Článek
Netuším, jak je tato pohádka rozšířená v dnešní době, ale já jsem s ní u dětí – vlastních i cizích – vždycky slavila úspěchy. Popelka byla rázem nudná a Šípková Růženka unylá, konkurovat jim mohl jen trochu ostřejší, částečně lidožravý Otesánek.
Když děj hodně zjednoduším a převedu do jazyka pro dospělé, pohádka, z mého ženského hlediska, pojednává o střetu různých pohledů na svět. Doslovně. Žily byly v jednom lese tři atraktivní jezinky. A jsme u prvního zádrhele. Kdo vlastně určuje, co je atraktivní? V ženském světě, a jistě i jezinkovském, se od puberty řeší váha. Kde je ale hranice mezi opěvovanou štíhlostí a anorektičností? Kde je hranice mezi mírami krev a mlíko (oblíbené synonymum babiček pro nadváhu u vnuček) a normální postavou „ani tlustá, ani hubená“?
Ale zpět k příběhu. Protože se jezinkovským územím pořád courali nějací chlapi, založily si jezinky úspěšný byznys s mužským egem. I v těch nejnevábnějších a obstarožních pánech vzbuzovaly pocit, že se do nich může zamilovat krásná dlouhonohá slečna. Poté dotyčného uspaly otráveným jablkem. Nakonec mu vydloubly oči a tento biologický odpad skladovaly v chladné jeskyni na obrovské hromadě. Co s ním zamýšlely, Erben už dále nezmiňoval.
Tuhle pohádku sepsal muž. Kdyby ji sepsala žena, určitě by se jezinky tak snadno nenechaly napálit – obelstil je totiž mladý chytrý Janeček. Dlouho nemohl sehnat práci. Když jej pak zaměstnal jistý stařík s vydloubnutýma očima, chtěl se mu Janeček odvděčit. Jezinky našel, obelstil svým mládím (po starších pánech vítaná změna) a jezinky ztratily obezřetnost. Všechny tři je svázal ostružinovým trním a donutil je, aby ho odvedly do svého jeskynního očního skladu.
Nejprve Janečkovi pro oslepeného zaměstnavatele podstrčily oči, kterými po nasazení viděl samé sovy. Janeček se rozzlobil a první jezinku hodil do jezírka. Na druhý pokus dostal zrak, kterým starý pán pro změnu viděl samé vlky. I tuhle jezinku Janeček utopil. Třetí to ještě zkusila s očima ukazujícíma samé štiky. Před popravou Janečka uprosila, aby jí dal poslední šanci.
Nakonec ty správné lidské oči vyhrabala v úplně nejspodnější části hromady. Starý pán zase viděl, tak jak chtěl, Janečka udělal svým společníkem a jezinka emigrovala do Ruska (usuzuji tak proto, že se pohádka na stejné motivy objevila i tam).
Zejména při četbě komentářů pod články mívám někdy pocit, že jsme se všichni dostali do spárů jezinek a jeziňáků, kteří nám vyměnili oči, a vidíme všechno trochu jednostranně a černobíle… Ale většině z nás to na rozdíl od pohádky vůbec nevadí. Nemusíme jezinky svazovat a topit, ale co kdybychom si nasadili pořádné brýle a rozšířili obzory, než začneme nahlížet na věci z jednoho úhlu a točit se na nesmyslech a malichernostech?
