat. „To, co sami sobě neumějí dát, mají tendenci očekávat tito lidé od druhých. Ovládá je touha, aby jim druzí vyplňovali prázdná místa v nich, to určuje jejich hodnotu,“ říká Lucie Mucalová. Jenže když nemáte rádi sami sebe a jste se sebou a svými výkony neustále nespokojení, jak může mít někdo rád vás?

Puntičkář, manipulátor, fanatik. Nemá někdo vedle vás poruchu osobnosti?