„Za třináct společných let bychom hádky spočítali na prstech jedné ruky,“ říká Karin Krajčo Babinská

V podcastu Bubliny Karin Krajčo Babinská představila svou novou knihu Čarodějky, mluvila o čtení z karet i svém snu odjet na pár měsíců na samotu a být jen sama se sebou.

Ženy výrazných frontmanů bývají spíše ve stínu svých mužů, tvoří zázemí a nejsou tak vidět. Vztah Karin a Richarda Krajčových je ale vztahem dvou výrazných osobností, vidět jsou oba. A klape jim to už roky, nehádají se, naopak se vzájemně respektují a podporují.

Na přelomu roku Karin bojovala s vážným zápalem plic. Jaké poselství jí nemoc předala? „Že běžím svůj maratonský běh příliš dlouho a už nepočítám kilometry. A běžím to asi na poušti… Jdu přes sebe. Psala jsem knížku naplno, pouštím se do nejednoduchých témat a do toho se snažím být vzorná i doma s dětmi, psy…,“ vysvětluje a říká, že ji toto uvědomění přibrzdilo, víc myslí na sebe.

Do práce se většinou ponoří tak, že se ve svých knihách až ztrácí. Její knižní novinka, román Čarodějky, ji měla vyčerpat, jak předpověděla kartářka. Šla v něm na dřeň, ale ve výsledku jí prý i hodně dal.

„Je to knížka, která pro mě začala větou ‚Jako existuje den, existuje i noc‘. Napadl mě příběh sester, dvojčat, které jsou jako den a noc, ale ve skutečnosti to není tak černobílé. Je to o dualitě, protože každý si neseme světlo i tmu a musíme se rozhodnout, jakou cestou se vydáme. Stínů se nezbavíme, ale můžeme s nimi pracovat, přijmout je, aby byly přínosem.“

Jak ona sama pracuje s minulostí? Má ji zpracovanou, nebo spíše potlačenou? „Nejsem potlačovač. V životě jsem ale zažila tolik krutých věcí… Řeknete-li si o téměř čemkoli, že je to hnusné, tak já to zažila. Dělám na tom a bude mi to trvat celý život. Ty věci bolet nepřestanou, je třeba je přijmout. Ale díky bolavým věcem jsem schopná tvořit a pomáhat,“ říká a dodává, že někteří mají život tzv. za odměnu a jen jím proplují. „To je prima, ale nechci vědět, co je čeká v příštím životě.“

Začínala jako režisérka, dnes je víc spisovatelka. Nechybí jí lidé, když práce spisovatelky je tak osamělá? „Ani ne. Naopak můj celoživotní sen je odjet na totální samotu a tam strávit sama tři měsíce. Co budu dělat? Budu se třeba nudit. Posunulo by mě to dál, měla bych prostor vše si zpracovat, protože většinou nemáme čas na zklidnění, neumíme být sami se sebou.“

Nebýt tři měsíce vystavena tlaku společnosti, nemuset splňovat ničí představu je pro Karin cesta, jak se dostat k samému jádru své podstaty.

Letos oslavila padesáté narozeniny, je svět očima padesátky jiný? „Já se jako padesátka především nevnímám a vždycky mě překvapí, když si to uvědomím. Stejně jako to, že jsem vdaná,“ směje se a dodává, že jsou to dvě věci, které jdou mimo ni. A je to prý dobře.

„Manželství jsem se bála, že mě ovlivní a zničí nám vztah. Kdysi dávno jsem už vdaná byla a ráno po svatbě jsem se tehdy vzbudila a zjistila, že jsem se změnila v krávu, která začala okamžitě to manželství likvidovat. Naštěstí to napodruhé nenastalo. Tak jednou za půl roku si uvědomím, že jsem vdaná, a jdu to hned říct Richardovi. ‚Hele, to je super, my jsme manželé. Chápeš to? Mně to zase došlo.‘“

Jak se jim daří udržet ve vztahu harmonii? „Aby vztah opravdu fungoval, je to o svobodě. Oba ji potřebujeme a dáváme ji tomu druhému. A pak je důležitý respekt. Není to o kompromisu či toleranci. Cítíme k sobě úctu, vzájemně se obohacujeme. Za třináct společných let bychom hádky spočítali na prstech jedné ruky. Ani jeden nejsme jednoduchý, malinko horší je asi žít se mnou,“ uzavírá Karin Krajčo Babinská.

Spisovatelka Markéta Lukášková v Bublinách mluvila i o podcastu Chumelenice a diagnóze ADHD.