Janek Ledecký: Děti jsme učili jen hodinu a půl denně! Měly tak čas na důležité věci. Kreslit, klouzat se z kopce…

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se rozhodl, že kvůli Hamletovi vybuduje se společníky Divadlo Kalich, utopil v tom všechny rodinné peníze. Dokonce prodal i motorku. „Zuzka tomu muzikálu věřila, ale když se mě měsíc před premiérou – v říjnu 1999 – zeptala, kde mám motorku, zalhal jsem, že jsem ji zazimoval. Prokoukla mě. Ve skutečnosti jsem potřeboval zaplatit Petru Jandovi za pronájem studia. Nechtěl jsem mu dlužit, tak šla motorka,“ usmívá se po letech hudebník a producent Janek Ledecký.

Kde psal svůj první muzikál a jak to souvisí se sportováním dětí? Proč se s manželkou rozhodli pro domácí vyučování a jak se mu podařilo prorazit do světa? I o tom mluví v Intimních zpovědích.

Janku, doma jste měli zvláštní rodinné heslo: Škola až na posledním místě. Jak k tomu došlo?

Z ryze praktických důvodů. Koupil jsem ve Špindlu domek a zařídil jsem si tam studio. To byly Jonášovi tři a Ester dva. První práce, kterou jsem tam začal dělat, byl Hamlet, napsal jsem tam celý muzikál. Pak tak přirozeně fungovalo, že jsme se do Špindlu o Vánocích nastěhovali a nazpátek do Prahy jsme se vraceli, když zavřeli vleky.

Když přišla povinná školní docházka, říkali jsme si: To tam budeme jezdit jenom na víkendy? Zkusili jsme systém, že děti chodily na základku v Praze a na zimní sezonu ve Špindlu. Jenomže jedno byla základní škola, druhé obecná škola, byl rozpor v učebnicích i osnovách. A ve Špindlu byl problém s uvolňováním na tréninky, děti jezdily v tamním skiklubu. Tak nám v Praze navrhli, že jim dají individuál.

Tehdy jste začali s domácí výukou?

Ano. A zjistili jsme, že když se na to připravíme, jsme schopní probrat celodenní objem učiva za hodinu a půl. Jak jsme se jim věnovali individuálně, byly schopné se soustředit.

Měli jste rozdělené, co kdo učíte? Co ty a co tvá žena?

Spíš podle toho, jak jsme měli čas. Musím přiznat, že v matice jsem byl vždycky o dvě stránky napřed. Ve škole bylo domluvené, že děti budou chodit na přezkoušení, a hned po prvním nám dali velkou zelenou, protože zjistili, že děti opravdu nezaostávají. A my jsme zjistili, že díky tomu mají děti spoustu času na ty důležité věci: Klouzat se z kopce, hrát na kytaru, na piano, kreslit a tak.

Takže díky tomu se staly obě děti mistry republiky tak brzy?

To se povedlo, protože nemusely do školy. Což je dost naučilo samostatnosti a také je důležité, že jsme jim vzdělání nezošklivili. To je velké nebezpečí, když vychováváte děti a v šesti letech předáte velký díl výchovy nějaké instituci, kde se může stát, že děti nebudou mít štěstí na úžasné učitele. To se u nás nestalo a naopak i díky téhle samostatnosti pak Ester vystudovala gympl tak, že jsme o tom téměř nevěděli. Jen občas přišla, jestli bych si nepřečetl nějakou práci, kterou udělala. O vysoké už jsem se dozvídal jen z doslechu.

Kdy jsi pochopil, že děti opravdu něčeho zásadního dosáhnou, že si půjdou za svým?

To jsme měli jako rodiče hrozně jednoduché, protože zhruba okolo druhé třetí třídy Ester i Jonáš přesně věděli, co chtějí v životě dělat. Já jsem to nevěděl ani na právech. Říkal jsem si „tak asi budu dělat právníka“, protože jsem nevěřil, že bych se muzikou, která mě baví, uživil. Naopak Ester věděla, že chce být profesionální sportovkyně, a Jonáš, že chce být nejlepší komiksový výtvarník na světě. Takže nám to hrozně usnadnili a my jsme měli za úkol už jenom eventuálně odstraňovat nějaké ty překážky. Což se nám více nebo méně dařilo a snažíme se o to dodnes.

Ale to zásadní bylo, že my jsme ani Jonáše, ani Ester nikdy k ničemu nemuseli nutit. Ani na vteřinu. Oni si za tím fakt šli sami.

