S Romanem Vojtkem o Valaších i o tom, proč kdysi opustil těhotnou manželku. „Udělal jsem dobře,“ říká

Roman Vojtek se protloukal sám. Úspěšně: dnes hraje, moderuje, zpívá, tančí… Jestli chcete vidět všechno najednou, zajděte do pražské Hybernie na představení Otec v šestinedělí. V této one man show využil nejen veškerý svůj profesní um, ale i co mu dalo otcovství. Z prvního manželství má Editu a Benedikta, z druhého Nathaniela a Vincenta. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, jak přišel na JAMU poté, co byl jen jednou v divadle, i o tom, že se stal mediálním vyvrhelem, když opustil první ženu během těhotenství. A samozřejmě i o své manželce Petře.

Romane, jak moc jsi tolerantní k lumpárnám svých dětí?

Musím. Musím být tolerantní, protože vždycky si vzpomenu na sebe. Se mnou to rodiče neměli jednoduché. Vyřešili to hezky: dali mě v první třídě na gymnastiku a tam jsem si denně vybíjel energii. Dřív mi říkali, že jsem parchant, teď se tomu říká hyperaktivní dítě.

Já na to narážím proto, že tě prý vyhodili ze školky?

Ano, byl jsem odsunut z mateřské školky. Ale jak rodiče zemřeli brzy, nemám už možnost se na to někoho zeptat. Vím jen, že jsem musel odejít ze školky na našem sídlišti do jiné školky, ale už nevím proč. Byla to ostuda, protože v té naší školce pracovala moje máma. I z té nové školky mě potom chtěli vrátit zpátky do té původní, ale už to nešlo. Dopadlo to tak, že jsem tam jedl i spal odděleně od ostatních dětí.

Tušíš proč?

První den nám rozdávali obídek a jako přílohu nám dali červenou řepu. A mě nenapadlo nic jiného než ji házet po dětech. Takže jsem dostal takzvanou oslí lavici. To spočívalo v tom, že jsem měl na takovém vyvýšeném místě velký stůl sám pro sebe a tam mi nosili jídlo. Byl jsem separován z kolektivu. Dneska by to už asi nešlo. Ty soušky učitelky si myslely, jak mě potrestaly, ale já jsem to bral jako výhodu, že jsem sám. Netísnil jsem se s ostatními a nosili mi jídlo jako prvnímu. Takže já mám vzpomínky hezké. Ale ty ses ptala na lumpárny mých dětí…

Právě.

Na ty jejich lumpárny se snažím podívat mýma očima toho věku. S Eďou, nejstarší, to bude teď v pubertě těžké, protože je tvrdohlavá. Já jsem Beran, takový zabejčený, ona Býk, takže se „třeme“ hodně. Ale hned si to vyříkáme, pak se usmíříme a je fajn.

O Valaších se říká, že jsou tvrdohlaví sami o sobě. Takže když jsi Valach a ještě k tomu Beran?

To škatulkování je těžké. Každý člověk k tomu svému kraji, kde se narodil, tíhne. A říká: U nás v tom Slezsku, Valašsku, Hané, v Podkarpatské Rusi, tam jsou ti lidé nejlepší, tam jsou ti správní. Tak si to myslím samozřejmě i já. Kdybych to měl nějak generalizovat, tady na Valašsku jsou lidé upřímnější, přímí. Ve smyslu, že nemyslí moc za roh jako v Čechách nebo v Praze. Nespekulují „raději se s ním budu trošku kamarádit, protože by mi to třeba mohlo v budoucnu něco přinést“.

Prostě sa mi lúbiš, nebo nelúbiš. Tak s tebú dojdu na pivo nebo dám si slivovicu, nebo nedám si slivovicu, no. Buď si muj kamoš, nebo jdi do řiti.

Vozíš sem kamarády?

Vozím. Hlavně dřív jsem vozil. Na chaloupku, na silvestra, na letní oslavy. Vždycky byli hrozně překvapení, jak jsou tu super lidé. A když jsme lyžovali, tak každý, koho jsem potkal na sjezdovce, vytáhl ze zimní bundy plácačku slivovice. To tu má každý, říká se tomu valašský penicilin. I to asi má něco má do sebe.

A prý sem jezdí pražští umělci rádi hrát divadlo, přestože je to daleko?

Pražští umělci to tu mají rádi, tedy pokud si něco z toho zájezdu po návratu domů pamatují. V Karolince, téměř na slovenských hranicích, je Valašské národní divadlo, tak se opravdu jmenuje. Je to asi nejdál, kam se z Prahy jezdí, nějakých 350 kilometrů. Za normálních okolností, kdyby měl jet herec takhle daleko, asi bude nadávat. Ale tady to mají kolegové rádi. I proto, že je tu hojně hostí výbornými pochutinami. A taky tím valašským penicilinem.

Když jsme mluvili, jak jsi zlobil ve školce – ve škole už to bylo lepší?

