„Nikdy jsem nebyla ta podřízená husička, která muže poslouchá, obdivuje a dělá chudinku,“ vzpomíná Dana Syslová

V jejím prvním divadelním angažmá se o ni začal „starat“ výrazně starší kolega Vlastimil Hašek. Vzali se, narodili se jim dva synové, jeden pak jako dospělý zemřel. I o tom je tenhle rozhovor. Až dojemně upřímný. Mluví v něm o andělu strážném, práci v Ulici i o posledních dnech svého muže.

Máte strážného anděla?

Mám. Archanděla dokonce. Michaela.

Jak jste k němu přišla?

Jednou jsme někde meditovali a povídali si a někdo vykládal karty. Mám spoustu bláznivých kamarádek, jedna z nich mi řekla, že nade mnou bdí celý život archanděl Michael. Že mě ochraňuje a že se k němu mám modlit. Což teda nedělám, ale občas třeba řeknu: Nazdar Míšo, je to dobrý.

A co Míša - vaše fenka?

Já jsem měla předtím Máňu, tak jsem chtěla zase Máňu, aby se mi to nepletlo. Jenomže Máňa byla jenom jedna, tak jsem si vzpomněla na toho Míšu nahoře a řekla jsem si: Bude to Míša a bude mě ochraňovat jako můj archanděl.

Fenka Máňa byla i slavná herečka, hrála s vámi v Ordinaci v růžové zahradě i v Ulici. Proč Míša ne?

Míša je tak živoučká a temperamentní, že by asi byla nezvládnutelná při práci. Máňa byla hrozně hodná, poslechla, seděla u nohy, dokud něco nedostala. A milovala Rudlu Hrušínského, který pro ni vždycky měl nějakou dobrůtku. Máňa byla úžasná.

A co herectví, je také úžasné, milujete ho?

Abych vám pravdu řekla, čím dál míň.

Nevěřím.

Dělám si legraci. Když jsem se pro tuhle profesi kdysi rozhodla, musela jsem k ní mít nějaký vztah, dá se tomu říkat láska nebo obdiv. To ve mně zůstalo, jinak bych ji už dávno opustila. Ale v práci, stejně jako v životě, bývají období šťastná, plnohodnotná a hezká, a taky ta na úbytě, ošklivá období. Asi bych neřekla, že tu práci miluju, ale mám ji ráda. A když mám roli, která se mi líbí, a vím, že divákům něco přináším, je to hezký pocit.

Vy také dabujete, namlouváte třeba Helen Mirren. Baví vás ta práce?

Záleží na předloze. Poprvé jsem dabovala roličku v seriálu Sága rodu Forsytů, bylo mi asi dvacet – tenkrát byla Praha vyprázdněná, protože v televizi dávali Forsyty. A to, že mě potkávaly ty nádherné příležitosti, jako byla Helen Mirren, Vanessa Redgrave a řada dalších, to je fajn – když dabujete krásnou roli, nechcete to té herečce zkazit. Ale je to někdy dost namáhavé. Když dabuju tři hodiny v kuse, připadám si, že jsem složila metrák uhlí.

V posledních letech hrajete ve Studiu DVA a na zájezdech zajímavou roli: Madame Rubinstein, což je o velké ženě z kosmetického průmyslu.

Ano. Helena Rubinstein byla velká žena, ale taky to byla pěkná potvora. Nebere si servítky, je tvrdá, hrubá a sprostá. Taky strašně pracovitá a jde si tvrdě za svým cílem. Má cynický, zdravý způsob humoru, ale chová se k lidem neurvale. Na rozdíl ode mě, která jsem strašná měkkota. Hraje se mi moc dobře a mám výborné kolegy, Milenu Steinmasslovou a Jirku Hánu.

Když jste tu hru před začátkem zkoušení četla, říkala jste si, co s touhle ženskou uděláte? Jak ji pojmete?

