Narodil jsem se do rodiny, kde je otec populární. Tlak to byl obrovský, říká otevřeně režisér Jan Svěrák

V rozhovoru říká, že ani Oscar automaticky neotevírá peněženky producentů, takže spousta projektů, na kterých pracoval, nevznikla. Jeden scénář přetavil v román, jeden se mu už při psaní pod rukama měnil v muzikál Branický zázrak. Přizval proto Tomáše Kluse, aby k němu napsal písničky. Letos uvedl divadelní „nekorektní komedii o hyperkorektnosti“ Dobré ráno s Findou, a dokonce v ní i hraje. Svěřil se také s tím, že má rád C. G. Junga a jeho teorii o mužském stárnutí.

Tvoje maminka byla tak laskavá, že nám půjčila tvoji žákovskou knížku. A podívejme, poznámka: Soustavně vyrušuje při hodině.

Asi jsem na sebe chtěl upozorňovat. Takhle jsme vybírali Kolju: hledali jsme v moskevských školkách chlapečky, kteří nejvíc zlobí. Říkali jsme si, že půlka z nich budou grázlové, druhá půlka osobnosti. Takže proto to vyrušování.

Teď jsem narazila na zápis červenou fixou: Pochvaluji žáka za vzorné chování a kázeň při hodinách. Dva vykřičníky. Bude navrhnut na ředitele.

Podpis: Šauverová. To byla třídní učitelka.

Ale třídní učitelka to evidentně nepsala, to písmo je dětské.

To bylo totiž v červnu a to už jsme dostali nové žákajdy. A najednou tahleta vzácná knížka, která byla vlastně jako občanka, nebyla platná. Tak jsem chtěl mamince udělat radost, protože jsem měl furt nějaké poznámky. Když pro mě ta žákajda pozbyla platnost, napsal jsem si tuhle pochvalu.

Že budeš ředitel?

Pochopitelně jsem tušil, že to prokouknou. Ale myslím, že tatínek si to pamatuje dodneška.

To máš po tatínkovi, že chceš dělat lidem radost?

Tatínek se vyhýbá konfliktu. Ve scénářích i v životě. Tu bolest od sebe odtlačuje, legraci a radost má jako lék proti bolesti. On by se kvůli vtipu přetrhl.

To jsi od něj odkoukal?

Myslím, že ne. Na konflikt se dívám tak, že v tvorbě je potřebný, snažím se ho tam dostávat.

A co jsi zdědil po mamince?

Maminka byla učitelka, tak možná nějaký organizační talent. Učila na učňáku elektro, takže musela zvládat divoké puberťáky. Pak asi i obchodní talent, protože tatínek je obchodně naprosto neschopný.

Maminka hlídala, jestli tatínkovi chodily honoráře?

Dodneška spravuje banku, všechno přes finance dělá maminka. To se mi jako producentovi hodí.

Jaké máš nejstarší vzpomínky na dětství?

Když jsem byl tak dvouletý, ležím u babičky v Kopidlně u pole – měli na konci městečka políčko s bramborami, jahodami, mákem a vším možným. Když jsem tam byl v létě na prázdninách, babička mě položila pod švestku na deku, počkala, až usnu, a pak šla okopávat. Jak jsem usínal a probouzel jsem se, mžoural jsem přes dlouhé řasy, co mají děti, a pozoroval světlo, jak mihotá skrz ty lístečky. Máme to použité ve filmu Po strništi bos.

Uměním jsi byl políbený, takže jsi chodil do Kühnova dětského sboru.

Chodil… Byl jsem tam asi třikrát. Protože jsem chtěl zpívat v Národním divadle jako dítě nebo tam říct nějaký štěk, prostě se tam objevit. Ale zároveň mě maminka přihlásila na plavání, na skoky do vody. Přípravka do reprezentace.

Až tak?

Tak já jsem tedy šel plavat a z té studené vody jsem dostal zánět čelních dutin. Takže jsem byl měsíc vyřazený ze zpěvu i plavání. Pak jsem se vyléčil, šel zase na plavání a zase jsem dostal zánět čelních dutin.

Takže kariéra sportovce tímto skončila?

Nejen! Tímto jsem přestal být potenciální reprezentant i zpěvák a herec Národního divadla.

Jaké jsi měl zájmy, když nevyšlo tohle?

Odmalička jsem kreslil a stavěl modýlky letadélek a z ábíčka. To mě hrozně bavilo, ta konstrukce. Také jsem fotografoval a se ségrou jsme si doma v koupelně zvětšovali fotky.

Žádný sport už jsi nikdy nezkoušel?

Maminka se hodně snažila, ale sport mi nebyl přán, neměl jsem se mu věnovat.

A teď?

Zhruba po třicítce člověk zjistí, že ho bolí záda a že třeba nemůže v autě zacouvat, protože jak se otočí, tak to bolí. Po čtyřicítce jsem zjistil, že se na to dá cvičit. Že když se cvičí doma, tak se rozhýbeš. Asi osm let jsem dělal pilates, teď cvičím poměrně intenzivně jógu a to je úplně fantastické. Když se tomu věnuju dvakrát týdně, mám pocit, že jsem pružnější než v těch třiceti.

Jak jsi říkal, že rád děláš lidem radost, tak když točíš filmy, co na tom dělá největší radost tobě?

Mě na tom baví to snění, vymýšlení a představování si, jak to bude udělané. Že to je hezký nápad, ze kterého by mohl být krásný film. Potom přijde náročná a únosná příprava a realizace. Ale to mám také rád. A potom mě baví, když se to lidem líbí. Před pár lety jsem přišel na to, že je to určitý způsob závislosti: Že vlastně potřebuju úspěch, abych si mohl sám sebe vážit.

