Před 4 roky zůstala Monika po operaci mozku ochrnutá. Podle lékařů má šanci na vyléčení, ale chybí peníze..

Jak se říká: smůla nechodí po horách, ale po lidech. Smutný příběh, který zasáhl do života rodiny Šmahajových, nás nenechal chladnými. Proto jsme se rozhodli, že ho zveřejníme a Monice pomůžeme.

„S manželem máme dvě jednadvacetileté dcery, dvojčata Ivonu a Moniku. Ivona vystudovala hotelnictví a Monika studovala obor cukrářka. Jejím velkým snem je otevřít si vlastní cukrárnu,“ vypráví Ivona Šmahajová, maminka obou dívek. Zatímco jedné se sny plnit daří, té druhé vložil osud do cesty velké překážky, které ji vrátily na samotný počátek.

Všechno začalo na jaře roku 2019 bolestmi hlavy. Ty se stále zhoršovaly, a proto lékaři poslali Moniku na magnetickou rezonanci. Výsledek byl pro rodinu šokující. Dívka měla na mozku dva nádory. O týden později podstoupila operaci, která trvala dlouhých sedm hodin a nedopadla podle představ. Lékaři totiž museli přerušit tepnu, jež vyživovala nejen nádor, ale také část levé strany mozku. Monika skončila na ARO v umělém spánku.

„Monika ležela pro nás nekonečný týden na ARO v umělém spánku, protože se ji doktorům nedařilo standardně probudit. Důvodem bylo nedokrvení v oblasti tzv. bazálních ganglií a thalamu a krvácení v dutině lebeční. Každý den jsme za ní jezdili a snažili se jí pomoct naší přítomností – věřili jsme, že nás vnímá,“ líčí se slzami v očích její matka. Následovalo přeložení na jednotku intenzivní péče, kterému předcházela tracheotomie (operace se zavedením kanyly do dýchací trubice), aby Monika dokázala bezpečně dýchat.

Po několika dnech na JIP se podařilo Moniku probudit, ale přišla další těžká rána. „Dcera nás nevnímala, oči měla zavřené, nehýbala se, neotevřela ústa. Navíc se přidaly další komplikace v podobě zánětů a vysokých teplot, které musely být léčeny několika antibiotiky,“ popisuje těžkost situace Ivona Šmahajová.

Ještě několik dlouhých dnů trvalo, než Monika poprvé po operaci otevřela oči. „Byly to ale oči, které se dívaly daleko za nás. Dcera nás jako by vůbec nepoznávala,“ vybavuje si Ivona. Přidaly se problémy se spasticitou (svalovými kontrakturami, které pacient nedokáže ovlivnit, protože vychází z centrální nervové soustavy).

„Intenzivně jsme využívali bazální stimulaci, to je léčba, jež působí na smyslové orgány, které vznikají a vyvíjejí se v embryonální fázi vývoje lidského zárodku. Vyprávěli jsme Monice, co prožila, pouštěli jí oblíbenou hudbu a videa,“ vzpomíná maminka a dodává, že při jedné z návštěv ji dcera začala konečně vnímat očima. Nejen to, ale také informace, že není nádor zhoubný, začalo rodiče naplňovat optimismem.

Po 7 týdnech Moniku převezli na oddělení následné intenzivní péče do Zlína. Lékaři jí museli operačně zavést hadičku do žaludku, kterou dívka přijímala tekutou stravu a tekutiny. Její stav se začal pomalu zlepšovat. Sama už dokázala vypít kávovou lžičku vody a postupně také sníst lžičku přesnídávky. „Pokračovali jsme v rehabilitaci, protahování svalů, aby nedošlo k jejich zkrácení,“ vybavuje si Moničina matka. Dívka také absolvovala pobyt v hyperbarické komoře.

Tam poprvé zvedla hlavu z lůžka, a dokonce se zlepšil i pohyb levé ruky a levé nohy. Po dvouměsíčním rehabilitačním pobytu v Hamzově léčebně, kde se podařilo její stav ještě o něco zlepšit, se opět dostavily další komplikace v podobě velkých bolestí v kloubech, které jsou pro nepohyblivé pacienty typické. Monika má za sebou už tři operace.

V prosinci 2019 se po sedmi měsících dostala konečně domů. „Byla šťastná a my také! Dcera ale vyžaduje 24hodinovou péči, a proto jsem musela dát výpověď v zaměstnání. Všechno jsme museli doma přeorganizovat a zvyknout si na úplně jiný režim. Nadále jsme cvičili a zapojili i logopedické tréninky,“ popisuje radikální změnu života Ivona. V březnu 2020 nastoupila Monika na další rehabilitační pobyt. Přestože na každém udělá malé pokroky, bez pomoci se neobejde. Nosí pleny a sama se nenají, nenapije, neobleče ani neumyje.

Aby mohla Monika dosáhnout dalších pokroků, které jsou podle odborníků možné, je nutné zintenzivnit rehabilitace v domácím prostředí s fyzioterapeutkou nejméně třikrát týdně a absolvovat alespoň dvakrát ročně rehabilitační pohyby. Na to však rodina sama finančně nedosáhne, a proto založila sbírku. „Už jsme vyčerpaní fyzicky i psychicky, ale věříme, že se stav naší dcery díky intenzivním rehabilitacím zlepší a jednou bude zase chodit,“ doufá maminka.

Prostřednictvím organizace Donio můžete Monice pomoci i vy