Danuše Nerudová miluje hrabání v hlíně, módu a i během kampaně doma denně vařila

Mluvilo se o ní jako o české Čaputové, dámě v modrém, nejmladší rektorce, kandidátce bez politické minulosti, ale i jako o ženě, co dělá kariéru na úkor rodiny. Jak tyhle nálepky brala a bere a jaká vůbec Danuše Nerudová je?

Pamatujete si na chvíli, kdy jste se rozhodla vstoupit do prezidentské kampaně?

Přesný moment si nepamatuji, takže to asi nebylo nic zásadního. Spíš to bylo postupné a hybatelem byl covid. Během něj bylo vidět, jak v naší společnosti chybí někdo, kdo by převzal odpovědnost, dělal rozhodnutí a za ně nesl i následky. Typicky - když byly tiskovky vlády a novináři měli dotazy, vystrkoval před sebe premiér Babiš ministry. Přitom odpovědnost měl jako šéf vlády převzít on.

Ne každého to ale inspirovalo k cestě do prezidentského úřadu. Proč vás ano?

Člověk má v životě dvě možnosti: kritizovat, ale sedět v koutě a smířit se s tím, nebo vzít věci do svých rukou a něco s tím začít dělat. Vždycky jsem patřila mezi ty druhé.

Důkazem je asi i to, že jste se ze studentky stala první rektorkou Mendelovy univerzity v Brně.

Ano, první žena a nejmladší. Nebyla to lehká cesta, univerzita byla bytostnou výspou mužů. Většinou jsme měli rektory šedesát plus. Takže jsem narážela na klasické stereotypy „mladé děvenky“, která se snaží k nelibosti „starších pánů“ měnit věci k lepšímu a posouvat univerzitu dopředu.

A změny populární nejsou, zvlášť na akademické půdě mají někteří akademici rádi klídeček a teplíčko. Ale já si byla vědoma, že to není většina, ale tak půl na půl. Jsem ráda, že jsem našla kolegy, kteří byli rádi, že se změny dějí, a aktivně jim napomáhali. Ta druhá půlka změny nechtěla, ale s tím jsem byla smířená.

Byla jste srovnávána se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Jak vnímáte její rozhodnutí už dál nekandidovat?

Chápu ji a cením si toho - i když se na hodnocení jejího kroku neshodneme ani doma s manželem. Mám podobnou zkušenost z univerzity, proto jí rozumím. Když chcete věci měnit, tak tomu věnujete maximum - speciálně ženy sto padesát procent. A to vás logicky postupně vyčerpá a vy si uvědomujete, že už nemáte co nabídnout. Pak je potřeba udělat krok stranou a nechat místo někomu, kdo do toho vstoupí s novou energií. To není žádná slabost, to je důkaz, jaká to je osobnost. A také, že jí nejde o funkci a její ego, ale o tu věc. Toho by byl muž těžko schopen.

Vraťme se do období před prezidentskou volbou - konzultovala jste svůj vstup do kampaně s mužem a syny?

Můj muž mě vždycky ve všem podporoval. Rodina je nejdůležitější kotva a rozhovory s mužem pro mě byly a jsou zásadní. Je to velký feminista a došla jsem tak daleko i díky jeho podpoře. Upřímně říkám, že si nedovedu představit, že by kandidovala žena, která nemá podporu rodiny. To je skoro nemožné.

Dovedli jste si ze začátku představit, co to bude obnášet?

Ne, to si nikdo nedokáže představit. Speciálně tahle prezidentská volba byla velmi emotivní, vyhrocená i hodně agresivní. To jsme si představit nedokázali - a to je dobře, protože kdybych si to představit dovedla, zvažovala bych kandidaturu víc.

Vidíte zpětně nějaké chyby, které byste už nezopakovala?

Z kampaně jsem si odnesla spoustu zkušeností. Osvědčil se mi mladý tým, který mnozí kritizovali pro nedostatek zkušeností, ale já sázela na jejich kreativitu a energii, což se vyplatilo. Chtěla jsem ukázat mladým, že politika nemusí být nudná, že mohou být její součástí, že se jí nemusí bát. A to se povedlo. Myslím, že žádný jiný tým by neudělal za půl roku, se skoro minimálními prostředky, takovou práci a nestrhl i mladou generaci.

