Článek
Neumět si uklohnit aspoň pár základních jídel, a těmi nejsou míněna míchaná vajíčka, topinky nebo špagety s kečupem, je prostě old school. Úplně stejný trapas jako nepoužívat deodorant proti pocení a mluvit veřejně - a konkrétně jmenovitě - o svých sexuálních trofejích. A tak není, aspoň tedy v Praze, vůbec výjimečné zaslechnout v tramvaji debatu potetovaných týpků s dredy, jak si vyměňují zkušenosti s tvorbou odpalovaného těsta. Top manažeři se na sítích chlubí selfíčky dokonalých steaků z rodinných grilovaček. Umět upravovat maso je totiž ve vyšších kruzích skoro stejně prestižní jako mít v portfoliu titul MBA.
Vařit pro radost
Kurzy, jak si doma upéct veganskou pizzu i jak správně ochutit zabijačkový prejt do jitrnic, jsou prý vyprodané jako firemní benefit, především IT firmami. Tedy prostorem, kde se pořád ještě koncentrují víc muži než ženy. Zdá se, že nám holkám nastal ráj na zemi. Jenomže když dva dělají totéž, není to pořád ještě totéž. Je rozdíl vařit a vařit, péct a péct. Vařit relaxačně. Vařit jako ventil od stresu. Vařit seberealizačně, když v práci produkujete hlavně tabulky a reporty. Není nad pocit vytáhnout se domácím chlebem nebo nezapomenutelnou nádivkou do kuřete. Okamžitě je vidět hmatatelný výsledek. Sklízet poklony. Paráda, fakt pecka.
Kdo je doma hlavním provianťákem
Hm. Ovšem mnohem větší výzva je přiřítit se vyšťaveně z práce domů a okamžitě si stoupnout k plotně. Co k plotně. To už je pohoda. Ale držet v hlavě, aby bylo v ledničce a špajzu pořád něco použitelného. Aby to do ní někdo teleportoval, to „něco“, z čeho se dá když tak improvizovat. Muži prý vynikají v receptech „co dům dal“. Jenže co když dům nedá? Co když je v ledničce půlka nedojedeného jogurtu, jedna načatá sklenička červené řepy a jinak jen mráz? Z toho nevyčaruje nic ani prezident kuchařské asociace. Otázka zní: Kdo je v převážném množství domácností tím hlavním rodinným provianťákem? Nebo spíš provianťačkami?
Tajný život psychoterapeuta
Jeden z nejfajnovějších mistrů kuchařských, který by mohl z fleku do soutěže MasterChef Česko, je tchán jedné bývalé kolegyně. Čas od času nosila do práce v krabičkách vzorek z nedělních rodinných obědů. Pantátu jsme jí upřímně záviděli. Ticho při ochutnávce bylo vždy tak nábožné, že by i kostel vedle toho připomínal uřvanou technopárty. „Tak už to vybal, v kterém hotelu vaří,“ zaklekli jsme jí ten den, kdy nám donesla hovězí hrudí dušené s kostmi a zeleninou tak dlouze, až z toho vzniklo demi–glace s hráškovým pyré, prostě nebe v hubě. „Nikde,“ zněla odpověď. „Tchán je psychoterapeut. A jak tak celý život poslouchá své klienty, aby se nezbláznil, vypíná příjem a promýšlí si recepty, které pak doma v klidu zkouší.“
Pointa? „Ta tvoje tchyně se teda má,“ záviděli jsme nahlas. Ovšem kolegyně se trošičku zašklebila. „Má, ale těžce si to oddře. Tchán je sice bůh kuchyně, ale jen když se mu chce a má náladu. Můj muž má dva bráchy. Tchyně se čtyřmi chlapy doma provařila své mládí.“ Takže opět klasika. Pan doktor si sice vypiplával svíčkovou Wellington s houbovou nádivkou a lanýži k naprosté dokonalosti a osobnímu věhlasu. Tchyně na rozdíl od cvokaře vařila denně a bez potlesku. Léta běžného všedního krmení pětihlavého draka vedlo k tomu, že jí po dotazu „Mamííí, kdy bude něco k jídlu?“ naskakovaly pupínky. Když pak synové vypadli z domova, opustila místnost zvaná kuchyň definitivně. Když nemusí, ke sporáku dobrovolně nechodí…
My, co víme, totiž víme. Většina mužů má dnes vaření stále ještě jako koníček a to se jim to pak vytahuje a prsí. Všední „domácí vývařovna“ očekávaná od žen je úplně jiný příběh.
