Arichteva není jediná, urážky na internetu se dějí běžně. Úroveň komentáře odpovídá úrovni člověka, říká psycholog

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Internet má mnoho výhod – na pár kliknutí se dostanete k informacím, nakoupíte nebo si seženete práci. Má ale i stinnou stránku. Lidé si pod rouškou anonymity neodpustí nejeden negativní komentář. Stojí za nimi většinou ti, kteří v reálném životě takoví „hrdinové“ nejsou. Dopouštějí se kyberšikany (do té totiž spadá i ponižování a pomlouvání). Čím to je, že v lidech vyvolává internet to nejhorší?

Setkala se s tím snad každá veřejně známá osobnost (a nejen ta). Na sociální sítě umístila fotografii, kterou chtěla své fanoušky potěšit, ale místo podpory nebo zájmu si u ní přečte komentáře typu: „Tohle ti fakt nesluší,“ „Koho tyhle kecy zajímají?“ Nebo ještě hůř: „Není tvoje dcera nějaká tlustá?“ Když si chcete zobrazit profil diskutéra, zjistíte, že ho má buď zamčený, nebo se jedná o falešný. Naposledy se s podobnou kritikou svého vzhledu potýkala zpěvačka Dara Rolins po liftingu nebo Veronika Arichteva, která zveřejnila fotku v šatech bez podprsenky. Platí zde pravidlo „davového chování“ - jakmile někdo s hejty začne, okamžitě se k němu přidají další. Urážejí se pak navzájem a výsledkem je něco, co do slušné společnosti rozhodně nepatří.

Velká část komunikace je neverbální. Skládá se z řeči těla, očního kontaktu, tónu řeči a jazykových vzorců. Což na monitoru nebo displeji telefonu chybí. To ovšem neznamená, že si nepíšete s živou osobou. „Komunikace přes internet lidi dehumanizuje. Neukazuje vše, co dělá člověka člověkem – barvu hlasu, výraz v obličeji, když je člověk kritizován, mimiku značící ublížení ze slov… Ztrácí se přímá odezva pro toho, kdo píše zraňující komentář. A kvůli tomu je těžší chovat se empaticky,“ míní psycholog Patrik Dráb.

Představte si, že jdete vrátit zboží do obchodu a vybíjíte si vztek na prodavačce. Zašli byste jen tak daleko, než by někdo zasáhl. V online prostředí ale žádná taková „brzda“ neexistuje. „Úroveň komentářů přímo odpovídá úrovni člověka. Vyjadřuje nejen jeho názory, ale často vlastní zranění, které se snaží ošetřit si na úkor druhých. Není to však jen otázkou jednotlivce, ukazuje se tak i potřeba kultivování internetového prostoru,“ tvrdí odborník.

„Toto chování je starší než internet, vlastně je staré jako lidstvo samo. Komentování vzhledu či chování ostatních a zapojování se do diskuzí je součástí sociálního života. Tím, že se člověk účastní sociálního dění, si vyjasňuje pravidla s ostatními členy společnosti, a udržuje tak soudržnost skupin. Je to to, co drží jednotlivce pohromadě v komunitním životě,“ míní Patrik Dráb.

To ovšem neznamená, že je nutné za každou cenu urážet a provokovat. Pak jde o trolling, který se stal zavedeným označením pro lidi krátící si chvíle na internetu tím, že začínají hádky a jsou sprostí. Tento jev se bohužel týká i žen. Danah Boyd, hlavní výzkumná pracovnice společnosti Microsoft Research, k tomu uvedla: „Během několika posledních let, kdy se internet změnil na mainstreamovou záležitost, jsem začala pozorovat, jak mladé ženy používají technologii k ponižování sebe sama i navzájem. Je mi z toho smutno.“

V roce 2015 o tomto problému veřejně promluvila i Monica Lewinská, která měla poměr s prezidentem Billem Clintonem. V rozhovoru samu sebe označila za jednu z prvních obětí kyberšikany. Trvalo jí deset let, než se dokázala s tlakem, kdy byla anonymně urážena, vyrovnat. Potýkala se s úzkostmi i depresemi.

Důsledky ale toto chování může mít i na samotného „komentátora“. Být zlý ve virtuálním světě se může přenést do skutečného života, což má za následek nárůst agresivní komunikace se spolupracovníky, členy rodiny i přáteli. I když být „online hrdina“ může dočasně zvýšit sebevědomí, je to velmi pomíjivé. Následky v reálném životě se však mohou táhnout mnohem déle.

Důležité je uvědomit si, že nic není černobílé. „Žádný komentář není sám osobě dobrý nebo špatný. Hodnotu mu přiřazuje ten, kdo ho čte. Takže i zraňující komentář v nás může vyvolat pocit vlastní hodnoty, můžeme ho ignorovat, ale může být i zdrojem úzkosti a depresivních prožitků. Volba je především v našich rukou,“ uzavírá Mgr. Patrik Dráb.