Je ale pravda, že když pak přišla vykonstruovaná kauza ohledně univerzity, tak tam trochu chyběla zkušenost a nadhled při reakci. Ale beru si všechny chyby jako poučení a jsem ráda, že jsme věci dělali jinak a čistě. Chtěla jsem zůstat autentická, nepřetvařovat se, říkat, co si myslím, a nezpronevěřovat se svým hodnotám. A to můj tým akceptoval.

Kde jste brala sílu udržet na uzdě emoce? Přiznám se, že mně se to před televizní obrazovkou při některých debatách opravdu moc nedařilo.

Tak samozřejmě, že to bylo těžké, ale byla jsem docela vycepovaná z univerzity. Naučila jsem se nechat emoce za dveřmi. Což ale neznamená, že je nemám. Ale je zásadní ovládat je, protože prezidentská kampaň, to jsou koncentrované emoce. A já, jako první žena s tak silnou podporou, jsem byla mediálně velmi sledovaná a na nějaké citové výlevy se vyloženě čekalo.

Kromě pozornosti jste si musela zvyknout i na to, že každý najednou hodnotil váš vzhled a měl potřebu vám radit nebo vás kritizovat. Jak zvládnout tohle?

Na to si musí každá žena politička zvyknout. Všichni řeší, jestli není tlustá, jak vypadá, jestli není unavená a podobně. Pro mě byly tyhle věci vždy podružné, ale kampaň mě naučila, že v politice jsou důležité. Musíte mít hroší kůži a nebrat si to osobně, protože pak byste to zabalila.

Největší šok jsem ale neměla z hejtů, ale z toho, že většina chodila od žen! Jedna nejmenovaná advokátka zveřejnila na svém profilu, že když se ráno probudí a podívá se na fotku Nerudové, tak je jí tak špatně, že nemůže ani snídat. Naučila jsem se zůstat klidná, ale většinu žen by to ranilo.

Tahle pozornost je na vás upřená pořád?

Ve veřejném prostoru se pohybuji dál, takže mě média nešetří ani po kampani. Kde mi to ale připadá někdy úsměvné, je oblast módy. Hodnotí mě totiž stejnou optikou, jako bych byla nějaká celebrita. Já jsem ale normální žena, jen ve veřejném postavení. Když si obléknu modré šaty, řeší se, že mám na sobě opět modrou. Když jsem si na tiskovou konferenci s panem prezidentem vzala neokázalý černý kostým, psalo se, že jsem přišla v pohřební černé. Sváteční šaty dlouhé až na zem si kvůli své výšce nemohu dovolit, plizovaná sukně je moc plizovaná, bílé tenisky k šatům byla pro jedna média ústřel proti bontonu pro jiná vítaný symbol mladistvosti v politice.

Spolupracujete s českými módními návrháři, že?

Ví se o mně, že nosím obvykle oblečení od českých tvůrců, podporuji lokální módu. Mám ráda značku Leeda Lucie Kutálkové, modely Josefíny Bakošové, Kláry Nademlýnské, vážím si tvorby Hany Zárubové. Od té jsem měla kostým například na inauguraci prezidenta. I z úcty k její práci mě moc mrzelo, když bulvární média zveřejnila fotku, kde stojím v silném větru a kostým je nevzhledně rozevlátý do všech stran. Hodnotit, že ke své postavě si nemohu dovolit večerní dlouhé šaty nebo že bych neměla nosit kimonový rukáv, mi připadá naprosto neadekvátní dnešní době. Nosím to, v čem se cítím dobře. Samozřejmě s respektem k příležitosti. Při spolupráci s návrháři mi moc pomáhá kreativní ředitelka Tereza Svěráková.