Ve škole jsem nebyl o moc hodnější. Ale já si nemyslím, že jsem byl zlý kluk, co dělal lumpárny, aby někomu ublížil. Nikoho jsem nebil. Byl jsem jenom hyperaktivní a potřeboval jsem tu energii ze sebe dostat. Byl jsem takový ten třídní šašek. Měl jsem přezdívku cvoček, takový jako blázen.

Jak ses potom ocitl na učňáku?

Vzhledem k mým studijním výsledkům nehrozil gympl nebo jiná „chytrá“ škola, nebylo jiné cesty než vybrat si učiliště. Ale tehdy se říkalo poctivé řemeslo – ono se to naštěstí teď vrací. Zkusil jsem učební obor s maturitou, který se nádherně jmenoval: mechanik-seřizovač pro obráběcí stroje a linky. A díky té maturitě jsem pak mohl jít na vysokou.

Prý jsi šel na JAMU s tím, že jsi byl v divadle jen jednou v životě?

To je pravda, viděl jsem jedno představení ve Zlíně. Ale já jsem se u přijímaček na JAMU ocitl náhodou, šel jsem tam coby herecký partner mé kamarádky, která se hlásila a potřebovala partnera na dialog. A oni si mě tam všimli a nabídli mi, abych to příští rok zkusil já, že bych mohl mít nějaký talent. Zkusil jsem to a řekli mi: „Jé, ale vy nějak zpíváte! A tancujete! Nechcete zkusit muzikálové herectví?“ Tak jsem se zeptal, co je to muzikál. „No to je takové divadlo a tam se zpívá.“

A to tě nadchlo.

Já jsem strašně chtěl být zpěvákem. Měl jsem kapely, zpíval jsem, skládal jsem písničky. Takže jsem se zeptal, kdy jsou přijímačky. „Zítra.“ Řekli mi, že si mám připravit taneční číslo ústící do písně, pak muzikálovou árii a herecké číslo. To jediné jsme měl připravené z činohry. Jenomže kde vzít do zítřka muzikálové číslo ústící do písně? V roce 1992, když nebyl internet? Protože jsem tam spal u kamarádky, se kterou jsem byl rok předtím na přijímačkách a vzali ji, ona se zrovna učila My Fair Lady, tak jsem si vzal monolog Lízy Doolittleové, jak prodává kytky a začne zpívat: „Chci jen někde svůj plácek mít, kde je teplo a kde je klid…“

Co na to přijímací komise?

Divila se, že jsem si vybral monolog holky. „A nějakou muzikálovou árii máte?“ No, úplně ne. A spustil jsem valašskou písničku Ej ovce, moje ovce, nechť vás pase, kdo chce. Pak jsem předvedl něco hereckého a že budeme improvizovat. „Představte si, že jsme irácká armáda a vy jste Sadám Husajn a musíte nás seřvat.“ Tak jsem po nich začal řvát, chytil jsem skleničku s vodou a na někoho jsem to chrstnul. Posléze jsem zjistil, že to byl děkan JAMU.

To tam ještě neměli!

Takového exota? Asi ne. Tímto jsem se dostal do druhého kola, na něj už jsem se regulérně připravil.

Je pravda, že potom sis v Barceloně vydělával hrou na kytaru a zpěvem valašských písní?

Je. Jednou jsme se po maturitě opili na diskotéce s kamarády, ráno jsme si otevřeli atlas, kam pojedeme na čundr. Třeba tady. A tam bylo Španělsko. Tak jsme si vzali nějaké konzervy a absolutně bez peněz jsme se rozdělili na dvě nebo tři skupiny, to si už nepamatuju, a stopovali do Španělska. Trvalo nám to asi týden, než jsme tam dojeli. Třeba z francouzsko-španělských hranic, které jsme přecházeli pěšky, nás vrátili, protože jsme neměli peníze. Tak jsme je překračovali přes kopečky, za bílého dne. Nad námi ty radary, kolem nás kaktusy.

Jak dlouho jsi pak ve Španělsku byl?

Asi čtvrt roku. Byli jsme v Barceloně, spali jsme v parku, já jsem tam hrál na kytaru a tím jsme si vydělávali nějaké peníze. Spali jsme někde v parku. Takhle jsme se vydali i do Paříže. A po prváku na JAMU jsem se do Španělska vrátil, získal jsem tam brigádu: sbíral jsem tabák na plantážích.

Kdy jsi pochopil, že jsi prorazil? Jako herec, muzikant, muzikálový herec…

Až tehdy, když už jsem o to neusiloval. Tak to asi spousta kolegů má. Bono Vox říkal jednu hezkou věc: Celý život jsem chtěl být slavný, aby mě lidé na ulici poznávali. A když mě začali na ulici poznávat, tak jsem si začal nasazovat černé brýle, aby mne nepoznávali. Tak to je. Samozřejmě, když jsem byl mladý, toužil jsem být slavný a proslavit se prací, kterou tak báječně dělám přece nejlíp na světě!

