Vlasta Burian bude už navždy král komiků. Poznal bídu i luxus, kvůli Lídě Baarové se chtěl rozvádět

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když onoho jarního dne přišel v Liberci v rodině krejčího Antonína Buriana na svět Josef Vlastimil, nikoho nenapadlo, že se stane jednou z nejvýraznějších osobností meziválečné a částečně i válečné divadelní, rozhlasové a filmové scény. A přece měl díky otci k divadlu blízko.

Nadšený ochotník Antonín ho poté, co se ve Vlastových deseti letech rodina přestěhovala na Žižkov, vodil do Národního divadla, kde chlapec získal jednak lásku k opeře, jednak poznal řadu lidí z divadelního prostředí. Otec sice jeho touhu stát se hercem nesdílel, ale když viděl, jak baví lidi, pochopil, že syn je pro dráhu komika předurčen.

Vlasta sám ale propadl nejdřív sportu. Byl fotbalovým brankářem Unionu a později Viktorie Žižkov, fotbalovou kariérou prošel v pražské Spartě, hrál tenis, plaval, jezdil na kole i na koni.

Srdce si však poručit nedá a to Burianovo táhlo mladého muže k divadlu čím dál víc. Miláčkem publika se stal už před první světovou válkou v kabaretech jako Rokoko, Červená sedma, Bum nebo Montmartre. Po válce pak dál hrál v  divadlech, ale nestíhal. A tak si nakonec založil divadlo vlastní. A protože v té době začínal také hrát v ještě němých filmech (například ve Falešné kočičce, jejíž zvukový remake natočil v roce 1937 Vladimír Slavínský s Oldřichem Novým a Věrou Ferbasovou), jeho sláva stoupala závratným tempem.

Se ženami začal Burian brzy, už v roce 1912 se z jeho poměru s šantánovou tanečnicí Annou Emílií Pírkovou narodila nemanželská dcera Emilka. Ančí však dala přednost kariéře a dítě skončilo u Vlastových rodičů. O sedm let později si vzal Burian Františku Červenkovou, které celý život říkal Nina. Když ale Nina potratila a další děti mít nemohla, Emilku společně s velkou láskou vychovali, a zůstali spolu až do Vlastovy smrti. Ostatně Nina ho přežila jen o devět týdnů a údajně zemřela na jeho hrobě.

Nina byla Burianovou největší obdivovatelkou, nesměla chybět na žádném představení ani natáčení, když se opozdila, začalo se hrát až po jejím příchodu. Miláčka publika si dobře ohlídala před ctitelkami, ale před úderem lásky dokonale uhlídat nelze. Burian vzplanul k mladičké Lídě Baarové a zamiloval se tak, že se chtěl rozvádět. Ale Nina nepropadla panice a vyřešila celou záležitost s kuráží a elegancí sobě vlastní. Žádné scény, žádný pláč. Jednoduše navštívila Lídiny rodiče, ti si dceru řádně „podali“ a románek jí zatrhli.

Burianovi si žili jako v pohádce. V luxusní dejvické vile nechyběla tělocvična, tenisový kurt ani bazén. Osm let byl Burianovým osobním kuchařem proslulý Jaromír Trejbal, který se do Prahy vrátil po zkušenostech ve francouzských luxusních restauracích a pracoval v tak slavných podnicích, jako byla Vaňhova rybárna nebo lahůdkářství U Lipperta, odkud ho Burian přetáhl.

Burian měl luxus včetně drahých aut rád a také se jím rád chlubil. Jenže právě to na odiv stavěné bohatství vyvolalo závist, která se po válce jistě podílela na jeho obvinění z kolaborace.

Nástup zvukového filmu ve třicátých letech udělal z Buriana hvězdu první velikosti. Teprve teď přišla ke slovu jeho muzikálnost (už jako dítě zpíval na kůru), neopakovatelný slovní projev a talent k imitacím.

Jeho první zvukový film C. a k. polní maršálek, který v roce 1930 režíroval Karel Lamač, se stal ohromným hitem, který stejně jako další filmy To neznáte Hadimršku, Ducháček to zařídí, U pokladny stál, Když Burian prášil, Katakomby nebo Přednosta stanice dodnes pravidelně vysílají televize.