Zahlédla jsem vás v médiích, když jste byla v Karlových Varech…

Ano, teď v Karlových Varech, kde jsem byla s manželem, se hodnocení opakovalo. Na šití róby nebyl čas, oblékla jsem si večerní šaty od osvědčené zahraniční značky. Jsou výrazné, ale velmi klasické. Přesto se řešila i kvalita materiálu (pozn. red: šaty byly od renomované značky Badgley Mischka, jejíž večerní róby nosí například Helen Mirren, Kate Winslet nebo Jane Fonda). Největší kritiku jsem ale tentokrát pro změnu schytala za účes.

O vás se ví, že nemáte problém vynést jedny šaty na víc akcí.

To, jak člověk vypadá, je samozřejmě velmi důležité a podává tím o sobě nějakou informaci. Myslím si ale, že zvláště u političky je skutečně podstatnější myšlení a hodnoty, které reprezentuje. Takže když mi bylo například vyčítáno, že mám opět tytéž šaty, musela jsem se ozvat a zdůraznit, že zastávám udržitelnost a podporuju, aby věci sloužily a  vynosily se. Byla bych ráda, kdyby ženy ve veřejném prostoru nemusely neustále čelit kritice za to, jak chodí oblékané. Dobře se pamatuji, kolikrát mi urážky tohoto typu v médiích během kampaně braly energii. U mužů se to téměř vůbec neřeší. Ne vždy je člověk v takové formě, aby se dokázal úplně povznést nad kritiku svého vzhledu, zvlášť když se nešetří osobními urážkami.

Stejně jako do vzhledu mají lidé potřebu veřejně činným lidem mluvit do soukromí. Takže pokud jste úspěšná v politice, musíte být špatná máma, mizerná hospodyně… Jak to je u vás?

Stačí se podívat na moje ruce a hned víte, že se často hrabu v hlíně. Nalakované nehty mi vydrží tak den. A moje děti vám mohou potvrdit, že i během kampaně jsem jim denně vařila. Ale je pravda, že už mám sedmnáct let paní na úklid, pořád stejnou. Stará se o to, aby u nás bylo uklizeno, protože opravdu vytížená žena to zvládnout nemůže. Nestydím se za to a je mi líto, že za to jsou ženy pořád odsuzovány. Ale když mám náročné povolání, nemohu trávit víkend úklidem a být uhoněná tak, že nezbyde čas na děti a partnera.

Když se o vás mluví, tak se říká bývalá kandidátka…

Ne, pozor, říká se neúspěšná kandidátka! To je další stereotyp. Neúspěch je zvykem připomínat dlouho. Je to škoda, protože to mnohé lidi odradí jít do něčeho, co může neúspěchem skončit. Přitom je neúspěch spíš zkušenost, která vás může posílit a udělat z vás ve výsledku úspěšnějšího člověka.

Každopádně byste nechtěla asi zůstat jen bývalou kandidátkou, ale lidé by měli vědět o vaší kariéře ekonomky. Nemrzí vás, že o té se moc nemluví?

Myslím si, že už vědí. Vystupovala jsem na tiskové konferenci vlády při představení důchodové reformy a do televize chodím také poměrně často. Dokonce jsem se podílela i na přípravě návrhu k evropské daňové politice a rozpočtu. Je ale pravda, že během kampaně se podobné úspěchy nezmiňovaly.

A teď se cítíte být víc političkou, nebo ekonomkou?

Myslím, že to mám tak napůl, což je velká výhoda. Už jsem to využívala, když jsem byla předsedkyní komise pro spravedlivé důchody. Ekonom totiž přesně ví, jak se má co udělat, a není většinou ochoten připustit nic jiného. Politik musí udělat řadu kompromisů, aby to vůbec mohlo projít, protože se zpovídá voličům. A já obojí chápu a umím v tom směru domluvit kompromisy.

Jistě sledujete činnost nového prezidenta - a možná i trochu jinýma očima. Jak jeho práci hodnotíte?

Je to velká změna a rozdíl v zahraniční politice, například při setkávání se s našimi spojenci na summitech. Rozdíl je ale i při jednání s občany v regionech, v empatii a aktivním výkonu funkce. Je krátká doba na hodnocení, ale jsem ráda, že máme prezidenta, za kterého se nemusíme stydět. Doufám, že bude moderátorem a nadstranickým prezidentem.

Šla byste do další kandidatury?