Ty jsi nevěřil, že se uživíš muzikou, tak když děti přišly, že budou sportovkyně a výtvarník, nevymlouval jsi jim to?

Já už jsem viděl, že to jde. Ale necpal jsem je do muziky, protože jsem pochopil, že co se povedlo v rámci hudby mně, tak tím jsem vyčerpal štěstí na několik generací dopředu. Pochopil jsem, že ve výtvarném umění je velká konkurence a je to tvrdý byznys jako ten hudební. Ale že můžou oba dělat, co je baví, a uživí se tím, to je to úplně nejcennější, co se jim povedlo. Věřím, že Jonáš prorazí do velkého výtvarného komiksového světa a Ester…

… má tři zlaté olympijské medaile.

Je to zázrak. Poprvé závodila, když jí bylo pět let.

Máš radu pro rodiče malých sportovců, jak to zvládat? Když chtějí, aby jejich děti sportovaly na špičkové úrovni, musejí do toho dávat čas, peníze… Co dalšího?

Mě se občas ptají, jestli jako rodiče nemáme pocit, že jsme se dětem obětovali, když všichni vidí, jak jsou oba úspěšní. Říkám, že nás to bavilo. Bavilo nás být s dětmi, s Jonášem si kreslit, s oběma být pořád někde na kopci… Vždyť je to senzační zábava! Samozřejmě to stálo peníze – v případě Ester hlavně juniorské období, které je na financování objektivně nejnáročnější. Protože už se musí poměřovat se celosvětovou konkurencí a to ve Špindlu nejde, protože v České republice jsou jen dva juniorské závody, všechny ostatní se jezdí v zahraničí. A prize money, tedy finanční odměny, tam žádné nejsou a sponzoři se o juniorskou kategorii nezajímají.

Takže lyžování je drahé, ale vůbec toho nelituju. Protože mám pocit, že to byly stejně dobře investované peníze, jako když jsem kdysi hecnul kamarády a pustili jsme se do stavění Divadla Kalich nebo když jsem vybudoval ve Špindlu studio. Měl jsem štěstí, že tyhle druhy investic se mi vrátily – a nemyslím jen finančně. Zúročily se i v tom, že nám to přehodilo v životě výhybku jinam, přineslo to úžasné zážitky.

Neměli jste někdy jako rodina ponorku?

Ne.

Ptám se i proto, že Jonáš ti navrhuje vizuální podobu desek, ilustroval ti knížku, pro Ester navrhuje prkna a udělal jí vlastně celý look… Pořád spolu jezdíte v létě na dovolenou?

No, my jsme kámoši, v tom je ten fór celé rodiny. Myslím, že jsme nejlepší kamarádi. Takže se všichni těšíme na léto, protože víme, že to je jediný měsíc, kdy budeme všichni na jednom místě v Řecku. Jsme tam proto, že tam senzačně fouká, takže můžeme jezdit na prknech a jsme spolu. To je strašně vzácné, protože jinak jsme rozlítaní po celém světě. A těch momentů, kdy se sejdeme všichni, je čím dál tím míň.

Co se děje, když Ester stojí na startu důležitého závodu a ty zrovna koncertuješ?

To se nestane moc často, protože většina závodů je dopoledne. Ale jedno vánoční turné jsme vystupovali ve Smiřicích, v kapli Zjevení Páně, hráli jsme pod obrovským obrazem Petra Brandla Klanění tří králů. Ten den Ester jela v italské Cortině snowboard a po kvalifikaci v sedm, když mně začínal koncert, jí začínal pavouk, kdy jela osmifinále, čtvrtfinále… Řekl jsem publiku, že možná nebudu úplně soustředěný, ale budu dělat, co budu moct. A že mi zvukař, který ty závody sleduje, vždycky nahlásí po písničce, jestli Ester postoupila v tom pavouku do dalšího kola. Lidé si v telefonech našli tu tabulku a ukazovali mi, že to je dobrý.

Nezapomněl jsi texty?

No, bylo to náročné. Když Ester vyhrála finále, všichni se v tom kostele postavili, já jsem hrál písničku Září hvězda září… To se povede málokdy. Ale mám s Ester ještě jednu úžasnou historku, kterou kdybys viděla ve filmu, tak si řekneš, že to už scenárista přehnal.

Ta mě zajímá.

Představ si, že v Pchjongčchangu Ester vyhrála druhé zlato na snowboardu, vezou ji dodávkou na předávání medailí a v tom autě běží na malé televizi hudební kanál, kde najednou korejští hrobníci z Hamleta zpívají korejsky „Celej život kopu si hrob“. Tu písničku, co u nás zpívali bratři Tesaříci. A Ester si k tomu vzadu na sedadle začne zpívat česky. Všichni se otáčejí: Co je? Ty to znáš? Řidič se zeptal, jestli to napsal někdo od nás. No, ten je od nás, chechtala se. Tohle se prostě stalo. Zázrak.

