Jan Hrušínský: Miluju návštěvy u dětí v Americe i Austrálii, ale patřím do Nuslí. Život s ním je pestrý, říká jeho žena

Když se řekne Hrušínští, některým automaticky naskočí Nusle. Tady postavili rodiče Honzovy maminky dům. Celá její rodina skončila v koncentračním táboře, vrátila se jen ona se sestrou. Sem se přiženil Rudolf Hrušínský a tady pak rodina přijala ženu Jana Hrušínského - Miluši Šplechtovou. Ta tu dnes připravuje rodinné sešlosti stejně jako kdysi její tchyně.

Jan Hrušínský pečuje o rodinný archiv a knihovnu. Například knížka o jeho tátovi Rudolf Hrušínský - Sto rozmarných let mu bobtnala pod rukama, protože nechtěl vyřadit fotky, které mu přišly důležité. V Nuslích provozují i divadlo – přesto, že se obával, že na periferii do parku Jezerka nebudou chodit diváci, mají narváno od roku 2003. A právě na jevišti se Honzovi před devíti lety udělalo špatně, v nemocnici mu operovali žlučník. A skončil na dvanáct dní v kómatu. Dnes je šťastným dědečkem pěti vnoučat, která žijí na třech kontinentech.

Honzo, tvoje příjmení je prý pseudonym. Opravdu?

Bylo to tak. To příjmení do naší rodiny přinesl dědeček Böhm, otec mého táty. Vzniklo to tak, že na začátku druhé světový války, když jezdil ještě s divadelní společností Červíčků, se mu přestalo líbit německy znějící jméno Böhm, a chtěl si dát pseudonym podobný jménům takové té staré herecké gardy Národního divadla jako Jičínský, Krumlovský, Želenský a tak dále.

Jak přišel právě na Hrušínského?

V jedné povídce, kterou napsal a načetl v rozhlase, popisuje, jak byl na jedné štaci rodinné kočovné společnosti na hruškách, chytili ho, a když se večer vracel po představení do místnosti, kde spali, na dveřích byl přišpendlený nápis: Rudolf Hruškovský, dramatický umělec. A od Hrušovského byl už jen krůček k Hrušínskému. Dědeček, ještě když hrál v Osvobozeném divadle, je na plakátech uvedený jako Rudolf Böhm-Hrušínský.

Herecká zkušenost tvé rodiny sahá do roku 1850. Tehdy tvůj prapradědeček Ondřej Červíček, jako pětiletý kluk, stál poprvé na jevišti, a to ve společnosti Josefa Kajetána Tyla. Víš, jak se tam jako neherecké dítě dostal?

Myslím, že přes nějaké rodinné známé, kteří se znali s někým z Tylovy společnosti. Stejně jako já, když jsem byl malý, hrál jsem v řadě televizních inscenací a filmů, dokonce i několik dětských postav v Národním divadle, kde jsem alternoval s Pavlem Brabcem, což byl syn Vladimíra Brabce. To se tak dělalo, že se půjčovaly herecké děti. Což pradědeček sice nebyl, ale byl blízko, tak po něm komedianti sáhli. Dokonce v pamětech Ondřeje Červíčka je zmínka, že si ho pan Tyl velmi pochvaloval.

Máš dobré geny.

Nestěžuju si. Hlavně na tátovi to bylo vidět.

Uvažoval jsi vůbec někdy o jiném povolání? Že bys byl doktor, učitel nebo kosmonaut?

Ne. Možná v dětství jsem měl nápady, že budu indián, ale brzy jsem pochopil, že to nevyjde. Já jsem měl k divadlu tak blízko, že jsem ani nemohl dělat nic jiného. Brácha taky ne. Náš domov byl provoněn a prosycen divadlem, filmem, literaturou, obrazy a lidmi, kteří se těmi obory zabývali. Scházeli se u nás, nemohlo mě to nenadchnout.

Co na to říkal tatínek?

Myslím, že byl rád. On sám se o to přičinil, možná nenápadně nás k tomu přistrkoval, mě i bráchu. On se babičce narodil po představení Taneček panny Márinky, kde babička hrála pannu Márinku. A takto narozený chlapec se začal záhy vyskytovat na jevišti jako rekvizita, pak začal brzy hrát. Někdy musel hrát holčičku, protože žádná zrovna nebyla po ruce, tak si prý vždycky při děkovačce zvednul sukně, aby ukázal, že není žádná holka, ale kluk.

