Článek
Jen v téhle době nemohou nikoho minout tragické zprávy z války v Izraeli, včetně příběhů lidí, kteří se zachránili. Ženy i muži.
On a ona
Ve zprávách proběhla reportáž o jednom starším muži a jedné mladší ženě. Ten první se stihl zavřít se svojí ženou v krytu. Nereagoval na výzvy teroristů, aby otevřel. Šest hodin držel dveře, zatímco po střeše jeho domu pobíhali teroristé a stříleli na vše živé. Říkal, že vůbec neví, kde se v něm vzala ta síla, ale zachránil svou ženu i sebe. Když se dostali do bezpečí, padla jen letmá zmínka, že přišli úplně o všechno, co léta budovali. Příbuzní jim museli půjčit i oblečení. Neoplakávali věci. Jeho manželka – velmi krásná prošedivělá paní – řekla jen: ŽIJEME! A pak byl záběr, jak se úplně obyčejně vzali za ruce.
Druhý příběh. Pětadvacetileté ženě, která patřila k bezpečnostní službě kibucu, se nějak nezdálo okolní dění. Okamžitě zorganizovala, aby „se“ rozdaly zbraně těm, kdo mohli bojovat, a zbylí se schovali, a sama se postavila do čela obránců. Díky její reakci nikdo nezemřel ani nebyl zraněn, zatímco všude okolo byli lidé povražděni.
Kdyby nebyla válka
Odmysleme si teď, že když jde o život, člověk reaguje často úplně jinak, než když to jen „trénuje“. Dokud v konkrétní situaci není, neví. Kromě emocí a obdivu mě v první chvíli napadlo, že kdybych byla izraelská headhunterka, po skončení války onu mladou ženu okamžitě kontaktuji. Předvedla totiž krystalickou esenci toho, co je to lídr. Protože její jednání i respekt okolí navzdory jejímu mládí je to „něco“, co ji odlišilo od „obyčejného manažera“.
Potvrdila mi, co si myslím už dlouho. Lídra v sobě člověk buď má, nebo nemá. Nezáleží na tom, jestli jde o ženu, nebo o muže. Nehraje roli věk. Kurz mu může zlepšit styl, ale z nikoho lídra neudělá. Stejně jako kurzy psaní nebo kreslení pomohou v řemesle, ale komu není shůry dáno, toho opravdu dobře psát ani kreslit nenaučí.
Kdyby ho lustrovaly pětadvacítky
U toho staršího pána mi blesklo hlavou: Kdyby se šel v mírových časech ucházet o práci, pětadvacetileté HRistky by se mu nejspíš ani neráčily odpovědět na CV. „Protože je starej, asi zpomalenej, má sice zkušenosti… Hm, ale my potřebujeme někoho, kdo sviští na umělé inteligenci.“ Nebo by ho milostivě pozvaly, zkoušely jako malého fakana z IT dovedností a prudily ho, že na tom není jako kluk, který s nimi vyrostl.
A ta pětadvacetiletá mladá žena s vrozenými vůdčími schopnostmi a bystrým úsudkem? Ta by byla podezřelá, že třeba bude chtít mít jednou dítě, takže je zcela neperspektivní…
Spratek v akci
Hned po této reportáži běžela příšerná reklama, kde si jeden arogantní spratek nechá na přednášku doručit svačinu. Všechny tím vyruší, a když se přednášející zeptá proč, žena (asi ve věku hrdinky z Izraele) sebestředně odsekne: „Protože chci!“
Reálný svět lidskosti, sounáležitosti a obětavosti bez ohledu na pohlaví nebo věk z předchozí reportáže mi tenhle trapný reklamní konstrukt, který současné mladé ženy vykresluje jako pitomé, sobecké nány, jen podtrhl. V krizi, když jde o život, se nikdo neptá, jestli jsi muž, nebo žena. Ale co jsi za člověka.
