Jana Plodková otevřeně: Mám dny, kdy mám pocit, že můžu skály lámat, i takové, kdy hledám sebedůvěru

Jana Plodková patří k nejobsazovanějším českým herečkám a režiséři si nemohou vynachválit její komediální talent. Na ten vsadila i Jitka Rudolfová, která si ji vybrala jako protagonistku svého nového filmu. Život pro samouky vychází z knižního bestselleru Láska pro samouky Barbory Šťastné a do kin vpluje 11. května. S jeho hlavní hvězdou, Janou Plodkovou, jsme si povídali o tom, jaký je život po čtyřicítce, co dělá pro to, aby se cítila dobře, i jak vypadají její plány a sny.

Život pro samouky je o životě po čtyřicítce a jeho peripetiích. Jaký je váš život po čtyřicítce? A jak moc se liší od představy, kterou jste měla ve dvaceti?

Ve dvaceti jsem si myslela, že jsem v těch nejlepších letech. Že už něco vím a znám. A že ve čtyřiceti budu za zenitem. Jak jsem se mýlila! Čím jsem starší, tím je to lepší. Díky nasbíraným zkušenostem jsem mnohem silnější, o kousek moudřejší a mám větší nadhled. Rozhodně se těším, až mi bude padesát a víc. To, co mi život přináší, mě formuje, posiluje, uklidňuje.

Vnímala jste čtyřicítku jako milník? Nebo se vám daří brát věk opravdu jen jako cifru?

Já jsem chtěla, aby to byl milník, abych zažila, co většina mých známých… Že se něco změní. Nezměnilo se nic. Jen to číslo. A i tak jsem měla dojem, že je mi spíš třicet než čtyřicet. Možná až teď, když se mi blíží dvaačtyřicítka, si už říkám, je mi čtyřicet… tedy přes, ale tím už se nezaobírám. Podstatné je, jak se cítím. A já se cítím dobře.

Co pro to, abyste se tak cítila, děláte? Jdete tomu nějak naproti?

Obklopuji se lidmi, již mě podporují, se kterými je mi dobře. Chodím také často do přírody, ať už do lesa, či zoologické zahrady. Po fyzické stránce se snažím zachovat si pružné tělo. Protahuji se, cvičím dejme tomu dvakrát třikrát týdně, když je čas. Střídám jógu a pilates se cviky od trenéra Radka Laciho, který mě připravoval na film Ostrov. Pečuji zkrátka jak o tělo, tak o duši.

Když se vrátíme k filmu, hlavní hrdinka Klára zpestřuje děj svými sarkastickými hláškami, zároveň je ale dost chaotická a zdá se, že moc neví, co se sebou. A to vůbec neodpovídá tomu, jak působíte vy. Máte vůbec něco společného?

Právě ten sarkasmus, který mi mnohdy ulevuje. Celkově se na svět raději dívám s nadhledem. A to je zhruba všechno. Ale můj vztah ke Kláře byl celkově pozitivní. Držela jsem jí palce, aby se přes všechny ty lapálie přenesla a našla to, co celou dobu hledá. Sebe.

Kdy jste našla sama sebe vy? Byla jste si vždycky jistá tím, co chcete, nebo nechcete?

Něčím jsem si jistá byla, něčím si nejsem jistá dodnes. Věděla jsem například, jakým směrem se chci pohybovat v pracovním oboru. Chtěla jsem hrát, chtěla jsem točit. To jsem věděla. Ostatní jsem objevovala. Mám dny, kdy mám pocit, že můžu i skály lámat, že dokážu cokoli, ale jsou také dny, kdy hledám svoji sebedůvěru. Ale o své podstatě vím. A vím, že ať mi přijde do života cokoli, vždycky to nějak zvládnu. Stačí jen najít to správné řešení.

S vaším partnerem, optikem Filipem Žilkou, jste spolu spoustu let. Slavíte výročí seznámení? Nebo řešíte situace jako ve filmu, kdy jeden z vás zapomene?

No vidíte. Zrovna v době rozhovoru máme výročí. A díky tomu jsem si na něj vzpomněla. Takže děkuji za připomenutí! Takhle to tedy máme. Žádné pugéty, slavnostní večeře, oslava celého dne. Každý rok si řekneme, že jsme to zase propásli. Ale jsme rádi, že jsme spolu, o tom žádná. Jsem ráda za každý den, a když je z toho rok, říkám hurá!

