Článek
Psycholožka, kritička, disidentka, signatářka Charty 77 a později její mluvčí, poslankyně Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, aktivní ve Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, zakladatelka Poradny pro uprchlíky, ale i matka sedmi dětí… Výčet všeho, co naplňovalo život Dany Němcové je opravdu obdivuhodný, a dnes, kdy zemřela, na ni mnoho lidí vzpomíná s láskou a respektem.
Z vězení do Parlamentu
Narodila se 14. ledna 1934 v Mostě jako jedináček v učitelské rodině a její pravé jméno bylo Danuška. V politicky náročných padesátých letech vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po studiu se nějaký čas věnovala hlavně svým dětem.
V roce 1979 byla poprvé vězněna šest měsíců v Ruzyni a pak podmínečně odsouzena na dva roky za rozvracení republiky. Poté, co jí byla zakázána psychologická praxe, mohla pracovat už jen jako uklízečka a domovnice.
Zatčena byla znovu během tzv. Palachova týdne v lednu v roce 1989. Dění dostalo ale zcela nečekaný a rychlý spád. Po revoluci spoluzakládala Občanské fórum a v lednu roku 1990 se dostala do Poslanecké sněmovny. Ve federálním parlamentu byla až do roku 1992.
I po revoluci se věnovala ochraně lidských práv a pomáhala slabším – například ve spolupráci s Olgou Havlovou a jejím Výborem dobré vůle, který cílil na lidi se zdravotním postižením, seniory, opuštěné děti a nemocné.
Její život byl plný zvratů, vzrušení a dětíFoto: Dan Materna / MAFRA / Profimedia
Život v průchoďáku
Dana Němcová se během studií roce 1955 provdala za psychologa a katolického intelektuála Jiřího Němce (1932–2001). Když promovala, čekala už své třetí dítě, ale hrdě říkala, že ani přes to nevynechala nebo neodložila ani jedinou zkoušku za celé studium. Celkem měli Němcovi sedm dětí, dvě z toho již zemřely.
I jako rodina s tolika dětmi žili velmi aktivně, setkávali se s mnoha lidmi, cestovali a byli součástí odboje proti režimu. Ve svých vzpomínkách se sama občas divila, kam se v tom všem „vešlo“ jejích sedm porodů.
Každodenní život rodiny Němcových rozhodně nebyl obyčejný. Jejich byt byl útočiště pro ty, kteří byli v nemilosti. Jak sama říkala, vždycky tíhla k těm, kteří měli průšvihy a potřebovali pomoc. Vytvořili komunitu intelektuálů, hudebníků, básníků a jiných umělců, pro které byly dveře jejich velkého bytu stále otevřené. Sama Dana Němcová ho často označovala jako průchoďák. Právě tady bylo podhoubí Charty 77, kterou oba podepsali, i když bylo jasné, že budou pod neustálým dozorem tajné policie.
Strach je podle mého mínění nástroj velmi operativní. Vidíme to třeba v současnosti, kdy se nás zase pokoušejí vystrašit uprchlíky. Když se lidé bojí, tak vzhlížejí k moci jako k něčemu, co je ochrání. To je ta stádnost.
V době, kdy byla ve vězení, starali se lidé z disentu o její děti jako rodina. Často vzpomínala, jak silné bylo jejich pouto a solidarita, takže mohla být jako matka klidná, že se mají děti dobře, i když ona nemůže být s nimi.
Manželství Dany a Jiřího skončilo ve chvíli, kdy Jiří pod nátlakem odešel v roce 1983 do exilu do Rakouska – v rámci akce Asanace. Dana s ním ani přes jeho přemlouvání nešla – to se chystala udělat v roce 1968, kdy naložili trabant a jeli na hranice čekat, jak se vše vyvine. Vrátili se a zůstali. V době, kdy odcházel Jiří, ale chtěla zůstat s dětmi doma a také už měla Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Rozešli se a on se později znovu oženil.
Stáří ji nezměnilo
Dana Němcová se dožila vysokého věku a do posledních chvil byla velmi aktivní, hlavně při pomoci potřebným. Věnovala se hlavně uprchlíkům a už v roce 1992 založila Poradnu pro otázky migrace. O šest let později za to dostala státní vyznamenání – medaili Za zásluhy. Nebylo to její jediné ocenění za celoživotní práci. Obdržela například i Cenu Arnošta Lustiga nebo Olgy Havlové a další.
Dana Němcová byla nejen uznávanou autoritou, ženou, která vždy podala pomocnou ruku těm, kteří to potřebovali, ale dovedla velmi přesně vyjádřit a komentovat to, co se děje ve společnosti. Příkladem může být i citát z Paměti národa, který skvěle vystihuje i současnost:
„Strach je podle mého mínění nástroj velmi operativní. Vidíme to třeba v současnosti, kdy se nás zase pokoušejí vystrašit uprchlíky. Když se lidé bojí, tak vzhlížejí k moci jako k něčemu, co je ochrání, semknou se do houfu a udělají to, co od nich ta moc očekává a chce. To je ta stádnost. Vyburcovaná nebo posílená strachem, to je strašné nebezpečí, podle mého mínění.“
Na Danu Němcovou s velkým respektem vzpomínají vrcholní politici i všichni, kteří s ní přišli do kontaktu. Hodnotí ji jako statečnou dámu, nezpochybnitelný morální vzor, pevnou a výjimečnou ženu.