A teď?

Přešel nějaký čas a vlastně chci dělat jenom věci, které mě baví. A ten bonus je, že za to dostávám peníze. A třeba mě lidé znají. Nevím, jestli to je plus nebo minus. Já si opravdu o sobě nemyslím, že jsem nějak hvězdný. Nejsem muzikálový herec nebo divadelní nebo moderátor. Také o mně říkají, že jsem tanečník, protože jsem vyhrál StarDance, tak jsem přece tanečník. Někde říkají, že jsem zpěvák, někde říkají, že jsem jenom muzikálista. Dělám toho strašně moc a asi bych nechtěl hrát jenom muzikálové představení každý den nebo desetkrát v měsíci. I když takové časy také byly.

Bylo někdy období, kdy ses chtěl schovávat?

Ne, to ne. Jak jsem říkal, na mě nikdy nestály davy ani na mě neskákaly fanynky na ulici. Ale měl jsem těžší mediální období.

Byl jsi soustem pro bulvár, když jsi opustil těhotnou manželku.

Pro bulvár to bylo velké sousto, protože takové je jeho poslání. Ale pro mě je to niterná záležitost. Prostě jsem dospěl do fáze, že jsem už nemohl jednak jinak. Protože mám rád sebe a mé děti. I když to tak nevypadalo, udělal jsem to i pro ně. Myslím si, že daleko lepší je, aby vyrůstaly třeba ve dvou oddělených harmonických vztazích, než aby vyrůstaly někde, kde to nefunguje, kde se dospělí hádají. Víme to všichni, jak to děti cítí. A myslím si, že by stejně jednou přišly v patnácti, šestnácti: „Abyste tady zůstávali kvůli nám, to jste nemuseli. To jste nás mohli ušetřit.“ A já mám teď velice harmonický vztah, jsem velice šťastný. Teď jsem úplně jiný člověk. To je stručné vysvětlení situace: já jsem to udělal proto, abych přežil. Opravdu.

Pořád mám pocit, že se musím před někým obhajovat, ale tak to není. Nikdo se mnou v předchozím vztahu nežil. Neříkám, že byl takový nebo makový, z mého pohledu jsem už v něm nemohl setrvat, a proto jsem se takhle rozhodl. A zpětně vidím, i na dětech, že jsem udělal dobře.

Hlavně jste si to vyřešili spolu a jste asi zajedno v tom, aby děti byly co nejšťastnější. Tím pádem se i o ně oba staráte.

Máme společnou péči. Děti mají jasně daný režim, nejsem nějaký víkendový tatínek, který si je bere, zrovna když má čas, nebo jednou za čtrnáct dní na víkend.

Jak je to komplikované pro tebe a tvoji novou ženu, tedy pro umělce, kteří mají nepravidelné diáře?

Pro Petru to bylo komplikované.

Protože najednou s tebou vyfasovala dvě děti?

Byla to mladá holka, která hrála velké role v divadle. A najednou měla dvě děti (dnes čtyři). Myslím, že jsme to ale zvládli všichni dobře. Já jsem hrozně vděčný za to, jaký mají vztah mezi sebou, děti s Petrou, že ji mají moc rády a naopak. Komplikované to je, ale nebudu si stěžovat. Takhle jsem to chtěl, starat se o děti, dávat jim co nejvíc času. A podle toho jsem uzpůsobil svoji práci.

Takhle vypadá rodinná pohoda Romana Vojtka

Zájem o tebe po vláčení bulvárem neopadl?

Myslel jsem si, že to bude velice těžké, že o všechnu práci přijdu, že to už nenastartuju. Ale nestalo se. Práci mám pořád. A i když jsem někdy za řidiče a rozvážím děti po školách a školkách, takhle to mělo být. Není nic důležitějšího než děti a vztah s Petrou. Jsem rád, že můžou vyrůstat a cítit, jaké to je, když se mají dva opravdu rádi. Dokážou být k sobě nějakým způsobem vstřícní a řešit všechno s láskou. Vidí tu harmonii, jsem přesvědčený, že si to můžou přenést do života.

Vy jste se s Petrou poznali jako kolegové, hrála ti dceru v muzikálu Mamma Mia! Nebála se vztahu s tebou, jsi o dost starší?

Naštěstí naše sblížení jako partnerů bylo asi tři čtvrtě roku po tom mém martyriu, když jsem odešel od manželky. Už to utichalo. Točil jsem film v Plzni, kde byla Petra v angažmá, tam jsme se začali potkávat a zjišťovali jsme, že si rozumíme víc než tatínek s dcerou z jeviště. Jak moc se Petra bála a čeho konkrétně, by ses musela zeptat jí. Ale rozhodla se dobře! Samozřejmě to nebylo a není jednoduché, ale co je? To je život, no. Kdyby to bylo jednoduché, tak si asi těch hezkých chvil a momentů moc nevážíme. Zvládla to úžasně. Když to takhle vydrží až do důchodku, budu nadšený.