Zdá se, že jste našli klíč ke spokojenému vztahu. Co je pro vás nejpodstatnější?

Úcta, respekt, komunikace, péče a záměr. Vědět, jaký má každý z nás záměr nejen v životě, ale i ve vztahu. Záměry propojit se a jít spolu. Každé ráno, když odcházíme do práce, se loučíme a přejeme si hezký den. Večer usínáme v objetí. Popisuji to zkratkovitě, ale to jsou přesně ty momenty, jež považuji za mini pilíře, na kterých vztah může držet. Tím, že si dáváme najevo, že nám ten druhý není lhostejný, že je součástí našeho života a že ho milujeme.

Jste šťastně zadaná, filmová Klára se ale jako čerstvě single ocitne na Tinderu. Umíte si představit, že byste „swipovala“ a vybírala potenciálního partnera na základě pár fotek?

To si upřímně představit nedokážu. Fyzický kontakt je nenahraditelný. Ale znám případy, kdy fotka stačila a vztah byl na světě. Já na to spíš zřejmě nemám odvahu, setkat se s někým, koho znám jen podle fotek. Protože ho neznám.

Vaši postavu na první schůzce odradí pozdrav „zdareeec“. Co by takhle negativně zapůsobilo na vás?

Asi jakákoli žoviálnost. I ta igelitka v ruce, se kterou za Klárou muž přijde, by mě odradila. A to nemluvím o tom, co v ní má. První schůzka je dost zásadní a stačí jedna drobnost, která mi nesedne, a druhá už nemusí proběhnout.

Ve filmu jste nucena opakovat mantru: „Miluji se taková, jaká jsem.“ Která teorie je vám bližší? Ta o přijmutí svých nedostatků nebo ta, kdy se na nich snažíte pracovat?

Pokud vím o něčem, co se mi na sobě nelíbí a chtěla bych to změnit, dávám přednost práci na sobě. Ale to nemluvím o zevnějšku. Mluvím o charakteru, jednání, dívání se na svět a situace v něm se dějící. Každý se sebou může něco udělat, pokud se necítí komfortně. Důležité je v sobě najít to, co chceme změnit. A pak na tom můžeme, buď sami, nebo s něčí pomocí, začít pracovat. Každý den přináší nové výzvy a je fajn narušit ty automatické piloty a zkusit to jinak.

Na svém vnitřku pracujete, jak ale řešíte ten zevnějšek? Nakolik je pro vás péče o něj důležitá? Daří se vám být v míru s prvními vráskami?

Naprosto. Obličej je mi ukazatelem. Vráska mi ukáže, jak se nejčastěji tvářím. Takže když ji vidím mezi obočím, příliš se mračím, tudíž začnu víc myslet na to, abych dělala opak. Ačkoli pravidelně chodím na kosmetiku, mým cílem není smazat všechny vrásky. To je jako bych chtěla ze stromu vymazat letokruhy, s nadsázkou řečeno. Vrásky ke mně patří a jsem smířená s tím, že budou přibývat.

Věříte na afirmace a sílu přání?

Věřím v sílu myšlenky. Je to energie, která se někde odráží. A věřím tomu, že negace nic dobrého nepřinese. Doslovné mantry jsou takové berličky, odrazové můstky, které mohou pomoci něco nastartovat, ale nejsou moje. Svým myšlením můžu ovlivnit celý svůj život. A přát si je důležité. Je to hnací motor, který mě udržuje v pohybu. A pokud si něco přeju bez jakékoli pochybnosti, splní se to. To mám ověřené.

A kdybyste teď mohla mít tři přání, která by to byla?

Chtěla bych mít čas na cestování, finance na pozemky, které bych mohla zalesnit, a přála bych si, aby zmizely veškeré střelné zbraně.

Film vznikl podle knižního bestselleru Barbory Šťastné. Které knížky v poslední době nadchly vás?

Romány příliš nečtu, baví mě spíš biografie. Stále čtu životopis Baracka Obamy. Je to poměrně tlustá kniha, ke které se vracím jednou za čas, ale pokaždé mě do sebe vtáhne. Píše ji velmi lidsky a inspirativně. Dále mám knihu o zahradě, kde jsou květiny i stromy seřazeny podle barev a času, kdy kvetou. Jelikož dávám dohromady zahradu na chalupě, trávím v ní hodně času.

