Otevřeně o manželství, návratu ke své podstatě a o tom, jak člověka bolí celý svět, promluvila herečka Klára Trojanová

Klára Trojanová je hostem podcastu Bubliny. Řeč bude nejen o tom, jak okolí a společnost nahlíží na ženy, které se věnují rodině a upozadí práci, ale i jak se dostala k nové umělecké disciplíně nebo co kromě zpěvu na ni působí terapeuticky.

Přestože působí křehce, opak je pravdou. Kromě toho, že se dokázala prosadit v mužské domácnosti, mezi čtyřmi syny a manželem, postavila se i depresi. Nejenže o boji s touto zákeřnou duševní nemocí promluvila, ale nyní je již čtyři roky bez léků. Vrací se sama k sobě, věnuje se nejen hraní, ale nově i zpěvu, a celá jen září.

Klára Trojanová byla nepřekonatelná v roli Sandry ve filmu Jedna ruka netleská, která své děti vychovávala až úzkostlivě. Měla to ona se svými čtyřmi syny podobně? „Spíš ne. Nerada si komplikuju život,“ říká o svém přístupu k výchově. A rozhodně si nemyslí, že byla se čtyřmi syny a mužem doma v nevýhodě. Tato křehká žena se krásně prosadila i v tak silném mužském prostředí. „Naopak vám to dává obrovské pole možností k citovému vydírání,“ směje se.

S čím občas bojovala, byla touha po pořádku - líbilo by se jí mít doma srovnané poličky jako v lékárnách. Ale brzy zjistila, že pořádek není to podstatné, a navíc není vždy udržitelný. Nejvíc pyšná je na dobré vztahy mezi syny - když se nedávno ženil František, šel mu bratr Josef za svědka.

I když být ženou v domácnosti rozhodně neznamená být na dovolené, společnost má občas tendenci takto na ženy nahlížet. Ona ale byla doma ráda. „Jsem tak stavěná, jsem rodinný typ a myslím, že ve většině případů nemůžou dva lidé dělat kariéru, pak jde do kytek ta rodina,“ říká a dodává, že jí sice práce, seberealizace a hraní někdy chybělo, ale byla ráda manželkou Ivana Trojana a doma s dětmi. „Občas jsem ale od okolí cítila, že jsem vnímaná jako ta, co je doma a nemá to tak náročné,“ vzpomíná.

Na své práci miluje hraní (si), ale vzhledem k delší pauze se ke své profesi vrací postupně. Objevila i novou formu seberealizace a začala se věnovat zpěvu. Jako introvert, kterého celý život ve zpěvu nikdo nepodpořil, se dlouho odhodlávala, ale nakonec začala brát lekce a vystupuje mimo jiné s kamarádkou Bárou Basikovou. Písničky jí navíc pomáhají i terapeuticky v těžším období.

„Měla jsem život naplánovaný a ono se to nějak zhroutilo, tak jsem se naučila neplánovat a nechávat věci víc plynout,“ říká herečka, která sama o sobě mluví jako o puntičkářském větroplachovi.

Nikdy nepouštěla novináře příliš do soukromí, ale její rozchod s manželem zajímal veřejnost i média. „Zvládli jsme to docela dobře, i novináři nám dali celkem pokoj, ale číst diskuse pod články o nás byla ‚úžasná terapie‘,“ hodnotí s hořkostí a dodává, že ji některé komentáře uměly zamrzet a zasáhnout opravdu hodně. Například ten, který tvrdil, že zapříčinila předčasnou smrt svého tchána.

Před jedenácti lety otevřeně promluvila o svém boji s depresí. V době, kdy to bylo poměrně tabuizované téma. Chtěla mimo jiné otevřít oči lidem, kteří to nezažili a měli tendenci nemoc bagatelizovat. „Člověk, který si tím neprošel, zkrátka neví. Můžete trpět úzkostmi, ale klasická deprese je bohužel úplně jiný level,“ konstatuje a svoje stavy popisuje: „Měla jsem hlavu odpojenou od těla, bolela mě krev, bolel mě celý svět, nechtěla jsem žít. A to jsem na tom nikdy nebyla tak špatně, že bych si na ten život sáhla.“

Přestože na tom nebyla dobře a lékaři jí říkali, že s depresí se bude muset potýkat až do smrti, je už čtyři roky bez léků. „Pracuju sama se sebou, kdo jsem a co chci. Hodně pomohl i zpěv, vracím se ke své podstatě, kterou jsem poztrácela.“

Otevřeně promluvila v Bublinách i zpěvačka Eva Burešová. O šikaně i o tom, že se učí spoléhat na partnera.