Pro někoho jsem Šimon Plánička, pro jiného zas gambler Ludva, říká Pavel Kikinčuk

Známý je i z Ordinace v růžové zahradě nebo z Okresního přeboru, osudová mu byla Plzeň: z jedenácti nabídek na angažmá si vybral právě plzeňské divadlo, kde se seznámil se svou budoucí ženou Jindřiškou. Na první rande jeli na chalupu ke slapské přehradě. Jak to tam vypadá po čtyřiceti letech, jaký strom si tam hýčkají, kdo z nich rybaří, kdo je kapitán lodi a jak vzpomíná na dětství v divadle jejich dcera Kamila, zjistíte v Mých místech. Jejich premiéru Televize Seznam vysílá v pátek 3. 5., Intimní zpovědi můžete exkluzivně s předstihem vidět už teď TADY. Nebo si jejich podstatou část přečíst.

Co se učíš, Pavle?

Opakuju si text Blbce k večeři.

Představení začíná za hodinu.

Právě. Hraju ho rád, ale je to náročné, tak si vždycky proletím text.

Blbec je komedie. Máš je rád?

Komedie je výborná v tom, že okamžitě cítím odezvu od diváků. To mě podpoří a dodá energii. Ale zase se to nesmí přehánět, moc do toho šlapat.

A když naopak hraješ drama, jako je Equus, hru o šílenství od Petera Shaffera v Činoherním klubu?

To je úplně něco jiného. Člověk neví, jestli se to lidem líbí, nebo ne. Odezva je až při děkovačce, kdy lidé opravdu skandují, tleskají a vstávají - to herce také pohladí.

Takhle zpracované téma vyšinutí… Tam jsem neviděla ani stopu Šimona Pláničky. Máš rád tak výrazné převtělování?

Určitě, to je na tom divadle krásné. Můžu se vžít do různých postav a charakterů.

Jak ses vůbec k divadlu dostal? Když ho nikdo z rodiny nedělal.

Tatínek byl technik, vedoucí metodik na pozemních stavbách, maminka dámská krejčová, brácha o téměř sedm let starší inženýr stavař - statik. A já divadlo.

No právě.

Nevím, možná jsem zdědil buňky po dědovi ze Zakarpatské Ukrajiny. Tančil kozáčka a tím bavil lidi. Já jsem byl také bavič, už ve škole.

Jak se dědeček dostal do Československa?

Jako voják ještě za první světové války. Zakarpatská Ukrajina tehdy patřila k Rakousku-Uhersku, my také, on si v Hradci Králové namluvil moji babičku, která zase byla původně Němka. Vzali se a děda už v Hradci zůstal. Když po válce Ukrajinu zabrali Rusové, jeho kamarádi putovali na Sibiř. Údajně proto, že čichli k Západu.

Takže východočeský Hradec Králové byl pro Sovětský svaz „Západ“.

Tak. Dědeček úžasně vyprávěl, barvitě. Pocházel z vesničky v Karpatech, pozoroval z okna, jak k jejich chalupě chodili v zimě medvědi a vlci, v potocích lovil obrovské pstruhy. Nádherná panenská příroda tam byla. Říkal jsem mu, že bych se tam někdy rád podíval.

A byl jsi tam?

Bohužel ne. On se bál. Že jakmile by tam přijel, lapli by ho.

Máš v sobě něco z té východní široké duše?

To nedovedu posoudit. Jsem mišmaš genů z Ukrajiny, Německa a Česka.

Němci jsou pověstní ordnungem, ty prý jsi spořivý…

A kdopak ti to řekl? Jo, jo, je to tak. Nemám rád, když se peníze vyhazují za tretky. Třeba když si manželka koupí nějaké sošky, pak se na to práší… Rád investuju do kvalitních věcí, které slouží. Třeba do auta, do apartmánu v Egyptě, budeme potřebovat koupit nábytek do obýváku, máme ho od svatby před téměř čtyřiceti lety…

Proč jste si vybrali na místo svých dovolených právě Egypt?

Máme rádi teplou vodu, rád se v ní rochňám, potápím se, moře je tam kouzelné. Měli jsme tam oblíbený hotel, vedle jsou apartmánky v palmové zahradě. Zamilovali jsme se. Jsou tam i milí lidé, jsme spokojení.

Jsi v angažmá v pražském Činoherním klubu a hraješ i v plzeňském divadélku Pluto, které vede tvoje žena Jindřiška. Jak to zvládáte?

