Zemřel herec a režisér Jan Kačer. Milovanou ženu přežil o necelé tři roky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jana Kačera si televizní diváci spojí asi hlavně se seriálem Rodinná pouta, divadelní nadšenci s Činoherním klubem nebo Národním a ti, kteří ho znají spíš z tisku, pak možná z politiky, charity nebo i v souvislosti s jeho ženou, herečkou Ninou Divíškovou. S tou tvořil pár neuvěřitelných 59 let a přežil ji o necelé tři roky. Dnes totiž bohužel přišla zpráva o jeho smrti.

Ať si ho pamatujete v jakékoli souvislosti, jde o jednu ze zásadních postav kulturního dění posledních padesáti let a rozhodně bude chybět.

Jan Kačer se narodil v roce 1936 v Holicích v rodině, která vlastnila továrnu na výrobu obuvi. Když továrna po roce 1938 zkrachovala, spáchal jeho tatínek sebevraždu. I přes tuto tragédii se s ním jeho buržoazní a také židovský původ táhl a místo na gymnázium musel jít na keramickou školu do Bechyně. Nakonec to ale nebylo vůbec špatné, protože kromě lásky k výtvarnému umění se zde zamiloval i do divadla – a to natolik, že v roce 1954 nastoupil na DAMU, obor režie.

Po vystudování DAMU se z Prahy, která mu přišla kulturně přesycená, přesunul do Ostravy a přemluvil k tomu i většinu spolužáků z ročníku. V Ostravě, v Divadle Petra Bezruče, hrál i režíroval a jako parta mladých herců se snažili dělat i divadlo pro mladé.

Jeho první filmovou rolí byl mladík z vodácké osady ve filmu Probuzení (1959). Druhou, a to podstatně zásadnější, byla role partyzána Pavla ve válečném dramatu Smrt si říká Engelchen (1963), které režírovala dvojice Kádár a Klos. Když na to vzpomínal, ukázalo se, že ji získal velkou náhodou, když ho Kádár viděl jako moderátora pořadu o Ostravě. Nabídce role se prý dlouho bránil, ale pak ji přijal a nelitoval. Byla to tedy šťastná náhoda – a náhody nebo zázrak podle něj mohly za hodně věcí v jeho životě…

Protože v tomto filmu zaujal, dostal příležitost i v dalších: Cesta hlubokým lesem, Každý den odvahu nebo Údolí včel. Janu Kačerovi nebyly cizí role vážné, ani ty komediální, takže si jistě vzpomenete na film Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.

I když byla jeho hlavní doménou divadelní a filmová práce, velkou popularitu a medializaci mu nepřinesla role slepého Edwarda Rochestera v seriálu Jana Eyrová (1972), ale postava podnikatele Františka Rubeše v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy v letech 2004 a 2007.

Jan Kačer patřil v roce 1965 i mezi zakládající členy Činoherního klubu v Praze. Dostal možnost režírovat, a i si přivést herce, takže za ním z Ostravy přišli Petr Čepek a František Husák a z ostatních angažmá „přetáhli“ i taková jména jako Josef Abrhám, Pavel Landovský, Josef Somr… Není tedy divu, že divadlu stačila jedna sezóna, aby patřilo mezi velmi vyhledávané.

Jako režisér hostoval i v Národním divadle, kam přinesl ruské klasiky – ostatně s nimi i hostoval i v Národním divadle v Oslu.

Kvůli své angažovanosti byl ale v roce 1975 nucen se z Prahy stáhnout a deset let působil jako režisér v ostravském Státním divadle, kde si ale i zahrál, například Othella. V této „ostravské době“ se pokusil i o režii filmu Město mé naděje. Ukázalo se ale, že to není zcela jeho parketa, a vrátil se k divadlu.

Z Ostravy dojížděl Jan Kačer hostovat do Divadla E.F. Buriana a v roce 1986 se do Prahy znovu vrátil. Byl členem Laterny magiky, režíroval ve Vinohradském divadle a dostal příležitost i u filmu – například ve filmu Operace mé dcery a Vlastně se nic nestalo.

Po roce 1989 působil v Národním divadle jako režisér a po roce 1997 už jen jako herec. Po roce 2004 ho diváci spojují hlavně se zmíněnými seriály.

Je potřeba zmínit, že Jan Kačer byl aktivní i v politice – hned v roce 1989 v Občanském fóru a v letech 1990-1992 jako poslanec Federálního shromáždění. Ještě v roce 2004 kandidoval do Senátu, ale neuspěl. V čem rozhodně uspěl, to bylo přednášení režie na DAMU v letech 1990–1997 a také působení na postu ředitele Nadace Charty 77. Můžete si ho pamatovat i jako moderátora adventních koncertů.

V roce 1998 obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Je autorem dvou autobiograficky laděných knih (Jedu k mámě, 2003; Mírnou oklikou, 2005).

Jan Kačer byl 59 let manželem herečky Niny Divíškové, se kterou měl tři dcery. Manželé si podle svých slov byli celý život věrní, stále chodili za ruku a vyznávali si lásku. Seznámili se už na škole, ale Nina o Janovi po prvním setkání mluvila jako o namyšleném frajerovi, na kterého nikdy nepromluví… Evidentně to dopadlo jinak, protože se v roce 1962 vzali a byli spolu až do června 2021, kdy Nina zemřela.

Jan Kačer odcházel nuceně z Prahy do Ostravy v době, kdy byly dcery malé. Za rodinou jezdil jen na víkendy a Nina musela vše zvládat sama. Museli také řešit nedostatek peněz, včetně dluhů a hrozby zabavení majetku. Všechno ale překonali a nikdy nelitovali, že si zůstali věrní.

I přes tyto těžké časy ty nejtěžší na Jana teprve čekaly – byla to doba, kdy se musel dívat na to, jak Ninu mění fyzicky i psychicky Alzheimerova nemoc. Ani pak ji neopustil.

Smrt jeho ženy se podepsala na jeho zdraví. Nejdřív měl potíže s nohama a chůzí, později i se srdcem. Ty vedly až k výměně srdeční chlopně. Zhruba před rokem mu lékaři diagnostikovali cirhózu jater, což považoval za nespravedlnost. Mluví se totiž o ní jako o nemoci alkoholiků, kdežto on, podle svých slov, nepil a žil střídmě. V posledních dnech byl hospitalizován ve vážném stavu kvůli zápalu plic, ale před pár dny podepsal revers, a i když s tím lékaři nesouhlasili, nemocnici opustil. Byl rozhodnut se doléčit doma, ale bohužel, tuhle bitvu již nevybojoval.

Zdá se, že česká kultura nyní neprožívá nejšťastnější období. Nyní přišla o Jana Kačera, před nedávnem o velkého umělce, tanečníka, herce a baleťáka. Jaký byl zesnulý Vlastimil Harapes? Ženil se dvakrát, Hanu Zagorovou si vzal kvůli dítěti