Prožila jsem zklamání. A další. Ale to bych musela umřít, abych nevěřila na lásku, říká Ivana Jirešová

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Říkala jsem si, že když se tak hrozně chce stát tou herečkou, takže si to úsilí nezkazí nějakými kravinami. Sice přijela občas do Písku s červenou hlavou, jindy s holou hlavou, ale všechno přestála,“ libuje si maminka Ivany Jirešové. Co všechno přestála potom, jako dospělá ženská a máma, a co jí pomáhalo, aby přežila, se dočtete v tomto rozhovoru.

Zrovna jsi přišla z Bikram jógy. Jsi unavená, nebo nabitá energií?

Dneska jsem nabitá. I proto, že ještě včera jsem byla na horách. Dneska mi to šlo a bavilo mě to.

Jsi na cvičení závislá?

Myslím si, že asi trošku jo. Na sportu, pohybu, procházkách, na józe. Uvědomuju si znaky závislosti, hlavně, že bez toho to není ono - a potom je to vždycky lepší.

Dáváš si někdy záměrně úkol: čtrnáct dní nepůjdu? Dám si „suchý únor“ od cvičení?

Vím o sobě, že jsem hodně disciplinovaná. Spíš se snažím poslední roky uvolňovat, než abych se cepovala. Někdy se stane úplně přirozeně, že čtrnáct dní necvičím, protože mám práci nebo někde cestuju. Takže sice jsem na tom závislá, ale můžu mít pauzy klidně měsíc. Nebo si zacvičím doma a není to v tom horku, jako když jdu na lekci Bikram jógy. Dělá mi to dobře, ale nemusím vyloženě pravidelně.

Jaké zájmy jsi měla jako malá holka?

Byla jsem až hyperaktivní, tolik jsem měla kroužků. Hrozně moc. Pamatuju si, že v sedmé třídě jsem se přetáhla. Mám problémy s tím, že jedu, jedu, jedu a neumím energii šetřit. V té sedmé třídě mi máma dávala teplou sůl na lýtka a myslím, že i na ledviny. Já jsem totiž chodila ještě před školou ráno na němčinu, pak třikrát týdně na dramaťák, také na kytaru. Už samozřejmě vím, že musím odpočívat.

Tehdy jsi soutěžila sama se sebou, nebo s ostatními?

Mě to všechno prostě bavilo. Když mě něco nadchne, snažím se tomu přijít na kloub a být v tom dobrá.

Jak se s tímhle nastavením vychovává dcera?

To bylo komplikované. Jak víš, měla jsem ji vždycky čtrnáct dní, pak čtrnáct dní ne a musela jsem hodně pracovat, abych to celé utáhla, včetně domu. Když jsem byla se Sofi, snažila jsem se, abychom si to užily.

Takže jsi ji tolik „nezakroužkovala“?

Naopak. Zjistila jsem, že Sofi není ten typ. A bylo by to složité, když polovinu měsíce bydlela jinde. Na kroužky, kam jsem ji dala, ji táta nevozil. Bylo to těžké, chtěla jsem, aby byla co nejvíc šťastná a měla pocit klidu. Aby jí stres nezamořil život. Hodně jsme si četly, koukaly se na pohádky, procházely jsme se.

Mluvíš o střídavě péči. U vás byla komplikovaná tím, že vám byla určená soudem od necelých tří let Sofie. A ne úplně dobře jste to zvládali…

Podle mě to byl násilný čin na dítěti, za tím si stojím. Myslím, že by se to teď už nestalo, ale tehdy měla střídavá péče u nás boom, když začala. Nikdo o tom nic nevěděl, neexistovaly studie. Vlastně Sofie to schytala úplně nejhůř. Mně to přišlo jako týrání dítěte.

Vy jste zažili asi tu nejšílenější věc, exekuci dítěte. Přišel exekutor, přišla sociální pracovnice a rvali ti dceru z náručí. Proč to došlo takhle daleko?

Netušila jsem, že to dojde tak daleko. Hledala jsem pomoc na sociálce, ve Fondu ohrožených dětí, v dětském krizovém centru, protože jsem nevěděla, co mám dělat, když Sofie nechtěla k tátovi, plakala a měla horečky. Takže ode mě někdy odešla třeba o den později. Netušila jsem, že otec přijde rovnou s exekutorem, sociální pracovnicí a policisty.

A když jsi to medializovala, stalo se potom něco?

Ne.

Pomohl vám někdo?

Nikdo nám nepomohl, ne.

Když vám soud určil střídavou péči, nemuseli jste chodit jako rodiče na terapie, abyste to zvládali?

