Byla jsem superkráva, až ve čtyřiceti mi informace sestoupily z mozku do srdce, říká Sandra Pogodová

Narodila se s bouličkou na čele, ze které vyrostl velký nádor. Odoperovali jí ho ve třech letech, z jizvy pak měla komplexy. I o tom otevřeně mluví v našem rozhovoru. Stejně jako proč se pak rozhodla jizvu si nenechat odstranit, proč je přesvědčená, že bývala superkráva, jak se změnila mezi třicítkou a čtyřicítkou a jak jí herectví pomohlo ženám odbourávat stereotypy.

Sandro, došla ti někdy energie?

Ne, ale počítám, že až budu prdět do hlíny, tak snad už budu klidnější.

Že se ptám! A příjmení Pogoda, Pogodová – má něco společného s pohodou nebo je to něco úplně jiného?

Nejvíc se vyskytuje na Ukrajině. Máme ho spojené se slovem pagoda, což znamená počasí. Ale kam nám sahají kořeny, o kterých víme, jsme namíchaní Češi a Rakušani. Tátova babička byla Rakušanka, a dokonce jsme šlechtický rod: pradědeček v roce 1880 získal šlechtický titul za zásluhy pro rakousko- uherskou monarchii. A pozor, sleduj: My jsme Ritter von Chmelař, máme i erb. Víš, co je to Ritter von Chmelař?

Netuším.

Rytíři z chmele. Takže já říkám: nachmalenej rytíř. Ožralá partička. Ale pravdou je, že místo piva u nás doma spíš holdujeme vínu. Když si někdo neví rady s mým příjmením, říkám Pohodová s h, ale už jsem byla i Pobudová, tímhle jménem mě volala zdravotní sestřička v čekárně.

K neobvyklému jménu jsi ještě měla jizvu na čele. Jak jsi k ní přišla?

Narodila jsem se s takovou malinkou kapičkou na čele, s puntíčkem, který během tří měsíců vyrostl do opravdu velikého nádoru. Velký, rudý, plný žilek - tzv. hemagiom. Bylo to v roce 1975, doktoři nevěděli moc, co s tím. Operovali mi to až ve třech letech. Máma říkala: „Vyjet s tebou ven s kočárkem, to byla katastrofa.“ Vždycky se nějaká seniorka v parku přišla rozplývat nad kočárek, pak mě viděla a: „Ježíš! Malej Satan!“ Táta už toho měl plné zuby, tak když občas nějaká seniorka udeřila „Co s tím miminkem děláte?“, odpovídal: „Napícháváme do ní tyč a vytíráme s ní schody.“

Maminka se to prý snažila maskovat.

Pletla mi čepičky se špičkou na čelíčku, aby to schovala. K tomu jsem měla novorozenecký ekzém a byla hodně chlupatá, takže jsem vypadala jak orangutaní mládě. Navíc jsem měla špatný vratník. Máma vzpomínala: „Ty jsi buď zvracela, nebo brečela, protože jsi měla citlivé uši, takže reakce na jakýkoliv blbý zvuk byl pláč.“ Až ve třech letech mě operoval pan docent Jiří Ramba, s kterým jsem dodnes v kontaktu, šéf dětské chirurgie na Motole.

Operace prý trvala šest hodin?

Ano. A úžasné je, že jsem v dobré společnosti, pan docent je totiž specialista na slavné české hlavy, takže měl v rukou třeba lebku Karla IV., Jiříka z Poděbrad, Bedřicha Smetany. A pak moji, akorát ta ještě byla potažená kůží.

Tenkrát, ve třech letech, jsi měla maličkou jizvičku, která tím, jak jsi rostla, se zvětšovala, měnila…

Ano, jizva rostla. Samozřejmě, v pubertě šestnáctileté holce s takovou jizvou na čele nevysvětlíš, že není zrůda. Já jsem měla mindráky, měla jsem pocit, že to celý svět vidí. Studovala jsem konzervatoř a všechny ty krasavy spolužačky točily princezny a mně vždycky zavolali, když potřebovali nějakou jezinku nebo prostitutku. Než jsem odešla z domu, vždycky jsem na sebe vystříkala celou tubu laku, aby mi držela ofina. Nehnula by se, ani kdyby kolem mě projel tirák.

Jak dlouho ti to vydrželo?

