Proč Jana Paulová sekla s herectvím? „Neměla jsem čas na život a chtěla jsem zkusit i jiné věci“

Když bylo oznámeno, že Jana Paulová bude jednou z letošních soutěžících ve StarDance, největším překvapením byl pro mnohé její věk - na 70 let skutečně nevypadá. „Jsem hravý člověk a jako dítě se neustále učím, jsem překvapená, stále se něco dozvídám a to mě posouvá, jsem stále na cestě. A navíc jsem mezi lidmi o generace mladšími, tak nechci být boomer.“

Jak hodnotí tuto životní zkušenost, proč kdysi skončila s hraním a jaký je recept na desítky let spokojeného manželství? To vše bylo tématem rozhovoru v podcastu Bubliny.

Neměla možná tolik energie a sil na mnohahodinové tréninky jako její mladší kolegové, do choreografií svému tanečníkovi ale nemluvila. Bála se, že by ubíral ze svých nároků. „Z každého tréninku jsem odcházela s tím, že tento je poslední. V noci mě budila bolest nohou a já si říkala, že ráno to nepůjde… Ale tělo se vždy zázračně zregenerovalo a myšlenka dotáhnout to byla dostatečně silná,“ vzpomíná s úsměvem. Motivací pro účast byla třeba i touha zhubnout pár kilo, problém však viděla v mediální pozornosti, která nakonec přesáhla i její fantazii.

>>>V kterém věku jsou ženy nejšťastnější?

Vadilo Janě Paulové, že se neustále řešil její věk? „Počítala jsem s tím, ale když to porota nebo Marek Eben pokaždé zmínili, říkala jsem si, že jsou přece natolik vtipní a kreativní, že by je mohly napadat i lepší fóry a šlo by se u mě trefovat do mnoha jiných věcí. Sama jich znám spoustu. Přišlo mi to jako nuda,“ svěřila se. „Jsem ale velmi ráda, že jsem do toho šla, byl to krásný zážitek a mejdan, ze kterého se člověku nechtělo vystoupit… Ale život jde dál a já se těším na nové projekty.“

Ač vtipkuje, že se každý večer může v rámci divadla zamilovat do jiného kolegy, ve skutečnosti se jí to nikdy nestalo. S manželem, hudebníkem Milanem Svobodou, mají harmonický vztah. „Já rozumím tomu, proč se někdo zamiluje… Potkáváte se se zářivými a krásnými bytostmi, hrajete si na lásku. Ale já si nepamatuji, že bych to někdy zažila, já totiž příliš vím, jak to kolegové mají, a vidím jim do jejich ega. Proto mě zajímali chlapi z jiných profesí,“ vysvětluje. O svém muži říká, že je úžasný a může si ho vážit. Navzájem se ale nevlastní. Měla i divočejší období, ještě před manželstvím? „Všechno je už promlčené, ale život jsem neflákala.“

To, že se kromě herectví věnuje čas od času i zpěvu, tanci, moderování apod., nevnímá jako odbočky, ale jako součást profese. Měla ale zhruba tříleté období, kdy hrát zcela přestala. Proč? „Přijímala jsem i věci, které mě nenaplňovaly, opravdu hodně jsem pracovala a neměla čas na život. Měla jsem resty v cestování, chtěla jsem být s dětmi a zkusit si i jiné věci.“

Ze dne na den tehdy vystoupila z rozjetého vlaku, odjela sto koncertů s kapelou, cestovala a žila život. Chybělo jí herectví? „Vůbec, já jsem si na to ani nevzpomněla, přestala jsem ten obor sledovat a vlastně už nikdy jsem se k němu nevrátila s těmi dřívějšími ambicemi.“

V popisu její knížky Jak běžet do kopce je označena za klauna a právě to ji na herectví baví - být veselým a někdy i smutným klaunem. Zároveň Jana Paulová popisuje, že zejména v zimě bývá těžké těšit se do práce - za tmy vyráží z Prahy hrát na druhý konec republiky, za tmy se vrací. „Ještě deset minut před začátkem jsme v šatně zborcení herci a já říkávám, že kdyby bylo mistrovství světa v nechtění hrát divadlo, byla bych i líná být první,“ směje se. A zároveň dodává, že pak vyjde na jeviště, rázem ji nic nebolí a napojí se na diváky, kteří se přišli bavit.

Jitka Zelenková v Bublinách zavzpomínala na úspěchy a svěřila, jak to měla se vztahy.