Diváci vás mohli nedávno vidět po boku Jiřího Langmajera ve filmu Ostrov, který se natáčel v Thajsku. Jak jste si tuhle vzdálenou lokaci užila?

Hned první den po přistání jsem volno k aklimatizaci využila k návštěvě místa se slony, kde jsem byla v jejich bezprostřední blízkosti, krmila je, byla s nimi v bahně a vzápětí je koupala ve vodě. Tento zážitek se mi vryl hluboko do srdce. Jejich blízkost je mocná. Jinak jsme si s holkama udělaly výlet až po skončení natáčení. Vystoupaly jsme k soše Buddhy, koupaly se horkých pramenech, i když pršelo. Natáčení pro mě bylo obrovským dárkem. Být měsíc u moře, v zemi laskavých lidí, s lidmi, se kterými mi bylo dobře. Nezapomenutelný zážitek.

Kdybyste se mohla zítra sbalit a vyrazit kamkoli po světě, kam by to bylo?

Mým velkým snem je vidět sekvoje v Americe. Procestovala bych všechny parky kolem. A následně se přesunula do Peru a výlet zakončila v Amazonii. To by byl první cestovatelský balíček. Na podruhé bych ráda navštívila gorily v Rwandě či Ugandě. A v neposlední řadě bych chtěla procestovat Thajsko a Asii vůbec. Snů mám spoustu a doufám, že mi čas dovolí jednou vše vidět a zažít.

Pustila byste se na cesty sama, nebo potřebujete po svém boku někoho, s kým budete sdílet zážitky?

Asi už nepustila. Potřebuji mít parťáka, se kterým mohu cestu sdílet. Možná bych se i bála, nevím. Tato zkušenost mě sama o sobě neláká.

Když nenatáčíte, hrajete v divadle. Co vám pomáhá dobít energii? Při čem si nejvíce odpočinete?

Při práci na zahradě nebo procházce lesem. Když jsem v Praze, ráda chodím do zoo nebo botanické zahrady. Stačí mi posedět u zvířat či u sekvoje a mám nabito. Někdy je ale práce tolik, že ani na to nemám čas, a tak se naložím do vany se solí.

Ať jdete na předávání cen nebo přidáváte na Instagram fotku z procházky, vypadáte pokaždé stylově a zároveň nenuceně. Kde se ve vás láska k módě vzala? Je to něco, co bylo odjakživa vaší součástí?

To nedokážu říct. Ale možné začátky bych mohla připsat mamce, která byla jeden čas švadlenou a šila na nás hezké věci. Celkově nás vedla k hezkému a slušnému oblékání. Dnes se ráda oblékám tak, aby mi to bylo příjemné na těle. Vybírám si materiály, které jsou měkké, jemné a šetrné i k přírodě. Ale stejně. Vždycky je nejdůležitější, jak se cítíte. Můžete mít na sobě nejkrásnější šaty světa, a když se nebudete cítit dobře, slušet vám nebudou.

Za osobitý styl bývá chválen i váš partner. Mluvíte jeden druhému do oblékání?

Měli jsme období vzájemné fashion interakce. Zejména na počátku vztahu, kdy jsme oba milovali všechno od Vivienne Westwood. A postupem času jsme se zklidnili a vrátili k „obyčejným“ věcem klasického střihu. A hlavně, každý z nás už ví, v čem je mu dobře a co mu tím pádem sluší.

A na závěr – co nového chystáte? Na co se můžeme těšit?

Kromě premiéry Života pro samouky mě ještě v září čeká premiéra filmu Němá tajemství v režii Tomáše Mašína. Je to dramatický příběh s kriminální zápletkou. A především se dotýká tématu takzvané afázie, ztráty schopnosti komunikovat s okolím. O té jsem se dozvěděla právě díky filmu a doufám, že se o ní, i díky kampani na Hithitu, dozví mnohem větší počet lidí. V květnu pak v Divadle Na Zábradlí začínáme zkoušet hru Vzkříšení s režisérem Honzou Mikuláškem, takže v červnu se, doufám, vidíme v divadle.

Langmajer s Plodkovou na pustém ostrově: Kdo další se ocitl při natáčení opuštěn v exotice?