Do natáčení filmu Bathory Juraje Jakubiska. René Stejskal, výborný maskér, byl nadšený, že nemusí vyrábět jizvu na protetice, že ji jenom trošku dobarví barvičkou. Ostříhali mi vlasy, ofinu úplně nakrátko a jizva hrála! Ve filmu Ve jménu krále jsme ji taky použili. Když se mě pan docent Ramba před pár lety zeptal, jestli bych nechtěla udělat plastiku, aby se mi čelo vyhladilo, zareagovala jsem, že nikdy.

Proč?

Já už jsem s tou jizvou srostlá, mám k ní vztah. Přijde mi to, jako když stárne strom: je hezky vrásčitý, má na sobě jizvy času. Ta jizva mi taky připomíná, že první tři roky se moje duše evidentně rozhodovala, jestli v tom těle zůstane, nebo ne, protože doktoři říkali mámě: „Heleďte, až se bude učit chodit, musíte ji hlídat. Kdyby na to upadla nebo si to rozrazila někde o stůl, může vykrvácet!“ A uhlídat takový éro, jako jsem já, nebyla legrace. Prostě pro mě je ta jizva velmi důležitá část mě.

Na instagram sis napsala: Až do čtyřiceti let jsem trpěla obrovskými mindráky a vnitřním pocitem, že jsem ošklivá zrůda. Samozřejmě jsem si nevěřila a podceňovala se. Naštěstí jsem velký bojovník a dnes, po všech životních peripetiích vím, že jsem úžasná bytost, která je schopná velké lásky a projevu obrovského milosrdenství a pomoci ostatním. Jak jsi to v sobě našla?

V hereckém světě žijeme dva životy: jeden jsme my a druhý je plakát pro ostatní. Dneska jsou sociální sítě a na nich se nenosí být smutný nebo mít deprese, k těm se lidé přiznávají, až když dozrají do určitého věku. Do té doby hrají, že jsou šťastní a krásní, používají filtry, aby vypadali super. To všechno je faleš, faleš, faleš. Nemá to s realitou nic společného. No a já jsem si řekla: Tuhletu faleš už nechci žít.

Co jsi udělala?

Ve třiceti jsem začala hodně hledat knihy na duchovní téma. Prostě jsem hledala smysl života, protože mě moje profese a ten falešný svět, ve kterém jsem se pohybovala, nedávaly smysl. Říkala jsem si, že jestli takhle budu žít až do smrti, tak je to málo. Deset let jsem načítala různé knížky a začala jsem komunikovat s nějakou vyšší silou. Někdo tomu říká bůh, někdo universum, někdo vyšší inteligence – jak chceš. A ono to fakt funguje, když se otevřeš.

Jak to probíhá?

Třeba jsem přišla před knihkupectví a řekla si: „Pošlete mi do ruky knihu, která mi dá odpovědi na moje otázky.“ Vešla jsem dovnitř, tam měli takové ty hezké knížky s andělkami, se stromy života, duhou… A mně vyjela ruka po hnusném zeleném paperbacku, vypadalo to jak skripta z matematiky. Sergej Lazarev: Diagnostika karmy. Takhle jsem objevila dvanáct naprosto úžasných knih od jednoho z nejslavnějších terapeutů na světě, Rusa. Ten mě hodně posunul. Zjistila jsem, že to funguje.

Takže teď jsem ve fázi, kdy řeknu: „Potřebovala bych nějaké natáčení, prosím vás, takzvané rychlé peníze. Nelíbí se mi moc, co se dnes točí, takže nechci být tváří toho projektu, ale prosila bych šest natáčecích dnů, epizodku. Děkuji.“ Přísahám bohu, za dva dny telefonát: „Dobrý den, Sandro. Točíme seriál. Mohla byste šest natáčecích dnů? Super, díky!“

Takhle přesně?

Já jsem tak drzá, že už jedu takhle. Podobné to bylo s knihami, co jsme napsali s tátou. Poznalas ho, víš, co je zač, jak jede historky s Krylem, Dostálem, Horníčkem, jak to umí podat. Měli jsme rodinnou sešlost, smáli jsme se a mě napadlo, že je škoda, že se tomu směje jenom naše rodina. To by byla tak hezká knížka! Vždyť smích léčí a knížek, u kterých máš záchvaty smíchu, je hrozně málo. Jenomže neznám žádného nakladatele… Jestli to má být, panebože, pošli mi do cesty nakladatele.

