Článek
Mnoho seberozvojových pouček začíná ve smyslu: „Dokud nebudete upřímní sami k sobě, tak…“ Upřímnost a sebekritika jsou samozřejmě potřeba, dokázat vidět sebe sama a svůj život v reálných konturách je prospěšné. Ale abyste mohli žít přiměřeně šťastný život, je občas nutné umět do téhle reality přimíchat i správnou dávku fikce. Jak na to a proč to vůbec dělat?
Jaký by měl život jinak smysl?
S myšlenkou, že umět sám sobě lhát je podobně důležité jako umět být k sobě upřímný, přišli američtí psychologové Shelley Taylor a Jonathon Brown ve své práci z roku 1988. Bylo to tehdy dost odvážné tvrzení, protože většinový názor říkal, že jen co nejpřesnější uvědomování (a přiznávání) svých silných i slabých stránek je ta pravá cesta ke spokojenému životu.
A najednou se objevil názor dvou vědců, že k téhle „nelítostné“ přesnosti ve vnímání vlastní osoby je potřeba přidat i trochu lichotek a fikce. „Tvrdili, že aby mohli být lidé šťastní, musejí si udržovat pozitivní iluze o sobě i světě,“ vysvětluje Ross Gormley, americký sociální pracovník a psychoterapeut.
Vidět se v lepším světle a nepřiznávat si všechny slabiny, to je podle Shelley Taylor a Jonathona Browna i jakási evoluční výhoda. Kdyby totiž lidé nehleděli na svět a sami na sebe tak trochu přes růžové brýle, lehce by si mohli začít klást otázku „jaký má můj život vlastně smysl“. Jednoduše řečeno, snadno by pak své žití a bytí mohli vzdát.
Co si mám o sobě myslet?
Samozřejmě nejde o to, „pořídit si“ přehnané sebevědomí a nesoudně si o sobě myslet vždy jen to nejlepší. Když budete zcela nerealisticky přesvědčeni o vlastní dokonalosti, důležitosti, nenahraditelnosti a jedinečnosti, můžete se začít chovat jako narcista či manipulátor - a to je vážný problém. Pokud však na sebe budete naopak nahlížet příliš realisticky, budete si neustále poctivě přiznávat vše, co se vám nedaří, v čem nejste dobří a v čem váš život nestojí za nic, snadno vás dostane úzkost a deprese.
Chce to zkrátka zlatou střední cestu mezi tvrdou realitou a jakýmsi sebeklamem. Je potřeba najít správný balanc – a fungovalo to tak nejspíš už od počátku. „Kdyby v naší pravěké minulosti dítě věřilo, že dokáže samo ulovit obřího mamuta, bylo by rychle po něm. Pokud by ale věřilo, že není schopno zabít ani malou zvěř, brzy by zemřelo hlady,“ vysvětluje Ross Gormley.
Jak si nasadit růžové brýle
Jak najít správnou rovnováhu? U většiny zdravých lidí to „zařídí“ jejich okolí, prostředí, ve kterém vyrůstají, a zkušenosti, jež postupně sbírají. Je to jakýsi přirozený vývoj. Sami o sobě si lidé klidně mohou myslet jen to nejlepší. O to, aby pochopili, že mají i nějaké slabiny, se už postará svět. Přátelé, kamarádi, rodina, pedagogové, trenéři, vychovatelé, sousedi - ti všichni jsou každodenní spojkou mezi jedincem a realitou. Mluvíte s nimi, nějak na vás reagují, dávají zpětnou vazbu, usměrňují, drží vás nohama na zemi.
Je to stejné, jako když malé dítě věří, že se stane astronautem. Je přesvědčeno o své výjimečnosti a o tom, že pro něj nic není nemožné. Ale postupem času dospěje s pomocí rodičů i učitelů a poté, co nasbírá vlastní zkušenosti, k náhledu, že být elektrikářem je také moc fajn.
Doby, kdy se o duševním zdraví příliš nemluvilo, jsou pryč. O psychiku pečujte stejně jako o tělo. Nic to nestojí a budete žít lépe