Bobr k večeři a hrášek v bramborovém salátu jako předmět hádky: Tradice (nejen) vánočních jídel

Psal se rok 1988, já měla v kočáru měsíční mimino a stála jsem dvouhodinovou frontu na banány. Naštěstí přišla vánoční obleva, ale byla jsem ochotná riskovat i omrzliny. První „vdané“ Vánoce jsem si totiž nedokázala představit bez toho, co jsem znala ze své původní rodiny. Takže musely být i tehdy nedostatkové banány. Můj muž zase trval na kaprovi bez kůže, protože tak se jedl u nich doma. Moje maminka rybu nestahovala. Hádka kvůli kůži byla naše první manželská a já z toho byla špatná. Zrovna na Vánoce! Ale jinak to ani být nemohlo.

„Vášně okolo jídla vládnou všude na světě. Jídlo je naše kultura, naše identita. Proto lpíme na tom, co jíme, a málokdy jsme ochotni přijmout kompromis,“ vysvětluje v novém dílu podcastu MUDr.ování nekonečné bitvy nejen o bramborový salát Eva Ferrarová, jež na filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednáší obor antropologie jídla. Bez zažitých jídel a kombinací bychom to nebyli my, kousek by nám prostě chyběl. A to nechce připustit nikdo.

Kulturní a dějinné souvislosti jídla nám dokážou vysvětlit nejen to, proč některé potraviny jíme a jiné zase ne, ale třeba i to, proč jedna z nejznámějších českých pohádek oslavuje sůl. „Sůl byla jediným konzervačním prostředkem, takže ji lidé v našich zeměpisných šířkách potřebovali, aby si dokázali uchovat zásoby a přežili zimu, kdy nebyl přísun čerstvé potravy,“ říká Eva Ferrarová s tím, že cukr má úplně jinou historii. „Byl to symbol, používal se výlučně v bohatém prostředí, protože byl strašlivě drahý. Cukr byl privilegiem bohatých vrstev, sůl používali chudí.“ Proto je dodnes cukroví a vůbec vše sladké symbolem čehosi vzácného, proto se také na Vánoce často předháníme v tom, kolik druhů jsme letos napekli. A právě varování před přejídáním lze vyčíst na pozadí jiné pohádky, Otesánka.

Jenže kdo se na Vánoce nikdy nepřejedl, ať zvedne ruku. Moc jich asi nahoře nebude. Kdy se vlastně lidé začali přejídat? Když ulovili prvního mamuta? „Já myslím, že se lidé přejídali vždycky. V raném středověku ti, co vládli, museli umět hodně vypít a hodně sníst, protože co by to bylo za krále, kdyby nedokázal sníst na posezení třeba celého kance a vypít několik pint piva. Navíc si to mohl dovolit čili předvedl svoje bohatství,“ vysvětluje historička. Zbylé vrstvy obyvatel se pak, pokud jde o přejídání, přidaly v době průmyslové revoluce, kdy se stalo jídlo dostupné všem.

To, co v dané lokalitě jíme, nesvědčí jen o podmínkách pro chov či pěstování, ale ukazuje také na specifické rysy kultury dané komunity. Slovo národ zde není na místě, protože národní kuchyně je podle historiků umělý konstrukt, což v podcastu odbornice dále vysvětluje. Nicméně, co o nás řekne knedlo-vepřo-zelo? „Mouku mají všude, my z ní děláme knedlíky, zatímco někdo jiný těstoviny a jiný zase chleba. To ukazuje na kreativitu stejně jako celý pokrm, protože kombinace sladké a kyselé chuti je vždycky kreativní. No, a kromě kreativity knedlo-vepřo-zelo poukazuje též na to, že jsme celkem bohatý národ,“ vypočítává Eva Ferrarová. To není na závěr roku vůbec špatná zpráva.

Na čem si vlastně, pokud jde o jídlo, stavíme kulturní vzorce? A proč do nich nezapadá žížala a proč jinde nejedí vepře nebo krávy? Jak to, že grilování je odfláknutá kultura a proč naši předci jedli bobry? Celý rozhovor o fascinujících kulturních, historických, náboženských a regionálních souvislostech, které se nakonec odrážejí v našem jídelníčku, si můžete poslechnout v podcastu MUDr.ování v úvodu článku.

S kým jsme si povídali? Eva Ferrarová vyučuje antropologii jídla na Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kromě vztahu člověka k jídlu z antropologické perspektivy, kterému se věnuje především v odborné literatuře, se zabývá tématy jako rovnost žen a mužů, ochrana životního prostředí a stárnutí populace. Vloni jí vyšla kniha Jídlo pro radost s podtitulem Proč jíme to, co jíme a proč nejíme to, co nejíme.