Působil v té rodinné divadelní společnosti, kterou vlastnila babička, až do protektorátu. Ještě v době, kdy už byl v angažmá v Praze, se vždycky o prázdninách s Josefem Kemrem, který také v té společnosti začínal, vracel ke spolku. Vypomáhali jim a jezdili s nimi už jako slavní herci, byli uváděni na plakátech jako hvězdy.

Také jsi musel hrát holčičky?

Nikdy jsem holčičku nehrál. Až pak v Divadle ABC jsem hrál v Charleyově tetě postavu lorda Babberleye, který se převlékl za tetu. Takže v dámském kostýmu jsem si užil dvanáct let. U nás Na Jezerce si ten převlek teď užívá Petr Vacek.

Jsme na jevišti Divadla Na Jezerce, kde jsi poprvé v životě hrál divadlo.

To jsi řekla velmi nadneseně. Přesnější by bylo, že jsem tu poprvé stál před lidmi na jevišti. Na školní besídce. Paní učitelka napsala hru o kytkách na pasece, já jsem hrál trpaslíka. Táta mi tehdy z Národního divadla přinesl vousy, na které jsem si šlapal. A poprvé jsem slyšel smích z hlediště.

To už jsi měl za sebou zkušenosti před kamerou?

Ano. Měl jsem za sebou několik menších rolí, které jsem hrál v televizních inscenacích režiséra Františka Filipa. Tehdy se dokonce vysílaly živě. První se jmenovala Pět oken dokořán. A další, kterou jsem nedávno viděl a bavil jsem se, jaká to byla legrace, Český koncert. K tomu jsem měl několik dalších dětských rolí ve filmech na Barrandově. Třeba v Pohádce o staré tramvaji režiséra Vošmika. Nebo v koprodukčním česko-ruském filmu Puščik jede do Prahy.

Natáčení si málokdo umí představit, kdo to nezažil – pořád se na něco čeká.

To je pravda.

To tě jako kluka bavilo nebo jsi to bral, jako že jsi důležitý, protože jdeš do práce stejně jako tatínek?

Mě to hrozně bavilo. Vždycky jsem se těšil – uvidíš řadu lidí, které znáš z filmu a televize, a najednou s nimi točíš a sedíš a oni vyprávějí různé historky. To mě opravdu bavilo.

Jednu dobu jsi i hodně fotil, ne?

To bylo mnohem později, když mě to příliš netěšilo v divadle. V době, kdy jsem přešel z Činoherního studia v Ústí nad Labem do pražského Realistického divadla a první dva nebo tři roky mě nenaplňovaly tak, jak bych si představoval. Hledal jsem něco, co by mě mohlo zajímat, a začal jsem fotit. To mě chytilo hodně. A fotil jsem hlavně herce: při natáčení, zkoušení, při představení. Pak mám řadu fotek kolem revoluce, včetně Václava Havla, dalajlámu jsem fotil při jeho první návštěvě v tehdejším Československu, to bylo v únoru 1990. Dokonce tam byla taková krásná situace, kdy Václav Havel přivedl dalajlámu do klubu Realistického divadla a dalajláma tam pak měl přednášku v hledišti, během ní popíjel teplou vodu, kterou si naléval z termosky. Celou dobu. A o pár dní později Václav Havel, který tam chodil velmi často, s námi seděl u nějakého stolu v klubu Realistického divadla a já jsem mu vzal sklenici vína, kterou měl před sebou. Byl překvapený, co se děje. A postavil jsem před něj termosku s teplou vodou. Začal se smát, pomalu si odšrouboval víčko, nalil si sklenici teplé vody a vypil ji.

Nic jste mu do ní nepřidali?

Ne, nepřidali. A samozřejmě jsme to měli domluvené s ochrankou.

Také jsi fotil tanec.

Tomu jsem tolik nerozuměl, ale líbilo se mi to výtvarně, zdálo se mi, že pro fotku je tanec skvělý materiál. Měl jsem možnost fotit několik ročníků tanečních festivalů, kde se střídaly baletní soubory z celého světa, to mě bavilo.

Nebylo to jen tak, že tě to bavilo, ale měl jsi i výstavu ve Vídni.

