Článek
Co obnáší záchrana předčasně narozených dětí a jaké technologie lékařům pomáhají? A jaké to pro neonatoložku bylo, když vyměnila roli lékařky za roli maminky dvojčat? Dozvíte se v aktuálním dílu podcastu MUDr.ování.
Záchrana těch nejkřehčích nedonošených novorozenců je náročná snad po všech stránkách. A to jak pro lékaře, tak pro rodiče a především pro samotná miminka. Neonatoložka Tereza Lamberská se této práci věnuje už řadu let v Perinatologickém centru Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK v Praze, tedy v porodnici U Apolináře. Každoročně se tu daří zachraňovat i miminka narozená v tzv. šedé zóně. Tedy okolo 24. týdne těhotenství, zpravidla s porodní hmotností pod půl kila.
„Je to opravdu intenzivní péče. Je tam adrenalin i velký stres v situacích, kdy jde miminku o život. To jsou momenty, které jako lékaři i sestřičky špatně snášíme. Na druhou stranu je ten obor strašně krásný a máme spoustu pozitivní zpětné vazby od rodičů dětí, které jsme vypiplali. Posílají nám pozdravy, fotky, chodí se nám ukazovat,“ vypráví v podcastu MUDr.ování doktorka Tereza Lamberská.
V práci často vídá doslova zázraky, zásluhu na nich však připisuje zejména samotným dětem, které bývají navzdory své křehkosti velkými bojovníky. „Samo o sobě to, že miminko přežije a že kolikrát přežije i závažné komplikace - to hodnotíme jako jakýsi zázrak. Mám pocit, že tam je i něco mezi nebem a zemí. V tom smyslu, že některé děti jsou zkrátka odolnější a vybojují to i navzdory horším prognózám,“ říká lékařka.
S kým jsme si povídali?
MUDr. Tereza Lamberská Ph.D., vystudovala všeobecné lékařství na 3. LF UK a po promoci v roce 2009 nastoupila na novorozenecké oddělení Perinatologického centra Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a 1. LF UK v Praze (porodnice u Apolináře). Má za sebou pracovní zkušenost v nemocnicích St. Mary's a Queen Charlotte's & Chelsea Hospital v Londýně. Po atestacích z pediatrie a neonatologie obhájila na 1. LF UK disertační práci s názvem Stabilizace a resuscitace extrémně nezralých novorozenců.
Odchodem domů to nekončí
Přiznává, že pohled na její práci v mnohém změnilo i to, že se před pár lety sama stala maminkou dvojčat, která přišla na svět dřív, a to ve 33. týdnu těhotenství. Uvědomila si například, jak velký význam má kontakt matky s dítětem.
„Když se miminko narodí předčasně, neonatologové ho zastabilizují, odnesou do inkubátoru a ošetřují ho v těch prvních hodinách odděleně od maminky. To je běžný standard. Teď se to možná začíná trošku měnit směrem k rodinám a je tam snaha přiblížit ty děti zpátky k maminkám,“ dodává s tím, že se i u nich v centru snaží umožnit kontakt miminek s maminkami, co nejvíc je to možné. Klíčovou roli podle ní hraje i otevřená a intenzivní komunikace s rodiči.
Miminko, které se narodí extrémně předčasně, může v péči lékařů strávit i měsíce. Ani odchodem z nemocnice ale podle Terezy Lamberské boj nekončí. Život celé rodiny se obvykle od základů mění.
„Odcházející rodině vždy přejeme, aby byl vývoj nadále uspokojivý, aby se nepotýkali s nějakými dlouhodobými následky té nezralosti. Veřejnost si myslí, že v okamžiku, kdy miminko opouští bránu porodnice, je vyhráno. Ale ono to tak mnohdy není,“ říká lékařka. Rodiče podle ní čeká ještě dlouhá cesta. Často plná různých lékařských kontrol či fyzioterapií.