Svatby, rozvody a temná období Davida Matáska. Nemá rád detektivky a nejlíp je mu se ženou a lahví červeného

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Na Kendyho jsem hrozně žárlil, protože byl daleko populárnější než nějaký David. Až později mi došlo, že to vlastně bylo požehnání, protože začátky bývají kolikrát svízelný a my jsme k tomu přišli jako slepí k houslím,“ vzpomíná dnes renomovaný herec Národního divadla.

Když už něco David Matásek dělá, chce to dělat pořádně. Takže když měl důvody nemluvit o sobě, natáčení Mých míst a Intimních zpovědí odsunul. A pak ještě jednou. Výsledek můžete posoudit: herec mluví jak o svém povolání, tak o svém dětství, rodině, rozvodech i co se učí od svých čtyř dětí. Rozhovor jsme natáčeli v příjemné atmosféře jeho chalupy v severních Čechách.

Davide, ty prý na všechno potřebuješ spoustu času? Prý jsi strašný louda.

Louda jsem byl, když jsem byl dítě. Ale dneska už bych se takhle neoznačil. Myslím ale, že mám jiné vnímání času. Nerad spěchám, protože pak dělám chyby. Jakmile jsem pod tlakem a ručičky jdou rychleji, tak prostě začnu dělat kraviny. Hledám brýle, jež mám na nose, a mobil, který držím v ruce. Takže radši vstanu dřív a nespěchám.

Jak se to slučuje s rodinou, dětmi a s prací?

Musím s tím počítat. Vím, jak dlouho mi trvá cesta do divadla, navíc jsem tam rád včas. Mám svoje rituálky a musím jako krysa proběhnout tím labyrintem, jinak jsem nervózní, že jsem něco neudělal.

Když jsou svozy na natáčení seriálů, tak prý raději jezdíš sám. Také proto, abys tam byl dřív?

Protože rád snídám a většinou se s tím nepočítá, že se herci musí najíst. Takže nejezdím na poslední chvíli.

Sám sebe označuješ za introverta. K mému překvapení je jich mezi herci hodně. Jak to tedy děláte, že dokážete vylézt na jeviště a před kameru?

Je to asi nějaká proměna osobnosti, možná tím, že jsme introverti v životě, nám to pomáhá vyjádřit něco, co bychom se třeba sami za sebe styděli. Zejména před cizími lidmi. A já, když jsem v postavě, tak jsem docela přidrzlej.

Jednu dobu jsi hrál samé manažery nebo otce. Dneska jsi co? Drsnej policajt podle Břízy z Poldy?

Obávám se, že se to ujalo a že se to se mnou povleče. Ale třeba ne.

K titulní roli v Poldovi ses prý dostal vyloženou náhodou: už byl obsazený Igor Orozovič jako ten mladší ze dvou kriminalistů a tys přišel na casting, že budeš hrát soudního lékaře Mráze, kterého hraje Jiří Vyorálek. Jak došlo k tomu, že hraješ Břízu?

Protože tam ležel scénář, kde měl Mráz mluvit s Břízou. Zeptal jsem se: Kdo hraje toho Břízu. A teď jsem viděl, že se to téma snažili rychle opustit. Tak mi došlo, že to ještě nemají obsazené. A říkám: Ahá, tak vy ho ještě nemáte? To je teda svízel, s kým teda mám ten dialog točit? No a pak jsem Břízu zkusil já a příště mě pozvali už na tu roli.

Umíš si říct rovnou: Hele, toho bych chtěl hrát já?

Ne.

Tos nikdy neudělal?

Neudělal, ne. V tomhle jsem nemožnej. Ale chtěl jsem hrát v jednom filmu, tak jsem to režisérovi napsal. A on mi velmi správně odpověděl: Ne Davide, já chci, aby v tom hráli neznámí lidé.

Teď už musíš prozradit, o jaký film šlo.

Chtěl jsem hrát v Tobruku. Jako že by to byla ode mě pocta těm českým chlapíkům, kteří pod vedením podplukovníka Klapálka v africké poušti zatápěli nejlepšímu válečníkovi, co wehrmacht měl. Ale samozřejmě jsem pochopil záměr Vaška Marhoula, který chtěl neznámé herce, aby byl příběh co nejautentičtější.

Když se vrátíme k Břízovi, který byl pro tebe v posledních letech nejviditelnější, zastínil aspoň trošku Kendyho z pentalogie Dušana Kleina o básnících?

To asi nejde takhle říct.

Ani když jsi hrál v dlouhodobých projektech, jako bylo Letiště nebo Přešlapy, nepokřikovali na tebe lidé jmény postav z těch seriálů?

To jo, ale jakmile to skončí, lidé se vrátí ke Kendymu. Protože básníci se reprízují pořád. Kendy je nálepka na celej život.

