Ženy, které psaly české dějiny: Marie Terezie i Marta Kubišová

V dnešní době nám přijde samozřejmé, že ženy mohou například studovat, volit a být voleny. Ale nebylo tomu tak vždy a je třeba si připomínat osobnosti, které v minulosti hodně zabojovaly, abychom se dnes měly lépe než ony. Na počátku českých dějin stála kněžna Libuše a třebaže mnozí historici tvrdí, že o její existenci není doklad, vliv na české společenské povědomí má velký, a to ať již se jedná o skutečnou, nebo bájnou postavu.

Na trůn usedla 20. října 1740, 25. června 1741 byla korunována uherskou královnou a 12. května 1743 se stala jedinou korunovanou vládnoucí ženou na českém trůnu – letos jsme si tedy připomněli 280 let od její české korunovace. Říkává se o ní, že jí české země k srdci nepřirostly. To ovšem vyvrací bývalý šéf protokolu Pražského hradu Jindřich Forejt, který byl v roce 2017 kurátorem výstavy Marie Terezie ku příležitosti 300. výročí jejího narození. Císařovna podle něj naopak vnímala České království jako velmi důležité a zasadila se o jeho rozvoj.

Nechala opravit Pražský hrad a byla to velká reformistka, vzor měla ve svém muži Františku Štěpánu Lotrinském. Vděčíme jí za centralizaci státní správy, povinnou školní docházku pro chlapce i dívky, za číslování domů. A navíc to byla podle Jindřicha Forejta žena velmi veselá i náruživá. S manželem měli 16 dětí a ona rozhodně nepřenechávala péči o ně jen personálu – dbala na jejich výchovu i šťastné dětství.

Jedna z nejvýznamnějších představitelek přemyslovské dynastie byla vzdělaná žena, která se zřekla majetku, odmítla dohodnutého ženicha a dala přednost duchovní životní cestě. Přesto však získala velký vliv na společenský, kulturní i politický život v zemi. Královská dcera se rozhodla nežít v přepychu a celý život pomáhala chudým, trpícím a nemocným, jejichž je patronkou. S bratrem Václavem I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do jejichž řádu sama vstoupila. 12. listopadu 1989 byla ve Vatikánu svatořečena a patří mezi významné osobnosti nejen českých, ale i evropských dějin.

Američanka, jež byla první dámou a stála po boku prvního československého prezidenta. Žena, které její muž vzdával opakovaně hold a z úcty k ní přijal po svatbě i její jméno, protože jej formovala a její názory velmi respektoval. Původem cizinka, jež si zamilovala život v Československu, byla obrovskou vlastenkou (milovala například Babičku Boženy Němcové nebo dílo Bedřicha Smetany) a ženy jí vděčí za mnohé. Podporovala je ve vzdělávání a i díky ní bylo do první československé ústavy zakotveno rovnoprávné postavení mužů a žen a volební právo.

Autorka Babičky? Jistě. Ale Božena Němcová byla mnohem víc, než co se o ní učí děti na základní škole. Byla to žena s geniálním vypravěčským talentem, díky čemuž je její próza tolik oceňovaná, byla to buditelka, vlastenka, emancipovaná žena, která nechtěla jen dobře vychovat své děti, ale svým literárním dílem chtěla vyslovovat to, co mohlo uniknout mužům. Byla to žena plná vášní a rozporů, jež na jednu stranu ve svém největším díle vykreslila v postavě babičky ženu téměř jako světici a na stranu druhou měla na tehdejší dobu velmi „pokrokovou“ vztahovou filozofii: tvrdila, že žena může milovat až tři muže najednou. A sama se tím řídila.

Významná osobnost, skvělá novinářka, odhodlaná feministka. Z Mileny Jesenské chtěl mít otec lékařku, ona však léčila písmem. Mluví se o ní jako o milence Franze Kafky, byla však mnohem víc. Moderní žena s emancipovanými názory: vedla mimo jiné ženskou stránku Národních listů a je autorkou slavné úvahy Umění zůstat stát, která vyšla několik dní po okupaci v roce 1939 a kde nabádala k odvaze. Ve svých textech, esejích a článcích dokázala pojmout téměř jakékoli téma – od rad hospodyňkám, kterak domácnost co nejlépe vést, po hospodářskou krizi nebo politiku. Na konci roku 1939 byla zatčena, v roce 1940 byla deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde pracovala na ošetřovně a zemřela zde o čtyři roky později.

Chtěla studovat medicínu, což ale kvůli jejímu třídnímu původu nebylo možné. Brzy se navíc ukázalo, jak jedinečný má pěvecký talent. Stala se hvězdou divadla Rokoko, nazpívala hity jako Loudá se půlměsíc a spolu s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou byla součástí tria Golden Kids. Když však v roce 1968 nazpívala Modlitbu pro Martu, která se stala symbolem odporu, režimu se znelíbila. Nemohla zpívat ani dělat jinou pořádnou práci. Podepsala Chartu 77, byla dokonce mluvčí této iniciativy. Listopad 1989 změnil v jejím životě vše, Modlitba pro Martu byla jednou z písní revoluce a Marta Kubišová jednou z jejích tváří.

Milada Horáková a další československé feministky