Všichni se na to ptají a já říkám, že by to záviselo na okolnostech. Na to je ještě dost času.

A co je pro vás teď ten nejbližší cíl?

S panem prezidentem jsem se dohodla, že příští rok na jaře proběhne konference, která se bude týkat mladých lidí. Považuji za zásadní v nich probouzet zájem o politiku a věci veřejné, který se podařilo zvednout i díky mé kandidatuře. Chtěla bych, aby byla mladá generace slyšet.

Čím si vysvětlujete, že jste zaujala tolik mladších ročníků? Je to vaší zkušeností se studenty?

Možná jim rozumím díky své otevřenosti, ale hlavně proto, že jsem na univerzitě byla v podobné situaci, když jsem za staršími kolegy chodila a prosazovala změny, které ne vždy chtěli. Znám tedy jejich argumenty a dovedu mladé motivovat, aby svou snahu o změny nevzdávali, i když to vypadá neprosaditelně.

Je politika vhodná pro novátorsky naladěné lidi? Neumlátí je?

Jasně, že se pokoušejí umlátit ty, kteří se snaží vybočovat. Jsme země s malým počtem inovací nebo start-upů a je potřeba nenechat se odradit. Je to o nás a naší síle, odolnosti nenechat se semlít. Přála bych si, aby mladí lidé dostali možnost ukázat svůj obrovský talent, a rozhodně tomu chci pomoci.

Jistě potřebujete i vypnout. Co chystáte na prázdniny?

Už jsme si jednu dovolenou střihli, když jsme na poslední týden vzali syny ze školy a jeli do Chorvatska. Ale ještě pojedeme do Francie. Potřebuji dobít baterky trochu víc, než zvládne ranní procházka klidným lesem.

Fotky ze zmiňované dovolené byly i na sociálních sítích - tam se objevujete celá rodina běžně: Bylo společným rozhodnutím se takhle veřejně prezentovat?

Ano, i když jsem se tomu zpočátku trochu bránila. Bála jsem se, aby reakce nebyly nějak agresivní a jak to děcka zvládnou. Ale synové mě vlastně sami donutili je zahrnout do kampaně - starší na tajňačku sbíral jako dobrovolník podpisy pod petici za moji kandidaturu a následně dělal kampaň. Mladší syn začal roznášet letáky, protože nechtěl stát stranou. Nejdřív přišla kritika, když jsme s tím začali, a pak se to najednou otočilo - z nezodpovědné Nerudové, která vystavuje rodinu na sítích, jsme byli vzorem, že politik nemá skrývat své soukromí. A doufám, že se při příští politické kampani budou i mužských kandidátů ptát, kde jsou jejich ženy a děti, když oni vystupují na akcích.

Takže teď patří sociální sítě do vašeho běžného života a budeme vás tam vídat dál?

Myslím, že ano. Občas jsme překvapeni, kolik lidí nás sleduje. Poznávají i mého muže, starší syn se na TikToku stal docela populární. Což já nevidím, protože si mě zablokoval. A to je vlastně dobře, protože všichni máme právo na soukromí, které mladým trochu omezují právě moderní technologie.

Čtete si komentáře u příspěvků? A odpovídáte na některé?

Moc ne, jen občas si je přečtu a jen výjimečně odpovím. Ty ošklivosti, které tam lidé píší, jsem se naučila ignorovat - vypovídají spíš o těch, kdo je píše, než o vás. Je to prostě jejich problém a nemíním se tím zatěžovat.

Nepřipravila vás politika a zviditelnění o kamarádky a povídání si o obyčejných věcech?

Neměla jsem na ně čas, to je pravda, ale teď je to zase lepší a je to fajn, bavit se o obyčejných věcech. Někdy se sice ptají i na něco z politiky, ale jen málo.

Kdybyste měla den jen pro sebe, co byste dělala?

Vzala bych si batoh a šla někam do přírody - kamkoli na Vysočinu. A šla bych sama, protože jsem i ráda sama se sebou. I proto ráda jezdím sama autem dlouhé trasy.

Vybrali jsme 10 slavných Čechů. Poznáte v našem kvízu, o koho jde?