Měl jsi předpoklady pro tohle povolání už jako kluk?

Jestli jsem byl kašpar? Byl. Třídní. Mám rád, když se lidé baví. Nemusí se ani smát, ale když nějakým způsobem v okruhu svých lidí nebo kamarádů strhnu na sebe pozornost, jsem rád. Třeba naši vzpomínali rádi, že když jsem přišel z kina, že jsem jim ten film převyprávěl. A že oni na něj pod dojmem toho převyprávění šli. A pak říkali: Hele, byli jsme docela zklamaný. Tys to říkal jinak.

Tys jim ho přehrál?

Jo, v podstatě v reálném čase, jedna ku jedné.

Oba tvoji rodiče byli výtvarníci. Tatínek byl scénograf, vodil tě do divadla?

Jasně.

Byla jsem v Divadle Drak v Hradci Králové, když tam měli výstavu o historii divadla. Divila jsem se, proč tam mají tvoji fotku – až když jsem si přečetla popisek, zjistila jsem, že je to tvůj táta. Takže podoba je jasná, co ještě máš po něm?

Asi umanutost. A pak hlášky, sarkasmus. To, co jsem já příšerně nenáviděl, tak jsem najednou zjistil, že opakuju a že své děti trýzním stejným způsobem. To je strašný. Hrozně rád bych se toho zbavil. Třeba táta, když jsem přinesl žákajdu k podepsání a nebylo to vždycky úplně skvostný, říkal: No vidíš, tak už máš o svém budoucím povolání jasno. Dostaneš pásek s odrazkama na záda, krásný březový koště, dvoukolák a půjdeš městem. Úplně ho slyším.

Nejstarší dceru máš dávno dospělou, díky ní jsi dědeček. Potom máš další tři děti. Poučil ses v otcovství? Když jsi viděl chyby, dneska už je neděláš?

Myslím, že Linda, ta nejstarší, si odskákala ambiciózního rodiče.

Chtěl jsi, aby byla ve všem nejlepší?

Aby dělala všechno a byla v tom samozřejmě nejlepší. Takže chodila na balet, klavír, na angličtinu, němčinu. Na všechno možný. A to jsem úplně opustil. Prostě si myslím, že děti si něco najdou samy. A vidím na nich, že to tak opravdu je. Slyším z pokojíčku nějaké drnkání, dřív bych tam vlítnul a: Ukaž, jak to hraješ? Takhle musíš! A hned bych najal učitele na kytaru. To už nedělám.

Co v dětech vidíš ze sebe?

U kluků podobu. Nevím, jak holky. Každé dítě je speciální.

Když bylo Lindě kolem patnácti let, ptala jsem se tě, jestli jí musíš vysvětlovat svoji epizodu v kapele Orlík. A musel, zajímalo to její spolužáky. Znají to dneska tvoje mladší děti?

Myslím, že ne. Mají úplně jiné podněty. Ale když se k tomu nějakým způsobem dostanou, tak se zeptají a popovídáme si o tom.

Jak to dneska bereš ty?

Je to přes třicet let.

Ano, kapelu jste s Danem Landou založili ještě před revolucí. Byla to vaše forma protestu? Vysmívání se režimu?

Jasně že ten komoušskej establishment v tom hrál velkou roli. Chtěli jsme mít nějakou podzemní kapelu. Ta vystoupení byla pod záštitou třeba včelařského spolku, jinak to tehdy nešlo.

Tam jste vyřvávali „bílá liga“. Tušili jste, v co se to může zvrtnout?

Takhle daleko jsme nedozírali. A proto jsme potom byli dost překvapení, když došlo k uvolnění a naše desky se mohly dostat ke spoustě lidí. Divných lidí. Proto to taky docela záhy skončilo.

Kvůli tomu se Orlík rozpustil?

No jasně. Najednou to bylo moc vyhajpovaný, jak se dneska říká. Takhle jsme to nemysleli.

Potom jsi ještě chvíli hrál v jiné kapele. Dneska už kytary nemáš?

Nemám. Myslím, že pokud má člověk hrát tu divokou muziku, co jsme hráli my, musí mít mladistvou energii. Kytara je přece jenom nástroj, který je opřený tady o ty partie (ukazuje si na pánev, pozn. aut.), prostě vyžaduje energii.

Potom ses k tomu částečně vrátil v muzikálech? Bral jsi to tak?

Ne. To je úplně jiná kategorie.

Co ti to dalo?

Jiný druh profesionality. To je na tomhle povolání dobré, že nikdy není stejné, pokaždé se člověk musí naučit jinou dovednost. To mě baví. Přineslo mi to setkání s režisérem Jozefem Bednárikem, znovusetkání s Danem Landou a Miriam, jeho ženou. Bylo to moc fajn.