Ani ne. To všechno vzniklo v průběhu zkoušení. Všechno je to v té hře jasně dané, je to, jako když čtete detektivku a sledujete úpornou práci detektiva, který hledá vraha. Takhle pracujete na roli: hledáte všechny možné nitky, co je to za člověka, jaké měl dětství, jaké měl rodiče, co ho ovlivnilo. A režisér Petr Svojtka mi říkal: Prosím tě, nebuď hodná babička, musíš být opravdu ostrá. Jak jsem ubrala a snažila se tam dodat trošku citu a lidskosti, tak křičel: Stop!

Zkoumáte tuhletu detektivku i sama v sobě? Jak vy jste vyrostla, že jste neměla tatínka…?

Časy, kdy jsem o sobě přemýšlela, jsou dávno pryč. Už myslím jenom na to, co bude zítra. Ani na pozítří ne. Už nic nezpytuju, prostě život šel tak, jak šel. Všechno bylo tak, jak asi mělo být. A jsem ráda, že zatím funguju, že vylezu ještě kopec, že se cítím celkem zdravá a můžu ještě pracovat. A třeba mě ještě nějaká hezká práce čeká, nějaká bába. Byly samozřejmě doby, kdy jsem hledala chyby, které jsem udělala, a trápila se. Teď se radši koukám na svůj modřín pod chalupou.

Když jsem s vámi jezdila po místech vašeho dětství, pochopila jsem, že kolem vás byly silné ženy. Dědeček brzy zemřel, tatínka jste neměla, jste vy sama také silná ženská?

Já myslím, že jo. Babička byla úžasná osobnost. Ale matka? S tou jsem si moc nerozuměla.

Protože jste s ní nevyrůstala? Ta léta vám chyběla?

Částečně asi taky. Ale nechci to nahlas pojmenovávat. Když jsem si nechala udělat horoskop, paní se mě ptala, jaký mám vztah s matkou. Odpověděla jsem, že normální. A ona povídá: Vidím v těch hvězdách něco… jestli vás vůbec měla ráda? Ztuhla jsem a říkám: Vždyť je to máma, jasně, že mě měla ráda!

Nevím, jak bych vám ji přiblížila. Třeba přišla ke mně domů na návštěvu a šla si udělat kafe. Vzala čistý hrníček, prohlídla si ho a umyla, utřela svým kapesníčkem a teprve si udělala kafe. Fakt je, že jsme si moc nepadly, ale postupem času, když jsem měla děti a ona se mi o ně občas starala, jsme se sbližovaly. Ale nikdy jsem jí nesvěřovala své nitro.

… abyste měla klid?

Aby nebyly konflikty, abych ji neprovokovala. Mezi kamarády jsem se chovala úplně jinak než s ní. Ale na druhou stranu ji musím bránit. Pracovala v Zemědělských novinách, v archivu a knihovně. Takže jsem díky ní měla přístup ke knihám, které tenkrát nebyly dostupné. Naučila mě číst a obdivu ke knihám. A taky měla ráda přírodu.

A co váš otec?

Matka byla jako ročník 1921 totálně nasazená v rajchu. Tam se seznámila s francouzským zajatcem, dva roky spolu chodili, no a z toho jsem vznikla já. Když nastal konec války, on chtěl domů do Francie, máma chtěla domů do Prahy, už těhotná. Takže se rozešli. Pak si dali vědět, že jsem se narodila, ale všechno šlo někam doztracena. Ale mně tatínek nikdy nechyběl, já měla babičku a matku, to byly herdekbaby. Po letech, kdy jsem si vzala skoro o osmnáct let staršího muže, jsem pochopila, že mi asi ten mužský vzor chyběl.

Že hledáte tátu.

Asi. Můj vztah k mužským je prostě jiný, než kdybych vyrůstala v normální rodině s maminkou a tatínkem. Nikdy jsem nebyla ta podřízená husička, která muže poslouchá, obdivuje, dělá slabou chudinku a říká: Muž, můj muž je zázrak, můj muž je všechno! Já jsem si nenechala nic líbit, takže s Haškem to bylo docela bouřlivé. Ale krásné, protože měl smysl pro humor a uměl vařit. Měla jsem ho jako takového taťku, z počátku teda, než jsem vyspěla a vyzrála.

