Jurij Gagarin: Hrdina, ale i proutník a pijan. Do vesmíru ho poslalo jméno a úsměv

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdyby nezemřel koncem března roku 1968 při letecké nehodě, dožil by se letos v březnu Jurij Alexejevič Gagarin 90 let (narodil se 9. března 1934). Kdoví, jestli by se ještě podíval znovu do vesmíru, jak toužil, ale jeho prvenství mu už nikdo nevezme. Byl první, kdo mohl na vlastní oči potvrdit, že naše planeta je při pohledu z oběžné dráhy opravdu modrá. Jsou fakta, která si asi každý pamatuje z učebnic, ale jeho život byl daleko barvitější.

Narodil se do obyčejné venkovské rodiny v Klušinu, ve Smolenské oblasti Ruska. Otec byl tesař a truhlář, matka dojička. Byl ze čtyř dětí a vypráví se, že poprvé zatoužil být pilotem ve chvíli, kdy se za druhé světové války k jejich vsi přiblížila fronta a na poli musel nouzově přistát poškozený letoun. Ten se stal okamžitě atrakcí hlavně pro děti – a malého Jurije pilot na chvíli pustil i do kabiny. Pak si šel za svým snem. Nahrávalo mu, že byl chytrý, sportovec a měl správný původ, takže mu po vyučení nabídli pokračovat na průmyslovce. Zvládl ji jako jeden z nejlepších a už během ní se přihlásil do prvního leteckého kurzu. Udělal si i školu pro stíhače a v roce 1957 nastoupil na svoje první pracovní místo v Murmansku za polárním kruhem.

Tam už odjížděl jako ženatý – při jedné akci letecké školy se seznámil se zdravotnicí Valentinou Ivanovnou. Měli spolu dvě dcery, ale otce si moc neužily. Hlavní pro něj byla práce a následně výcvik kosmonauta. Do vesmíru letěl, když byl mladší dceři měsíc. Po návratu jezdil hodně po světě a doma se moc často nevyskytoval.

Gagarin přesně vyhovoval všem požadavkům na budoucího kosmonauta – byl nejen zdravý a zkušený pilot, ale měl i drobnou postavu, což byla nutnost kvůli stísněnému prostoru v kabině rakety. Vážil ani ne 70 kilo a měřil jen 157 centimetrů (některé zdroje uvádějí 161 cm). Jen pro zajímavost - i s tímto tělem byl na střední kapitánem školního basketbalového klubu.

Prošel všemi testy a pohovory a byl ve skupině dvaceti uchazečů, kteří se přesunuli do Hvězdného městečka a měli začít s výcvikem. Rychle se ale ukázalo, že na tolik lidí nejsou kapacity, a zůstalo jich jen šest – pět z nich se nakonec do vesmíru podívalo, ovšem první byl jen jeden. Výcvik byl opravdu náročný – museli vydržet dvě hodiny v termokomoře při 70 °C, zvládnout přetížení 12 G, zvládnout to v barokomoře simulující podmínky ve výšce dvou Mount Everestů nebo překonat patnáctidenní izolaci.

Výcvikem procházeli všichni vyrovnaně a bylo těžké rozhodnout, kdo bude prvním kosmonautem a kdo jeho náhradníkem. Pár dní před startem bylo jasno: Jurij Gagarin a German Titov. O Gagarinovi jako jedničce prý rozhodlo, že byl fotogenický, usměvavý a sympatický, a také jeho jméno – Jurij se soudruhům zdálo víc ruské než German.

Dnem D se stal 12. duben 1961. Noc předtím toho Gagarin ani Titov moc nenaspali, i když prý předstírali opak, aby jim lékař nezakázal odletět pro nevyspání. Budíček měli v půl šesté, snídali „kosmickou stravu“ z tuby a ještě je prohlédl lékař. Gagarin později přiznal, že ho cestou k raketě chytla panika. Nebylo to ale znát a deset minut před sedmou vyšli oba ve skafandrech na startovní plochu. Došli k raketě, ale nahoru do kabiny odjel výtahem podle dohody jen Gagarin.

Už na začátku se vyskytl problém – poklop kabiny nešel zavřít. Technici to řešili a Gagarin si prý pro uklidnění pískal, poslouchal hudbu ve sluchátkách a vysílačkou mluvil s konstruktéry. Po dvou hodinách, tedy v 9 hodin a 7 minut moskevského času, odstartovala kosmická loď Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur.

Let trval 108 minut, maximální výška byla 327 kilometrů. Řídil automat. Ve 14. minutě pocítil Gagarin stav beztíže a „uplavala“ mu tužka, kterou si dělal zápisky o tom, jak se cítí. Tak své pocity a dojmy diktoval. Ze zápisků se často zmiňuje věta: „Opravdu je modrá!“ Ke konci letu si dal svačinku.

Během sestupu se měl oddělit přístrojový úsek, ale zůstal viset za kabel, což kabinu roztočilo. Po deseti minutách prudkého otáčení začal Gagarin omdlévat. Naštěstí se kabel v atmosféře přepálil a rotace se zastavila. Kabina se ale vychýlila od vypočítané dráhy dopadu a ona i Gagarin na padáku se snesli na zem u vesnice Smelovka, stovky kilometrů mimo očekávaný dopad.

Z obyčejného letce se rychle stala celebrita celosvětového formátu. Byl povýšen na majora, dostal nejvyšší vyznamenání a začal objíždět svět, jako reklama na úspěch sovětské kosmonautiky – pro propagandu byl tak cenným zbožím, že se o něj báli a zakázali mu létat. Trápilo ho, že jen „mává a vypráví“, začal pít víc než dřív a byl samá ženská. Vypil prý stovky litrů vodky a měl stovky žen. Některé chtěly hlavně dítě s hrdinou a povídá se, že ani takové žádosti neodmítal. Při jednom z jeho záletů ho málem přistihla jeho žena, proto vyskočil z balkonu ve druhém patře a potloukl se tak, že skončil na měsíc v nemocnici.

Nechtěl být jen loutkou a chtěl nejen zpátky do letadla, ale i zpátky do kosmu. To první se mu podařilo 13. března 1968, kdy začal s cvičnými lety. Osudným se mu stal ten dopoledne 27. března 1968. Byl to poslední let s instruktorem, už odpoledne měl letět sám na cvičném MiG-15UTI vyrobeném v Aeru Vodochody. Bohužel to skončilo tragicky a důvod není vlastně dodnes jasný – konspirační teorie mluví o tom, že se ho potřebovali zbavit pro jeho stále se zhoršující pověst.

Každopádně vyšetřující komise příčinu nehody nenašla, ve hře bylo selhání pilota nebo přístrojů, srážka s meteobalonem nebo druhým letadlem. Náraz to byl velký, Gagarina identifikovali jen podle hodinek, kusu čelisti a cáru uniformy. Pohřben byl 30. března 1968 se vší slávou na čestném pohřebišti u Kremelské zdi v Moskvě mezi nejvýznamnějšími představiteli Sovětského svazu.

Víte, proč vyhrál kdysi bitvu o vesmír Sovětský svaz a ne Amerika?