Jak do tvého profesního portfolia zapadají audioknihy? Namlouváš je rád?

To je skvělá věc. Je to taková cizelovaná práce. Člověk musí být úplně ukrutně soustředěný, proto ty frekvence nemůžou trvat déle než čtyři, maximálně šest hodin. A když jsou to dobré knížky, a já mám štěstí na dobré knížky, skvělé! I když to třeba je žánr, který mi není úplně blízký. Tím myslím detektivky. Ale lidé to milujou.

Detektivky Petera Maye čteš krásně!

Děkuju mockrát. Anebo Nesbøa, to jsou vlastně nejlepší knížky ve své kategorii. Člověk se taky myšlenkově někam posune. Mám to rád.

Jinak bys detektivky nečetl?

Já čtu hodně, ale ne detektivky. Je zajímavé řízení osudu, že pro lidi jsem teď policajt. I když Polda je taková srandovní kriminálka. Ale lidé jsou příjemní. Třeba Na Poříčí mě zastavila paní a chtěla se se mnou vyfotit. Bylo jí kolem pětapadesáti, přesně moje cílovka. A její muž mě poprosil: Mohl byste ještě něco udělat pro mě? Já bych potřeboval jako budík ten váš poldovskej smích. Nastavil si nahrávání, já udělal „Cha!“ a on poděkoval.

Když otočíme list: Ty o sobě říkáš, že jsi sériový monogamista?

To vymyslela nějaká chytřejší hlava a takhle mě označila. Ale asi to sedí.

Co to přesně je?

Skoro vždycky si ty holky vezmu.

To se vždycky musíš rozvést s tou předešlou?

Ano. Ukončit vztah a pak se oženit.

Tvoje první žena byla Eva Turnová, muzikantka z kapely The Plastic People. Tos byl hrozně mladý, ne?

Jednadvacet, tak normálně.

A to nevyšlo. S druhou ženou Simonou, televizní dramaturgyní, máš Lindu. Potom jsem s tebou dělala rozhovor, když jsi byl s Kateřinou a k dcerce Marii se vám právě narodil chlapeček.

Ono to jde, pokud si lidé neubližují přes děti. Chápu, že děti můžou být pro někoho dobrý klacek na expartnera. Ale je to hanebný chování, úplně bych ho zakázal, kdyby to šlo.

Jak to máš teď ty?

Musím to zaklepat, dobrý. Můžeme se vidět, můžeme se bavit s dětmi, můžeme si je předat, můžeme si zavolat, když jsou narozeniny, před Vánocemi se i sejdeme.

Všechny čtyři manželky?

To ne. Postupně.

Jak to berou děti?

To je otázka. Jsou hrozně laskavé. Třeba nás nechtějí zranit a říct nám: Jděte s tím do háje, nás to střídání domácností obtěžuje. Je to možný. Jestli nám to jednou vyčtou, že jsme si je přehazovali jako koťata, tak budu smutnej. Ale zatím to tak nevypadá.

Máš s nimi nějaké rituály – pokud nebudeme počítat nejstarší Lindu, která je už dávno samostatná?

Máme snídaně. To se snažím dodržovat, i když přijdu hodně pozdě, třeba ze zájezdu, tak s nimi vstávám, protože snídaně je náš čas. Docela zásadní. Taky spolu jezdíme na chalupu.

Co je učíš?

Děti učí mě. Hodně. Protože už jsem starší pán, malinko nestíhám sledovat trendy. Naučily mě třeba sledovat některé youtubery. Třeba Kovy je super, myslím si, že dělá záslužnou činnost. Děti mi taky ukazují svoje knížky a poslouchám s nimi jejich muziku – střídáme se v dýdžejování v autě. Je to super, člověk se dostane do jejich světa.

Když byl Ben maličký, měl jsi po dost vážné zdravotní příhodě. Tenkrát jsi mi říkal, že tě to celkem vyděsilo. A že už jsi ve věku, kdy není úplně jednoduché mít malé děti. A teď máš další, Toníčka.

To mě tenkrát vyděsilo. Doktor řekl: Už nevstávejte. A když mě pustili z nemocnice, najednou jsem ležel doma, píchal jsem si do břicha warfarin kvůli trombóze. Benoušek tehdy ještě nebyl na světě. Říkal jsem si: No počkej, Davide, tak tohle ne, tohle ne! Snažím se dodržovat životosprávu. Je to dobré i pro moji práci, vyžaduje dobrou fyzičku. Jak stárnu, je to náročné.

Kdysi jsi řekl, že jednou budeš rentiér, mít jachtu a chovat psy. Jak jsi daleko?

Makám na tom, ale ještě to je daleko. Tak nevím. Možná tu jachtu oželím… Jednou se nastěhuju na chalupu a budu mít psa.