Líná rodit, líná pracovat, má vykojený mozek… Ženy platí za mateřství někdy příliš vysokou cenu

Tentokrát si moderátorky podcastu MDŽ Lenka Kabrhelová a Veronika Lehovcová Suchá pozvaly do studia Barboru Sochorovou, editorku podcastu, a také slovenskou novinářku Zuzanu Kovačič Hanzelovou. Dvě ze zmíněných žen právě čekají dítě, druhé dvě jsou matky. Řeč byla o tom, jak skloubit rodinu a práci a jestli mohou být tyto dvě věci vůbec v rovnováze, když jste žena a máte malé děti.

V České republice se narodilo nejméně dětí za posledních 22 let a zároveň jsou Česko a Slovensko země, které mají v EU největší propad zaměstnanosti žen okolo třicítky právě kvůli mateřství. Možná to spolu souvisí… Proč si těhotné a matky malých dětí u nás často připadají jako občané druhé kategorie? „Mnoho žen má pocit, že za mateřství či rodinu platí příliš vysokou cenu a společnost je za to ještě vytrestá,“ říká Zuzana Kovačič Hanzelová.

Matky mnoha profesí by se rády do práce vrátily brzy, ale nejsou školky ani pro tříleté, natož pro dvouleté děti. U našich východních sousedů se k tomu podle slovenské novinářky přidává ještě vliv katolické církve s tím, že dobrá matka má být s dítětem doma celé tři roky.

A co je největší paradox? Že je na jednu stranu velký problém udržet si svou práci a zároveň obsloužit malé dítě a na druhou stranu je u nás přítomné pohrdání někým, kdo je na mateřské nebo rodičovské „příliš dlouho“ a „nechává se živit“. Veronika Lehovcová Suchá se často setkává s tím, že se o matkách, které se právě starají doma o miminko či batole, říkává, že mají „vykojený mozek“, že už jsou nadobro mimo… „Žena se tak nemůže zavděčit nikomu: Buď je špatná matka, nebo je – s prominutím – vykojená. A když se vrátit chce, tak zase není stoprocentní pracovnice a to je také špatně!“ shrnuje.

Nejde tedy jen o nedostatek míst ve školkách, ale i o postoj společnosti. A komplikace může přinášet také samotná organizace či povaha práce. Problémy, které souvisejí se skloubením mateřství a profese, podcast ukazuje na příkladu povolání novinářky. Je to dáno osobními zkušenostmi debatérek a zároveň k tomu přispěl zajímavý výsledek nedávného výzkumu. Ten ukázal, že do čtyřiceti let má u nás dítě jen pětina novinářek, že tedy ženy v této profesi se stávají matkami až po čtyřicítce (pokud vůbec) v mnohem větší míře než ve zbytku české společnosti.

Navíc se jedná o příklad povolání, které se často nedá vykonávat doma či s dítětem na ruce, a ani si nelze příliš rozvrhnout pracovní den, protože události přicházejí neplánovaně. Mediální expertka Marína Urbániková vysvětluje: „Stručně řečeno, matky novinářky tak čelí následkům a různým nevýhodám, které jsou spojené s výrazně nerovnoměrnou dělbou neplacené práce v domácnosti.“

Možná si říkáte, ať si tedy novinářky najdou jinou práci, když tuhle „nezvládají“. Obecně u nás platí, že ženy dělají kvůli mateřství velké karierní ústupky, ale i ony mají právo rozvíjet svůj profesní potenciál a neexistuje důvod, proč by měly na mateřství kariérně doplácet až do smrti.

Je tu však ještě jeden důležitý argument, proč by žurnalistiku ženy dělat měly, a zvlášť jako matky. Jde totiž o pluralitu a pestrost mediálního obsahu. „Novináři a novinářky rozhodují, z kterých událostí se stanou zprávy, která témata jsou důležitá, kdo dostane příležitost se k nim vyjádřit, jak budou problémy interpretovány…,“ upozorňuje Marína Urbániková. A právě proto je žádoucí, aby v týmech byli lidé z rozmanitých sociálních skupin, protože přinášejí svůj pohled na svět. A to se samozřejmě týká i mnoha jiných povolání.

V podcastu uslyšíte zajímavé zkušenosti nejen ze života zaměstnaných matek, ale také žen, které se rozhodovaly mezi kariérou a mateřstvím. Vysvětlí, proč je pro ně jejich práce tak důležitá a proč je nutné si zajistit pracovní postavení ještě před otěhotněním. Dále se diskutovalo o tom, co by návrat ke kariéře a vůbec pracovní život matek zlepšilo, jaká řešení naopak mohou být problematická…

Ačkoli je v našich podmínkách péče o děti typicky doménou žen, stále roste počet otců, kteří se potomkům skutečně věnují. Jednak to svědčí jim i dětem, ale také to posouvá jejich pohled na svět, ve kterém žijí. Slovenská novinářka uvádí příklad bratislavského primátora, jemuž se tím, že se podílí na každodenní péči o potomka, změnil pohled na prostor, ve kterém žije. Zaměřil se proto na budování „města pro všechny“ tak, aby se zde žilo bezpečněji a pohodlněji třeba právě malým dětem…