Nejdivnější fobie: Můžete mít hrůzu z práce i vlastního pupíku a Tom Cruise se bojí plešatých

Kromě těch známějších, jako třeba strachu z pavouků, existuje například i fobie z křížovek nebo krásných žen. Slovo fobie je ale poněkud nadužíváno. Mám fobii na čísla, proneseme ležérně jakoby nic. Ve skutečnosti jsme ale jen otrávení z vyplňování další excelové tabulky nějakých výkazů.

Rozhodně nás ale neohrožuje prudké bušení srdce, návaly pocení, bolest na hrudi, panická ataka, nevolnost nebo pocity na omdlení, což jsou příznaky, které provázejí například takovou aritmofobii (strach z bušení srdce), ale nejen ji. Všechny tyto reakce jsou totiž pro fobie typické. I pro ty, které působí kuriózně.

Fobie jsou definovány jako intenzivní a iracionální strach z osoby, předmětu nebo situace, i když nejsou vůbec nebo jen minimálně nebezpečné. Psychiatr Ján Praško, který se roky věnuje jejich zkoumání, říká, že si dispozice k některým neseme v genech, jiné nabereme v rodině. Spoustu jich spustí traumatické zážitky, a to i tehdy, když nás ani nenapadne, že se do nás hluboce vpisují.

U fobií platí, že lidé tolerují ty, které jsou známé. Obavy ze tmy, hmyzu, hadů, výšek, stísněných prostor nebo pavouků jsou tak běžné, že se nad nimi nepozastavujeme. Zkuste ale někde říct, že trpíte ergofobií – strachem z práce. V tu chvíli budete označeni za lenochy a vyžírky. Ve skutečnosti nejde o to, že se bojíte práce samotné, ale všeho, co je s ní spjaté: bojíte se, že selžete, zklamete a napácháte šílenou škodu.

Americký herec Tom Cruise kdysi zveřejnil, že trpí peladofobií, iracionálním strachem z plešatosti a holohlavých lidí. Odmítá role plešatých postav a za tím, že se zvládl bavit s kolegy i producenty bez vlasů, stojí roky psychoterapie. Rozjet peladofobii přitom může i jen pitomý vtípek s gumovou maskou Fantomase, ve které na vás někdo vybafne. Venustrafobie je zase – a vůbec ne vzácná – panická hrůza mužů z krásných žen. S parurézou, jinak též syndromem stydlivého měchýře, se muži zase nikdy nevymočí na veřejných toaletách. Paralyzuje je představa, že všichni okukují jejich nedokonalý penis.

Hrůza z dlouhých slov se příhodně nazývá hipopotomonstrosesquipedaliofobie. Postižený panikaří, že je špatně vysloví a tím se zostudí. Nutit ho třeba k učení němčiny, která je typická dlouhými a složenými slovy, je na sebevraždu. Při fobii z vlastního pupíku (omfalofobie) se zase bojíte, že vám z břicha vylezou vnitřnosti. Vrcholem je panofobie – strach ze všeho! Podle Jána Praška má panofobiknuž dopředu strach, že bude mít strach. Panofobie je často průvodním jevem schizofrenie.

Hlásat „dřív stačilo pár facek a bylo po fobii“ je laciné. Ani ty z našeho pohledu absurdní si nikdo nevymýšlí. To, že chápeme fobii dítěte na školu, které v ní zažilo šikanu, nebo hrůzu znásilněné ženy z mužů, může být vodítkem i k pochopení třeba děsu z čokolády (xocolatofobie) nebo křížovek (kruciverbofobie). Stačí se v dětství skoro udusit čokoládovým bonbonem z kolekce nebo za posměchu „se předveď, tupče“ luštit sudoku před takzvaně chytřejšími mozky. I v případě fobií tak platí pravidlo: Nesuď, abys sám nebyl souzen, protože nikdy nevíš, co tě potká.