Pro režiséry přitom nebyl Burian snadným oříškem, málokdy se držel textu, nad nímž vítězil jeho improvizační talent stejně jako potřeba „ukrást“ si každý film pro sebe. Snad jedině Martin Frič ho prý dokázal jakž takž usměrnit.

Vlasta Burian byl solitér, nikdo ho nesměl v jeho divadle nejen převyšovat, ale ani mu být roven. Když angažoval Jindřicha Plachtu a zjistil, že je stejně oblíbený jako on, bez váhání ho z divadla vyhodil.

Ale pak mu jednou přivedl Josef Čapek mladého ochotníka a svého spolužáka z reálky Jaroslava Marvana. Když se Burian dozvěděl, že je Marvan Žižkovák, přijal ho a Marvan se stal jeho věčným nahrávačem. „Hrával jsem buď nadřízeného, z něhož si pan ředitel Burian mohl tropit nezávaznou legraci, nebo jsem zase hrál postavu, která byla svým společenským postavením níže. Vždycky jsem však sloužil Burianovi za terč jeho ostrovtipu,“ vzpomínal Marvan.

Jejich spolupráce byla nicméně výhodná pro obě strany: Marvan by se bez Buriana nikdy nestal tak rychle populárním hercem, který jen za dobu angažmá u Buriana natočil přes stovku filmů. A pro Buriana byl nepostradatelný mimo jiné proto, že ho často zachraňoval v situacích, kdy zapomněl text, s nímž si nikdy velké starosti nedělal. Až v roce 1942 se Marvan rozhodl odejít do Divadla na Vinohradech.

Některé prameny uvádějí, že když byl po válce Burian obviněn z kolaborace, Marvan se ho nejen nezastal, ale dokonce mu přitopil pod kotlem. Jiné zase uvádějí, že nesl Burianovo obvinění, uvěznění a pád na dno velmi těžce. Buď jak buď, odvahu postavit se po jeho bok neměl snad i proto, že konečně zažíval po letech „toho druhého“ popularitu sólového hráče.

Po válce byl Burian obviněn z kolaborace, dostal tři měsíce vězení, zákaz hrát a pokutu, která ho stála majetek. Nejsmutnější na tom bylo, že mezi těmi, kdo na něj útočili, byli i mnozí z těch, jimž za války naopak velmi pomohl. A na rozdíl od jiných českých tvůrců, kteří si za okupace skutečně zadali, Burian od roku 1942 netočil s německými produkcemi, nedal žádný rozhovor kolaborantskému tisku a ze všech ponižujících zakázek se vymluvil.

Nejvíce mu přitížil rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, k němuž byl za války donucen a ve kterém zesměšňoval exilovou vládu v Londýně. To odsoudili ze zámoří v Hlasu Ameriky i Voskovec s Werichem. Později toho marně litovali a Werich se mu snažil všemožně pomoci.

„Za prvně nevím, co to je, a za druhý mě to uráží,“ je jedna z nejslavnějších hlášek Vlasty Buriana v pohádce Byl jednou jeden král… Do role králova rádce Atakdále ho prosadil právě Werich a není pochyb o tom, že nejen scenáristé Jiří Brdečka a Jan Werich, ale i Vlasta Burian si s pohádkou Boženy Němcové řádně pohráli – a moudrý režisér Zeman je nechal v jejich společných scénách doslova řádit.

Přesto to byl Burianův spíše ojedinělý návrat před kameru, po zrušení divadelního zákazu hrál na přímluvu Jana Wericha a režiséra Jiřího Frejky v Karlíně a později bavil lidi na různých estrádách, což mu zničilo zdraví. Jeho poslední filmovou rolí byl účetní Dušek v satirickém filmu Zaostřit, prosím! režiséra Martina Friče. Zemřel 31. ledna 1962 na plicní embolii.

Zázrak, Jeho Veličenstvo omládlo! Ukažte, jak dobře znáte filmovou pohádku Pekařův císař