Eva Burešová: Je mi přes 30 a klidně se můžu fotit ve spodním prádle. Neznamená to, že provokuju

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rozhovor vznikl v rámci podcastu Bubliny předtím, než Eva Burešová vydala na podzim 2024 nové album, a krátce potom, co si objevila první šedý vlas.

V cestě za úspěchem jí pomohla talentová soutěž, nakonec loni zasedla sama v porotě. V dětství zažila šikanu a nyní se zasazuje o to, aby duševní zdraví dětí nebylo okrajové téma. Eva Burešová je úspěšná muzikálová a seriálová herečka, která si teď od hraní dává pauzu a věnuje se pěvecké kariéře.

Je to něco přes rok, co jste sdílela svoji radost z prvního šedého vlasu. Většina žen by propadla skepsi, vy jste v podstatě jásala.

Já jsem se hrozně těšila na to, až ta chvíle přijde. Chvilku jsem si říkala, co to přesně znamená, kdy jich bude víc, a jestli tedy mé tělo stárne, nebo mu něco chybí, ale hlavně mě to potěšilo, byla to změna.

Ať chcete nebo ne, vzhled je ve vaší profesi důležitý. Zvykla jste si, že vás lidé hodnotí na základě toho, jak vypadáte?

Na to se asi úplně zvyknout nedá, navíc když je někdo citlivý. Zvlášť na ženy je vyvíjen obrovský tlak, co se týče fyzična, paradoxně od jiných žen. Je smutné, že se takhle navzájem podkopáváme a pomyslnou korunku si shazujeme, místo abychom si ji narovnávaly. To, jak jsem se narodila, neovlivním. Vím, že hodně útoků směřuje na můj úsměv, ale ten mám po mamince. Kdybych dala na cizí řeči a nechala si píchnout botox, tak mámu už neuvidím, když se usměji.

Bývaly doby, kdy jsem se trápila hodně. Teď už je mi to jedno, hodnoty mám úplně jinde. Jsem vděčná za to, že vidím a slyším, že moje tělo zvládlo dva porody a že zvládá stres, můžu chodit, běhat, tančit. Co víc potřebuju?

Máte za sebou v poslední době řadu úspěchů: album, turné, role porotkyně v Česko Slovensko má talent, vyprodané Forum Karlín. Zároveň jste skončila s natáčením seriálu Zoo, změnila jste producenta apod. Velké věci se děly a dějí.

Je pravda, že jsem po sedmi letech udělala velký krok a dala si v seriálu pauzu. Nechci ho úplně opouštět, protože mě baví a mám tam kolem sebe skvělé lidi. Ale rozhodla jsem se na chvilku věnovat víc hudbě, být na jevišti sama za sebe a ne v roli. S Jirkou Burianem jsme udělali album, na kterém jsou jiné písně, než jsem mívala dřív.

Dozrála jsem a lákala mě změna žánru, je tam i hodně taneční hudby. A změnila se i moje image, nejsem už éterická víla, nebojím se být sexy a ženská. Mám pocit, že u nás se sexualita a ženskost smí začít řešit až kolem čtyřicítky. Ale my jsme ženské, je mi přes 30 a můžu se klidně fotit ve spodním prádle. Neznamená to, že provokuju, že je to nevhodné…

Chodila jste do dramaťáku a někde jste řekla, že první pusu jste dostala v deseti od Romea. To mi přijde jako velká romantika. Kdo byl oním Romeem?

To nebudu raději zveřejňovat, ale je to člověk, jenž zahýbal mediálním světem, a ano, byl to chlapec, do kterého jsem byla hodně zakoukaná.

První scéna tohoto typu se tedy odehrála velmi brzy, ale jak to máte obecně s milostnými scénami? Zvládáte je v pohodě? Zahraniční herci mívají kouče intimity…

O tom jsem také slyšela. Já jsem ale asi stará škola. I když naprosto chápu, že každá generace to má jinak. My se zkrátka ptáme: Můžu udělat tohle, nebude to vadit, pojďme na to… Ale musím říct, že jsem nikdy, až na jeden krátký film, netočila vyloženě intimní scény. Většinou došlo jen na líbání. Na jevišti jsem také víc než pusinkování a hlazení nezažila. A měla jsem i skvělé parťáky, to je důležité. Intimita a její vnímání jsou u herců posunuté - lidé se mě ptají, jaké je líbat se s Lamborou, ale ono to prostě líbání není. Je to umělé a s reálnou intimitou to nemá nic společného.

Žijete si svůj sen, o hraní a zpívání jste snila už jako malá holka. Zároveň ale ukazujete i stinnou stránku, nebojíte se veřejně řešit hejty, protože vám nepřijdou v pořádku. Jak si udržet duševní pohodu?

Umělci celkově jsou nejcitlivější osoby na planetě Zemi a přitom jsou nejvíc kritizovaní. Lidé vám mluví do toho, s kým jste, kde bydlíte, jak pojmenujete svoje děti, co jste si vzali na sebe. A méně pak hodnotí, jaký máte talent a jakou práci odvádíte. Je to čím dál tím horší. Když se ale proti tomu ohradíte, je to také špatně. Pak jste hysterka a dozvíte se, že když jste se rozhodli pro tuto práci, tak s tím máte počítat.

