„Mám teď bilanční období a krizi středního věku,“ směje se Anežka Rusevová ze seriálu Ulice

Anežku Rusevovou znají televizní diváci jako Vendulu ze seriálu Ulice a možná by je překvapily její výkony na divadelních prknech: například v představení Rokenrol metá hvězdy, kde dělá provazy.

V podcastu Bubliny byla řeč i o dalších výzvách, o úspěchu v Německu, vaření kávy i o tom, že posuzování na základě vzhledu k herectví stále patří a škatulek není snadné se zbavit.

Přestože by se mohlo zdát, že fyzicky náročné výkony na divadle pro ni budou těžkou výzvou, není tomu tak. „Dělala jsem tanec a šestnáct let se věnovala moderní gymnastice, dispozice k ohebnosti mám, i když už to dvacet let nedělám,“ směje se a říká, že to ale po ránu bolí.

Výzvou je pro ni herectví jako takové, je to nepohodlná cesta, ale stále svou profesi vnímá jako poslání. Za nejtěžší herecký výkon považuje monodrama, která hrála tři roky v Norimberku. „Bylo to náročné fyzicky i psychicky, ale bavilo mě to a bylo to moje šťastné období. Text jsem se učila dlouho dopředu, protože v cizím jazyce se hůř improvizuje. Když vám vypadne text, je těžké být vtipný a zároveň gramaticky správně.“

Hrála také v Berlíně, na který ráda vzpomíná. „Je to dávno a někdy mi přijde až trapné o tom stále mluvit, protože lidé pak mívají pocit, že tam pořád jdu z role do role. Mám tam přátele i agentku, potřebuji se tam životně vracet, ale rozhodně mi z Německa nechodí spousta nabídek,“ vysvětluje a dodává, že uchytit se jako herečka je těžké v Česku i za hranicemi. „Herců je jako psů, všude po světě, ale nechci to vzdávat.“

Proč o svém životě za hranicemi mluví jako o třinácté komnatě? „Léta jsem měla touhu tam zůstat, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Někdy lituji a říkám si, proč jsem byla srab a nezkusila to.“

O tom, co je úspěch a zda ho ona sama dosáhla, hodně přemýšlí. „Mám teď bilanční období a asi krizi středního věku. Mívám pocit, že jsem vůbec nic nedokázala, hodně to v sobě řeším. Ale někdy pomůže třeba to, když po konci představení stojím na jevišti a uvědomím si, že jsem rozesmála 600 lidí v sále, kteří tleskají a pak mi napíšou, že jsem jim prodloužila život. Má to smysl.“

Čím je bilancování způsobené? Prý věkem i tím, že u Anežky Rusevové (38) něco pracovně končí a něco začíná. Navíc měla po dlouhé době větší blok volna a byl čas přemýšlet. Práce je její životní náplní a je v pohodě s tím, že nejde vždy o tu vysněnou. „Ne každý může hrát v artových filmech oceňovaných Českými lvy.“

Na herectví miluje komunitu lidí kolem sebe, radost z práce i předávání radosti, energie a myšlenek. Zároveň je ale víc vidět, což v jejím případě bylo způsobeno především rolí Venduly v seriálu Ulice. „Ulice mě dostala do povědomí, byl to podstatný krok pro moji kariéru a mohla jsem dát výpověď v nejmenovaném kavárenském řetězci. Herec samozřejmě chce být vidět, ale když je toho moc, je toho příliš. A hejty nebo to, jak se do vás lidé můžou strefovat, bolí. Jsme citliví tvorové.“

Zažila nepříjemné kauzy? „Nejsem naštěstí bulváru trnem v oku, jediné, co se řešilo, bylo, že jsem zhubla dvacet kilo. A mě už to nebaví.“ Jak to má se životosprávou? Snaží se především najít balanc a víc o jídle přemýšlet, hledá si řád.

A jak nahlíží na škatulky, do kterých částečně patří? „Já vím, jak vypadám a co zahraju, nejsem prvoplánově krásná, ale u obsazování je to stále na první dobrou. Julie od Shakespeara musí být krásná, 14letá a podobně.“

V Ulici začínal i Václav Matějovský. Jak na to vzpomíná?