Já pendluju, to ještě jakžtakž zvládnu, ale většina práce je na Jindře. Ona je workoholik, ale vidím, že je to čím dál obtížnější. Začíná se to projevovat i na zdraví, ale také jí to naplňuje, nabíjí.

Takže jí domlouváš?

Domlouvám, aby víc práce rozdělila mezi kolegy. Ale Petr Nárožný mi říkal: Pavle, ať to divadlo dělá dál, protože až ho přestane dělat, tak to s ní půjde dolů. Protože ona v tom vidí smysl života, je jako její dítě, tak se stará. Divadlo založila, když přišla o práci a dcera už byla velká. Předat to dceři Kamile by byla možnost, jenomže má dvě malé děti a hraje v Ypsilonce. Předem říká: Mami, já bych to nedělala jako ty, abych se od rána do večera starala o divadlo, chci i rodinný život. Ani já nejsem typ, že bych propadl divadlu, netvrdím jako někteří kolegové, že bez divadla by nemohli žít.

Co bys dělal?

Třeba jezdil autobusem. Nevím. Kdybych se nedostal na JAMU, jako druhou školu jsem měl napsaný peďák, tak bych byl možná učitelem.

Po JAMU jsi měl nabídky asi do deseti divadel a vybral sis Plzeň. Tam ses seznámil s Jindřiškou, která byla tanečnice. Jak jste reagovali, když se pro život na jevišti rozhodla i Kamila?

Já jsem jí to nerozmlouval, manželka zdůrazňovala, že holky u divadla to mají přece jenom o něco těžší - pro chlapy je víc rolí. Ale nechali jsme ji.

Kamila má dvě děti. Jaký jsi dědeček?

Zbožňuju je. Jsou od nás asi dvacet minut autem, tak se vídáme docela často. „Dědečku, dědečku, pojď ke mně.“ Obejmou mě, a je to jasné, mají mě lapeného. Jsem i hlídací dědeček. Stavíme z lega, prohlížíme knížky. Když byly menší, bojovali jsme s uspáváním, když Kamila hrála. Teď už je to lepší.

Prý s vnoučkem nehraješ fotbal - přitom jsi ve fotbalovém prostředí známý jako Ludva z Okresního přeboru.

Jenomže Ludva nebyla fotbalista, ale pokladník. Naštěstí, protože na fotbal jsem nikdy dobrý nebyl.

Ludva je hlavně gambler.

Hazardu jsem naštěstí nepropadl. Jednou jsme skončili v kasinu po filmovém festivalu, tam bylo slosování lístků ze šatny, vyhráli jsme s Jindrou žetony asi za deset tisíc. Bylo jich tolik, že jsem fikaně obsadil každé číslo na té ruletě, snad kromě nuly. Ta naštěstí nepadla, jinak bych se asi zastřelil. Byli tam zkušení hráči, říkali, že jsem zbabělec, že takhle se nesází. No a co, aspoň mám jistou výhru. A co jsem vyhrál, jsem proměnil na peníze a skončil.

Myslíš, že bys tomu propadl?

Je to velké pokušení. Když začneš hrát a vyhráváš, chceš vsadit zase, protože chceš víc. Naopak kdo prohrává, říká si, že to určitě vyhraje zpátky.

V Okresním přeboru jsi patřil mezi tři herce, kteří byli obsazení od začátku, a Petr Kolečko s Janem Prušinovským vám psali role na míru. Mluvils jim do toho?

Ne, vůbec ne. Ten scénář byl tak perfektně napsaný, že vůbec nemělo smysl něco měnit. To by člověk naopak třeba tomu uškodil. Jsou scénáře, které jsou blbě napsané, tak tam se do toho člověk snaží hrábnout, když to režisér připustí, jo.

Když tě někdo pozná, tak jsi pro něj Šimon Plánička, nebo Ludva Hovorka?

V Praze bydlím vedle Edenu, tam se pohybují fotbaloví fanoušci a ti mě poznávají. „Hele, Ludvo, nechceš půjčit na automaty?“ Ale někdy mě poznají i jako Šimona Pláničku, což se divím. Po čtyřiceti letech už přece vypadám jinak. Už nemám tolik vlasů.

Ale Slunce, seno, jahody každou chvíli nějaká televize nasadí.

To je fakt. Nebo vypadám mladě? Každopádně běžím hrát Blbce k večeři!

Zdeněk Troška vzpomíná: Být gay za komunistů byl větší adrenalin než dnes