Jak se vůbec mají tvoje muzikály? Jsi jeden z mála tuzemských muzikantů, kteří prorazili do světa.

Prorazil – říkám zatím – Hamlet. Začalo to tím, že jsem udělal v New Yorku předváděčku, takový hodinový průřez představením. Má to přísná pravidla, v Americe všechno drží v hrsti odboráři, takže je třeba jasně dané, kolik hodin můžou účinkující strávit nacvičováním.

Měl jsem štěstí, že casting director, kterého jsem si musel ze zákona najmout, byl takový obávaný broadwayský chlapík, který když herci zavolá a on mu řekne ne, tak si ho vymaže ze seznamu. Tím pádem jsem tam měl absolutní hvězdy z Broadwaye, třeba Louise Pitre, což byla nejslavnější Donna z Mamma Mia!, tehdejšího největšího hitu. Nebo představitel Simby ze Lvího krále mi hrál Horatia. Na tu předváděčku dorazil i režisér Robert Johnson, jedna z divadelních špiček.

Jak jsi uspěl?

Líbilo se to a přemluvili mě, abychom to překopali a abych dopsal ještě nějaká čísla. Vznikla verze, které říkáme světová, tu koupili Korejci a Japonci.

Korea, to není jen tak nějaký malý rybníček, že?

Korea je největší rybníček. To se moc neví, ale Jižní Korea je ještě větší muzikálový trh, než je Broadway anebo West End. Je to dané tím, že Soul má přes 22 milionů obyvatel a je tam strašně silná střední třída, takže se tam hodně chodí do divadel. Když tam měl Hamlet v roce 2007 premiéru prvního nastudování, tak se ten den hrálo 63 muzikálů. Díky tomu jsou tam skvělé školy a koncentruje se tam spousta skvělých herců.

Takže to udělali špičkově.

Právě. Zatím na posledním, pátém nastudování, spolupracovala madam, která dělala design zahájení a zakončení olympiády. A když jsme uspořádali konkurz, přišlo tisíc lidí. Ne z ulice. Jsou to lidé, kteří jsou studovaní, dobří a mají za sebou pracovní historii v divadlech. Je štěstí a radost s nimi pracovat! Jen v Soulu vidělo Hamleta přes půl milionu lidí.

A pro tebe je pořád radost hrát?

Je. Mám prima role a jsem v nich alternovaný. Hamleta jsem hrál v původní verzi, pro tu světovou jsem ho posunul do tenorové polohy, což není moje parketa. Naopak jsem se chytil jako Claudius, ten bratrovrah. A to jsem si užil báječně.

Galileo je naštěstí role, která není věkově úplně zakotvená a je krásná. Ale co je asi vůbec nejtěžší, je Jago. Má nejvíc textu, ale na druhou stranu je to super padouch. A Shakespeare teda ty padouchy umí! Kam se hrabou Richard III., Macbeth nebo Claudius – ti jsou proti němu mateřská škola padoušství. Je to všech sviní futrál, navíc hrozně vtipný, to jsme v muzikálové podobě ještě posílili. Užívám si ho.

Hrajeme ho i na Slovensku. Mám alternaci, ale když dorazím, jsem současně taky autorský cenzor. To je hrozně nebezpečné, protože si říkám: „Jo, tak to ti tady uteklo, tady jsi nastoupil pozdě, hmm.“ A protože umím texty všech, tak mám ještě tendenci to s nimi zpívat. Musím si na to dávat velký pozor.

Prý máš v šuplíku něco nového

Napsal jsem muzikál Frajeri – ten název vychází ze senzační písničky Petera Nagye Aj tak sme stále frajeri. Je založený na nejslavnějších písničkách z přelomu osmdesátých a devadesátých let právě od Petera Nagye a Janka Lehotského. Vymyslel jsem příběh, ve kterém je spousta legrace, ale zároveň je dojemný, protože – co si budeme povídat – ty písničky jsou strašně silné. Frajeri se zatím nehrají, takže zatím poslední můj muzikál je Zapomeňte na Shakespeara! v Hybernii. O tom, že dost bylo Shakespeara.

Zpěvačka Jana Fabiánová o kauze Cimický: Ve vyspělých zemích jsou tresty za sexuální násilí mnohem vyšší!