Ano, jednu z výstav jsem měl ve Vídni. A dokonce několik mých fotografií otiskl časopis firmy Asahi Pentax v Tokiu. Ty snímky jsem fotil při natáčení Konce starých časů, co jsem točil s režisérem Jiřím Menzelem. Podařilo se mi pořídit hezké fotky táty a Jiřího Menzela. Ti Japonci z mých fotek udělali dvoustranu s textem o novém fotografovi ve střední Evropě.

Tady na Jezerce také fotíš?

Ne, tady ne. Zjistil jsem, že fotografování je fantastický koníček, ale kdybych se tím měl živit, tak by mě to přestalo bavit. Stala by se z toho povinnost a už by to nebylo ono.

Jak tě baví principálování?

Když je plné hlediště a spokojenost mezi zaměstnanci, tak mě to baví moc. Když se někdy stane, že to tak není, tak bych s tím nejradši seknul. Ale mám pochopitelně radost, že v Praze nenajdeš taxikáře, kterému když lidé řeknou, že chtějí dovézt do Divadla Na Jezerce, by nevěděl, kam jet.

Milan Šteindler mi řekl, že tě nikdy neviděl rozčíleného – jako šéfa.

No, on sem chodí jenom na ta svoje představení a nevídá mě tak často. Taky se dovedu rozčílit a hodně zvýšit hlas, ale snažím se, aby to nebylo často. A musí k tomu být opravdu velký důvod.

Říkal jsi, že tvůj tatínek se narodil prakticky na jevišti. Když měl pohřeb, ten den jsi šel hrát. Jak tohle herci dokážou?

Když zemřel dědeček, táta ten večer taky hrál. A paní Medřická hrála Haničku v Lucerně v den, kdy jí zemřel syn Vašek. Ten první syn Vašek, pak se jí narodil druhý, kterého znáš. Táta s ní v té Lucerně hrál a vyprávěl, že všichni cítili, jak to představení bylo jak ochromené něčím a přitom mělo obrovskou sílu. Prostě my herci to tak máme. Ani já jsem nepřemýšlel o tom, že bych představení zrušil. Když herec odmítne nebo nemůže hrát, musí být už skoro na smrtelné posteli.

Vychoval jsi tři děti: Miluška měla z prvního manželství syna, spolu máte dvě dcery. Jen Kristýna je herečkou. Znamená to, že jsi jim divadlo vymlouval?

Spíš to tak vyšlo. Naše děti už vyrůstaly ve svobodném světě a my jsme s Miluškou chtěli, aby všechny uměly dobře jazyky. Kristýna, než šla na DAMU, tak jsem chtěl, aby studovala školu, kde se musí naučit anglicky. Vybrala si cestovní ruch a v rámci školy měli tříměsíční stáž ve Finsku. Bára byla na Floridě na kurzu angličtiny a pak studovala grafický design ve Filadelfii. Nikola byl na ročním kurzu angličtiny v Austrálii. Nevýhodou našeho důsledného konání, aby děti uměly skvěle anglicky, je, že Nikola zůstal v Austrálii a Bára v Americe. A založily tam rodiny. Samozřejmě jsem rád, že žijí ve svobodném světě a vybrali si po svém. No a teď v posledních letech, kdy hrozilo, že my máme nakročeno zase zpátky na východ a směrem k Rusku, jsem si říkal: No, tak aspoň půlka rodiny je ve svobodném světě.

A říkal sis, jestli se odstěhuješ za dětmi do Austrálie nebo Ameriky?

Ne, já nejsem typ, který by byl uzpůsoben životu někde jinde. Mám kořeny tady. Miluju Ameriku, miluju New York, mám to moc rád v Perthu, kde žije Nikola s rodinou, zbožňuju australskou přírodu, je to tam fantastické. Ale myslím si, že bych nebyl úplně šťastnej, kdybych nemohl jít tady po Nuslích.

A jak to vidíš dál s divadlem?

Jsme soukromé divadlo, bez dotací. A tudíž budeme hrát, dokud za námi budou chodit diváci.

Myslela jsem, jak to vidíš s další generací slavného rodu Hrušínských?

Uvidíme. Kristýna s námi hraje, její manžel Matěj Balcar pro nás píše a režíruje, tak možná, že to jednou převezmou oni. Ale sami vidí, že provozovat divadlo není jednoduché, uvidíme, co bude.