Potřebuješ chválit?

Chválit. Abyste tleskali, abyste říkali, jak je ten film dobrej. A ty jsi šikovnej! Jenže jsem zjistil, že to je chyba. Vydávám se hrozně všanc tomu, co napíšou kritiky. A když se mi něco nepovede, je to stresující, není to pro psychiku zdravé. Takhle by se žít nemělo. Člověk by měl sám svítit zevnitř. Nikoliv se spoléhat na světlo zvenku, na pochvalu.

Jak se to dělá?

To se dělá tak, že se od té závislosti odstřihneš.

To jde?

Pokusil jsem se o to: na dva roky jsem pověsil na hřebík řemeslo režiséra, po filmu Po strništi bos. Stejně už jsem dlouho vyhrožoval, že se na to vykašlu.

Ale to jsi říkal snad po každém filmu, ne?

Zrálo to ve mně asi deset let. Začal jsem si jen tak číst, meditovat a zajímat se o vnitřní život a nevědomí. Natáčel jsem si na mobil, co se mi líbí, a pak jsem to skládal dohromady. Ve střižně, když ty záběry různě skládáš, dávají různé souvislosti. A třeba máš pocit, že v tom obrazu vidíš uplynulé dětství.

S tím souvisí tvůj muzikál Branický zázrak?

Vychází z toho. Je o hledání lidského štěstí v naší době, která je hodně racionální, až přehnaně. Všechno měříme na peníze, čas, na výkon. I miminko, když se narodí, tak je první údaj o něm, kolik váží a kolik měří. Ale o tom přece život a smysl našeho bytí není. Třeba láska nebo soucit se vyčíslit nedá. A přitom bez lásky bychom byli úplně v čudu.

Máš blízko k tatínkovi, jak ses vyrovnával s jeho slávou?

Narodil jsem se do rodiny, kde otec je populární a slavný. A syn má vždycky povinnost grunt převzít a ještě ho rozšířit, nemůže ho umenšovat. Takže tlak na to „něčeho dosáhnout“ byl obrovský. Člověk ho dokáže zvládat, když je mladý, protože má spoustu energie. Ale když dojde do středního věku, musí si začít říkat, jestli z toho nemůže mít zdravotní problémy. Jestli se nepřetrhne třeba vnitřně.

Stalo se ti to?

Měl jsem únavový syndrom. Kolem čtyřicítky. Možná jako každý druhý chlap, který si říká „jsem v polovině, sakra, tak už to asi půjde dolů“. Je to nepříjemné, ale nikdy jsem z toho neměl deprese, zaplaťpánbůh, protože jsem veselá povaha.

I oscarovému režisérovi se stane, že na něčem pracuje několik let a ono to potom nevyjde. Stalo se ti to?

Většina filmů, které jsem připravoval, se nenatočila.

Jeden jsi vydal potom knižně jako román. Co ty ostatní?

Buď to byly příběhy, který byly rozpracované, takže nejsou dokončené, což je případ třeba jednoho sci-fi seriálu. Nebo adaptuju pro film nějaký zajímavý román a snažím se to někam protlačit – a ono se to nepodaří. Takže je z toho frustrace. Je dobré piplat další témata, aby vyšlo když tak něco jiného.

Nouzovky?

Ano. Některé filmy jsem natočil jako nouzovky, třeba Tři bratry. Měl jsem rozdělaný krásný irský román o chlapečkovi, který svým optimismem a neutuchající láskou k životu překoná to, že ho zneužívá kněz v irském městečku, kde je moc církve obrovská. Nikdo by mu nevěřil, tak se s tím vyrovnává sám. Je to humorná knížka o tomhle hrozném tématu. Anebo jsem adaptoval Krále deště od Saula Bellowa. To je o Američanovi, který jede v pětapadesáti do Afriky hledat původní kmeny, aby našel lidskou moudrost a naučil se, jak žít. A když je konečně najde, tak jim začne radit. Je to neuvěřitelná legrace. Já jsem v té Africe v představách byl, Jack Nicholson mi hrál titulní roli. Ten film se mi natočil v hlavě, já ho mám! Bohužel, vy ho neuvidíte.

Bohužel. A co uvidíme?

O tom nechci mluvit. Carl Gustav Jung má v útlé knížce Archetyp mužství moc hezké přirovnání, které jsem zpracoval v muzikálu Branický zázrak, v písničce Smrti na usmířenou. Říká, že život muže se dá přirovnat k cestě slunce po nebi: narodí se, stoupá a najednou si začne uvědomovat, že se na něj otáčí kytky, lidé se vyhřívají, zvířata ho milují. Stoupá a neví, že přijde poledne, kdy jeho síla bude nejvyšší, a potom začne slábnout. A jak začne slábnout, tak se začne divit, jak to, že se od něj už všichni odvrací, už ho nepotřebují. Ježíšmarjá, ono to zapadá? A co bude pak? Skončím a už mě nikdo nebude potřebovat. Jung říká, že chlap ve středním věku by měl vychovat děti, zabezpečit rodinu, vytvořit nějaké království, nějaký svůj dvůr, něco dobýt – a pak už by se neměl rozšiřovat horizontálně, ale měl by se soustředit vertikálně. Snažit se hledět vzhůru k nebesům. A hluboko do sebe dovnitř. A to je ta moje cesta.

Tak ať se to daří.

Děkuju.