Článek
Když už se „mezipohlavně“ dohadovat o věcech spojených s WC, přimlouvám se za veřejné odtajnění faktu, že toaletní papír nedoplňuje tajemný japonský sluha Samo Se To! Opravuji, tajemná japonská služka Samo Se To. Pochybuji, že by muž, tedy i japonský sluha s tímhle jménem, řešil v oné místnůstce aspoň to pitomé vyhození zbylé kartonové ruličky. Jinak se moje laxnost a tolerance v prkénkových záležitostech nebes dotýká. Proč?
Sice jsem tuto příhodu už vyprávěla, ale znáte to: opakování matka Alzheimera. Kdysi dávno jsem nastupovala do první třídy. Hned 1. září nás paní učitelka Sedláčková odvedla ke školním záchodům a pravila: „První dveře kluci, druhé holky.“ Tím ovšem dala do pohybu neuvěřitelnou věc. Kluci si svoje dveře hlídali jak okno do vesmíru a byli natolik důslední, že jsme my holky upadly v konspirační podezření. Určitě jde za nimi o něco vyššího a přesahujícího lidský rozměr.
Klučičí „vecko“ bude asi plné úžasných hraček, pytlů s bonbony nebo odtamtud vede cesta do tajné chodby, kterou si spolužáci o přestávkách odbíhají bůhví kam. Připadalo nám to nefér. Určitě dostali nespravedlivě něco navíc než my, „křivochcalky“, jak nás dobrosrdečně bodře oslovoval školník. Dveře s panáčkem nás přitahovaly jako magnet, jenže u nich vždycky číhal nějaký strážce.
O školních klukovských záchodcích se mi nakonec i zdálo. Jednoho dne jsem konečně měla štěstí. Opožděný příchod do školy od lékaře. Vyučování v plném proudu, maminka mě odvedla do šatny a odešla. Zouvám si bačkory a se zatajeným dechem se v punčoškách plížím k tajemným dveřím mokré komnaty. Klepu. Ticho tichoucí, jen tlukot mého horoucího prvňákovského srdce. Opatrně beru za kliku, vkrádám se dovnitř a… Nic. Jen podivná umyvadélka na čůrání podél zdí páchla stejně jako naše nudné holčičí záchody k sezení. Žádné poklady, žádné zázraky, poutě ani zoo. Obyčejný, školní hajzlík.
Rozčarování bylo tak obrovské, že jsem si sedla na školní schody a usedavě brečela. Od té doby ale vím, že se svět dělí na mužské a ženské zóny a některé se prolnou a jiné ne. Ale vůbec to nevadí. Nemusíme být u všeho ani všechno analyzovat. Není nutné točit se na prkotinách a utloukat prkénkem identitu toho druhého. Holek, které chtějí držet za každou cenu nad mužským světem kontrolu, mi je líto. Připravují se o tajemství, u kterých by stejně často zjistily, že zas o nic tak extra lepšího, než mají ony samy, nikdy nešlo. Někdy je iluze lepší než realita.