Vlastimil Hašek si vás prý vzal pod křídla během zkoušení vaší první role v Městských divadlech pražských, jak to bylo?

Řekl třeba: Jak jsi to oblečená? Taková prd*l, takový tělíčko malý, musíš to prodloužit sukní. A co tyhle podkolenky?! Pak mi začal nosit knížky, pak číst verše. Občas přinesl namazanou housku se salámem, sem tam jsme šli na pivo… A tak jsme se sblížili. Já ho obdivovala a milovala, přestože byl úplně jiný než já. Třeba dostat ho na procházku, to byl problém, protože tu mu vadila moucha, tu větvička, tu zafoukal vítr. Byl vyloženě městský, kavárenský typ. Na rozdíl ode mne, já jsem celé mládí jezdila na hory, na vodu a čundrovala. Nešlo to dohromady.

A když se narodily děti?

Všechny tyhlety věci jsem dělala s dětmi já: chodila jsem s nimi na ryby a na výlety a manžel byl doma a vařil nám – vždycky uvařil moc dobře, ale když jsme se zdrželi o čtvrt hodiny, seřval nás, kde se couráme, že tam suší oběd. To byla taková hudba našeho manželství.

Vybavuju si ho hlavně jako kriminalistu ze seriálu Malý pitaval z velkého města.

Podle té role mi lidé říkali, že mám takového klidného, hodného muže, přitom on byl příšerný cholerik. Byl to pruďas, ale za dvě vteřiny nic nevěděl. Zvykla jsem si.

A tím, že byl cholerik, měl pak nemocné srdce?

Možné to je. Prodělal dva malé infarkty a na ten třetí potom doma umřel.

Jsou věci, které jste si nestihli říct, a mrzí vás to?

Myslím, že jsme si toho za poslední týden řekli dost. Protože byl v nemocnici, bylo mu špatně, a když je člověku špatně, tak se chová trošku jinak. Povídali jsme si hodně. Říkal třeba: Prosím tě, maminko, přines mi punčový dortíček. Tak jsem mu koupila punčový dortíček, seděli jsme na Karláku ve špitále a tam mi vyznal lásku. Že mě strašně miluje a že jsem úžasná ženská a matka našich dětí. Divila jsem se, co ho to popadlo. Tak jsem ho pohladila a řekla: To víš, že jo, já tě mám taky ráda. No. A pak šel na víkend domů… a tam umřel. Byli jsme spolu pětadvacet let.

Byli jste osudová láska?

Nevím, čemu se říká osudová, protože těch osudových lásek člověk prožije za život víc. Pokud bych brala, že osudová byla první láska, pak to možná byl Hašek. Pak byl ještě jeden osudový muž. No a to myslím, že stačí, ne? Teď už nechci nikoho. Už mám jenom psy a stromy. A taky mám vnoučata. Mám Pepinku krásnou.

To je dcera syna Jiřího, který zemřel?

Ano. Jeho Pepinka žije v Rakousku, jezdí za mnou, je to báječná holka. Bylo jí třicet. No a můj druhý syn Daniel si vzal paní se čtyřletou holčičkou a po asi jedenácti letech se jim narodil Honzík. Pepina byla pryč, jezdila jen na prázdniny a Vánoce. Honzíka jsem si užila hodně, od miminka. Asi od pěti let jsem ho všude brala s sebou, i sem na chatu jsme spolu jezdili. Dneska už babičku moc nechce, když přijede, jdeme na pohádku, vypráví mi o škole, pokecáme. Je moc fajn, taková šťastná povaha.

Vrátím se zpátky k babičce, po ní máte boty „z toulavýho telete“. A vaším snem prý bylo jet do Austrálie a na Nový Zéland, ale až přestanete hrát divadlo. Platí to pořád?

No, to je právě těžký, protože divadlo pořád hraju. Nevím, jestli už na to budu mít energii a sílu. Tak to mám asi jako sen do příštího života.