A co kolegové? O těch ze Zoo mluvíte v superlativech, ale bylo i v minulosti všude podporující prostředí?

Mám fakt jenom krásné zkušenosti, ale to je možná i tím, že jsem se vždycky ke všem chovala slušně. Popohání mě pokora a vděk. Nejsem typ, který by se kamarádíčkoval, řeším si svoje a nepomlouvám v šatně. Jsem vždycky připravená a práci beru vážně.

S rostoucí popularitou je spojena i rostoucí míra pozornosti. Máte zkušenost se stalkingem a i váš osobní život je ve středu zájmu médií. Nafoukla se někdy až nepříjemná bublina?

Toho bylo… Hlavně v posledních letech je to úplný masakr, ale vyrovnává se to dobrými novináři, kterých je naštěstí spousta. Bohužel bulvár prahne po senzacích. Já jsem ale nikdy nenabízela svůj soukromý život a mrzí mě, že mě lidé vnímají stejně jako člověka, který je v reality show. Ale já hraji v seriálu, nabízím svůj talent, svoji práci. A pak lidé řeší, jestli jsem vdaná, jestli čekám další dítě, jestli má můj partner milenku, jestli já mám milence… To jsou naprosto nereálné věci, taková nejsem.

Nevěra a podvádění v hlavní roli! Nejlepší filmy a seriály o zradě, vášni a touze vás vezmou za srdce>>>

A bylo to někdy skutečně nepříjemné?

Opravdu mi vadí, když se jedná o moje děti nebo moje rodiče. Když jsme s Přemkem začali žít spolu, nekřičeli jsme to do světa, chtěli jsme nejdřív zjistit, jestli si všechno sedne… Jsme totiž i rodiče malých dětí. A najednou vyšel článek, kde byly fotky, jak vynášíme odpadky! Psalo se, že se maskujeme před novináři: byl covid, já měla roušku, byla zima, tak jsem měla čepici. Ale nejvíc mě naštvalo, tedy kromě toho, že propálili náš vztah, že na těch fotkách byli i moji rodiče a moje dítě, které nemělo zakryté oči. Nehráli jsme si na hvězdičky. Chtěli jsme to fanouškům oznámit hezky.

A totéž se pak stalo i s mým těhotenstvím. To jsou věci, které jsou pro mě extrémně svaté, ani rodině se to často neříká první tři měsíce, stát se může cokoliv. Já jsem to ale musela nahlásit v práci a odtamtud informace utekla do médií. Zavolali mi, že to vědí, já byla na gynekologii na kontrole, úplně emočně rozházená a samozřejmě jsem jim v tu chvíli řekla, že těhotná nejsem. Jenže nakonec jsem byla za krávu, proč jsem to nezveřejnila. Nechtěla jsem to ale sdílet s novináři, je to přece moje soukromá věc.

Jak se díky mateřství změnil váš přístup k práci? Jak zvažujete, jako dvojnásobná máma, nabídky, kdy samozřejmě chcete být s dětmi co nejvíc, na druhou stranu složenky se samy nezaplatí.

Zhruba od synova půl roku jsem ním zůstala sama a byli jsme jen my dva do jeho tří let, takže to bylo náročné. Byla jsem hrozně vděčná za to, když mi tehdy nabídli práci, a brala jsem si jí hodně. Pomáhala moje máma, která hlídala malého, ale byl to stres. Měla jsem však velké štěstí na projekty, které byly vždycky dlouhodobé…

Navíc vaše postavy byly oblíbené a nepadaly do výtahových šachet.

Díkybohu. Po třech letech jsme začali žít s Přemkem, ale já pořád měla obavu, co když zase skončím sama. Člověk nemá nikdy jistotu… Máte ji jen sami v sobě a ve svých rodičích. Takže přesto, že jsme spolu žili v jednom bytě, pořád jsem si brala dost práce. Uklidnila jsem se, až když se narodil Tristan a já po pár měsících skončila na čtyři dny v nemocnici. Tam jsem si řekla. „A dost, evidentně se můžu uklidnit, nadechnout, dát zodpovědnost za obě děti partnerovi, který se chová krásně ke mně, k oběma synům, stará se o dům, psa, o auta.“ Cítím jistotu, jakou jsem v životě nezažila s nikým.

Otevřeně mluvíte o tom, že jste sama zažila šikanu, a hodne se snažíte, aby se mluvilo o duševním zdraví dětí a mladých lidí. Mimo jiné jste podpořila projekt Nepanikař.

Líbí se mi, že cílí i na základní školu a neřeší primárně, co dělat ve chvíli, kdy šikana už je, ale jak jí zabránit, jak se vůči ní obrnit, jak pečovat o svoje zdraví… Vidím na svém synovi, který už chodí do školy, jak je důležité mít zdravou mysl, zdravého ducha, aby, kdyby se to náhodou, nedejbože, stalo, byl tak obrněný, aby ho to neovlivnilo. Základ je v dětství, když jdete na terapie, vždycky se vás ptají na dětství, protože tam to všechno začíná.

Lenka Vlasáková také pracovala i krátce po porodu. A ví, co to je být vyčerpaná