Chodili jsme na mediace, ty byly takové prazvláštní. U první mediace jsem zjistila, že si tatínek s tou mediátorkou tykají. Takže jsem začala být nedůvěřivá. Navíc ho nikdo nekrotil, abych se mohla vyjádřit. Ta obrovská síla, agresivita a manipulace byly velké, neuměla jsem s tím bojovat. Jsem spíš plašší člověk. Nejsem taková ta herdek baba, co mu řekne: Jdi někam. Vždycky jsem se snažila hledat chybu i v sobě, snažila jsem se nějak dohodnout. V našem případě to ale vůbec nefungovalo. A bylo to o to horší, že mi šlo o dceru.

Jiný způsob řešení vám nikdo nenabídl?

Kromě mediací? Měly být znalecké posudky, ty se pro mě vždycky nějakou záhadnou cestou prodlužovaly: jeho manželka byla na rizikovém těhotenství od prvního dne těhotenství, takže se čekalo devět měsíců, pak se čekalo, až bude kojit, pak se čekalo na šestinedělí. Takže se neustále všechno odkládalo. Vzala jsem si z toho, že se vlastně dá udělat úplně všechno, když má člověk trochu lokty a ví, jak manipulovat. To je pro člověka, který to vůbec neumí a hlavně ani nechápe, že by to někdo dělal schválně, velikánská škola.

Tvůj expartner Ondřej Höppner, tatínek Sofie, měl přezdívku Nekorunovaný král bulváru. Myslíš si, že to bylo tím?

Že měl známé, uměl tahat za nitky? To mu určitě pomohlo. Ale už z nějakého důvodu tím králem byl, jde o povahu.

Sofie je už dospělá. Je v pohodě?

Nebudu lhát, že to, jak vyrůstala, nemá následky. Myslím ale, že se ze všeho dostane. Což neznamená, že bych jí všechno ulehčovala. To jsem dělávala, pak jsem zjistila, že jsem ji vlastně trošku rozmazlila.

Takže teď chceš být matka drsoň?

Co mi zbývá, že jo? Tátu už nemá. Někdy jsem holt drsoň, i když mi to moc nejde a vypadám u toho hrozně trapně.

Když Sofiin otec v roce 2021 zemřel, jak jsi to vnímala?

Já jsem se se vším vyrovnala a odpustila jsem mu dávno předtím. Když zemřel, pro mě to zásadní nebylo, bylo mi líto Sofie, že nebude mít tátu.

Obrací se na tebe rodiče kvůli střídavé péči?

Občas mi napíše nějaká žena. Někdy jde o opačný extrém: žena je na děti tak fixovaná, že je nechce expartnerovi dávat, to nebyl můj případ. Když se na mě někdo obrátí, vždycky poradím, aby mysleli hlavně na děti. Aby ty rozpory, které mezi sebou rodiče mají, nezasáhly děti. Což je samozřejmě těžké. Doufám, že do budoucna bude čím dál víc výzkumů, jak strašný dopad má na děti střídavá péče, pokud není dohodou. Znám hodně párů, které se dohodly, což je skvělé: ženy jsou spokojené, protože mají čas pro sebe, chlapi jsou spokojení, že mají často dítě. Co nesnáším, je jakékoli násilí, tlaky, agresivita. Vím moc dobře, že dělají jenom zlo.

Přitom ty asi nejsi člověk, který by se neuměl rozejít? Protože s manželem Viktorem Dykem ses rozešla v pohodě?

Ten vztah dozrál, všechno jsme si prošli, bylo to v pořádku. Je fakt, že já někdy čekám dlouho a pořád dávám šanci. Přemýšlím, co dělám špatně já. A s Viktorem to všechno dozrálo tak, že i u rozvodu nám říkali, že dlouho neviděli takhle láskyplný vztah.

Věříš na lásku?

Určitě. Myslím, že láska je to jediné, co nás může všechny zachránit. Ale nemusí to být jen láska k muži nebo ženě. Když člověk má někoho nebo něco rád, tak ho to otevře, je klidnější, šťastnější. A když jsou lidé šťastní, tak nedělají špatné věci. Teda většinou.

Říkala jsem si, jestli jsi po svých zkušenostech nezatrpkla?

Ne. Samozřejmě mě všechny ty moje vzorce pronásledují pořád, protože soudy trvaly dlouho. A když jsem uvěřila, zase jsem dostala ťafku. Takže to někde v sobě mám. Ale pracuju s tím. To bych musela umřít, kdybych nevěřila na lásku.

Jak jsi snášela, když se Sofie odstěhovala?

Byla jsem na to od těch tří let připravená, jak jsem ji vždycky opouštěla. Navíc jsme byly ve vztahu, kdy by ti řekli v psychologické poradně, že máte jít od sebe: docházelo ke střetům dvou žen. Já ji štvu, takže je pro ni lepší, když bude žít jinde. A ona mě také samozřejmě štve.

To je přechodné, neboj!

To je mi jasné. Je dobře, že má možnost být jinde. Ty problémy, které jsme spolu měly, byly pro mě, pro mámu, bolestivé.

Pomohla ti vlastní zkušenost, že jsi ve čtrnácti odešla z domova na internát?

Jo. Občas jsem si na sebe vzpomněla. Ale já jsem měla výhodu, že jsem odešla takhle brzy, takže jsem nestihla mít pubertu doma. Jezdila jsem domů na víkendy, a to jsem byla utahaná ze školy a pařeb.

Strávila jsem s tebou a tvojí maminkou celý den a říkala jsem si, jaký máte krásný vztah. Přestože jste se shodly, že ne vždycky to bylo jednoduché.

Nebylo, no. Moje sestra byla taková příkladná: samé jedničky, vysoká škola, přítel od šestnácti, manželství, dítě… A já jsem byla ta, co jen tak poletovala. Až před tou třicítkou jsem se uklidnila. Vlastně myslím, že jsem dospěla porodem, v sedmadvaceti.

Nechtěla jsi víc dětí?

Chtěla. Jenomže v době těch tahanic bych to psychicky nezvládla, ty soudy byly nesmírně vyčerpávající. Byla to honička, měla jsem jazyk na vestě. Papíry, právníci, dokazování, platby… A potom, když se ta situace uklidnila, už to nešlo.

Jak se tohle dá zvládat s povoláním, kde je spousta emocí?

Se vším mi pomohla ta jóga. Přesně si pamatuju – to jsem ještě necvičila Bikram v horku – když Sofi v neděli odešla, hrozně mě to bolelo. Odešla v šest, chtělo se mi hrozně brečet. A tak jsem začala cvičit. Pak jsem byla unavená a všechno jako by odešlo, líp se mi to zvládalo. Pracovala jsem, cvičila a spala.

To jsi byla vlastně takový robůtek.

No, přesně.

Dneska se tomu směješ.

Jo. Je to za mnou.

Nejznámější jsi díky roli Lucie z Ordinace v růžové zahradě. Přitom po škole sis herecký křest šla poctivě odmakat do oblastního divadla. Jaké to bylo?

Krásné. Protože v Liberci jsme měli jak velkou scénu, tak menší alternativní. A to bylo právě boží, že jsem si vyzkoušela alternativní divadlo pro málo diváků i velké jeviště s orchestry a muzikály. Ta kombinace mě nesmírně bavila. Já jsem vlastně introvert, ale na druhou stranu, když se můžu předvést, naplňuje mě to.

Měla jsi spoustu krásných příležitostí, viděla jsem tě v Kalichu v černé komedii Zabiják Joe, ale také jsi hrála Dolly Leviovou v Hello, Dolly! v Plzni. Máš nějaký konkrétní sen?

Nějakou pěknou činohru, po té se mi stýská. Plus natočit film, kde by role měla nějaký vývoj. Progres, kde by bylo vidět to, v co lidé možná už ani nevěří, protože mají pocit, že čím jsou starší, mají míň šancí.

Jako Meryl Streepová?

Jo! Její role se mi líbí velmi. Ale mě vlastně baví všechno, akorát zápasím s tím, že nemám tolik energie jako dřív. Takže musím dávat pozor, abych si nenabrala až moc zájezdových představení, protože jezdíme dost daleko. Nesmím to přepálit. Ani fyzicky, ani psychicky.

Jak jsi reagovala, když přišla Sofie s nápadem jít na konzervatoř?

No, nejdřív jsem se zlobila. Nechtěla jsem to. I proto, že vím, co všechno mě to stálo. Od šesti let jsem chodila do dramatických kroužků a na recitační soutěže. A ona si tak jednou v osmé třídě luskne: Hej, tak já budu herečka! Bylo to trošku crazy. Ale je to její volba, respektuju, že každý může mít tu cestu jinou. Vybojovala si to sama, vlastně s Janou Janěkovou, ta jí pomáhala. Zastávám názor, že jí nemám zametat cestičku. Pochopitelně když mě poprosí, abych ji vyzkoušela z nějakého dialogu, nebo chce slyšet, co si o něčem myslím, udělám to. Nebo pokud bych se dozvěděla, že někde hledají takhle mladou holku, řeknu jí to.

Nepůjdeš za produkčním nebo režisérem, že máš šikovnou dceru?

To ne. Spíš říkám Sofi, protože ona je taková otevřenější: Až budeš v nějaké castingovce, řekni, že máš maminku ve zralém věku.

A mohly byste hrát matku a dceru.

O jednom pěkném představení pro matku a pro dceru vím, tak někdy možná…