Poslal.

Odvysílala se talkshow s Karlem Šípem, tři dny na to mi přijde e-mail: „Dobrý den, Sandro, tady nakladatelství Grada. Umíte vyprávět příběhy, cítíte, kdy má přijít pointa, nechcete napsat knihu o čemkoliv a my vám ji vydáme?“ A takhle už mám venku dva bestsellery. Je vědecky dokázáno, že tvoje mysl tvoří realitu. Jeden ze zákonů universa je, co vydáš ven, to ti přijde zpátky. Kam tu pozornost pošleš, to ti přijde.

Když jsem mluvila s tvým tatínkem, pochopila jsem, že není rád, že sis nestihla pořídit děti.

No, protože tatínek samozřejmě, asi jako každý rodič, by rád viděl své dítě ve šťastném manželství a s dítětem. Mně se teď dějí veliké změny, začala jsem dělat přednášky na duchovní téma nebo téma seberozvoje, seberealizace. Nazvala jsem to Úhel pohledu. Otevřel se mi - komunikační kanál tomu budu říkat. Přes sociální sítě mě začaly oslovovat ženy, které se dívají na internetu na mé rozhovory. Začaly mi psát, co je trápí. Zjistila jsem, že o něčem se ženy velmi stydí mluvit.

Proč?

Třeba dneska je trend být pořád mladý, takže slovo menopauza je téměř sprosté. O tom se přece nemluví. Nebo neplodnost. No a mně parazitoložka před časem oznámila, že jsem neplodná. Ptala se mě, jestli jsem někdy byla těhotná. Nebyla. A vzhledem k tomu, jaký život jsem vedla, antikoncepci jsem nikdy nebrala a kondom jsem viděla jednou v životě, je to divné, každá jiná by měla pět dětí.

Jsem veřejně známá osoba, mluvím o tématu neplodnosti, aby se ženy uvolnily, aby pochopily, že to není žádný cejch, že to není nic špatného, že to je prostě jenom věc, která se někomu v životě stane. Hodně žen to trápí a je potřeba jim ukázat ještě jinou cestu než umělé oplodnění, kdy tě napíchají hormony, což ženu dostane do totální nerovnováhy. Občas z toho není dítě, ale rakovina. Já se starám o to, aby moje tělo bylo zdravé a abych byla v psychické pohodě.

A jsi?

Jsem. Carl Gustav Jung má větu: Do čtyřiceti pořádáme průzkum a život začíná po čtyřicítce. U mě je to pravda bezezbytku. Já bych nevrátila ani den, cítím se fantasticky. Ve čtyřiceti se toho hodně odstartovalo. Deset let čtení knížek, ale pořád jsem v situacích jela starou Sandru: Naskakovaly mi staré modely chování, staré programy. Od čtyřiceti se to začalo měnit, informace z knížek sestoupily z hlavy do úrovně srdce a začala jsem se chovat jinak. Ta akcelerace je teda mocná, to, co se se mnou děje. Okolí mi to potvrzuje: Prošla jsi obrovskou proměnou, je to z tebe cítit, máš úplně jinou energii. Cítím se jinak, cítím se krásná, plná lásky. Bývala jsem superkráva: na všechno a na každého jsem měla hned názor.

Řekla jsi ho?

Hned. Jak jsem Beran, tak jsem byla slon v porcelánu, měla jsem rychlejší pusu než hlavu. To se všechno změnilo. Herectví byl trénink na to, abych se uměla vyjadřovat, abych uměla říct vhodnou asociaci, abych dokázala lidem přiblížit smysl určitých věcí. Herectví byla škola, teď se přehrávám do jiné části života. Mám naplánováno být tady do stovky v plné polní, žádný invalidní vozík a pytlík s močí. Ne! Do stovky v plné polní. Co se bude dít dál, uvidíme. Vím, že ještě nejsem ani v polovině. Tradá, jedem!

Sandro, ty kdyby ses narodila v sedmnáctém století, tak by tě upálili! Nejdřív krvavé vejce na hlavě, potom karmy…

Jak jsem se hledala, podstoupila jsem i rodinné konstelace, kineziologii, ženské kruhy, regrese, malování mandal a další záležitosti. A na těch regresích mi jedna terapeutka říkala: „Vy máte tu jizvu, protože vás v jednom životě čapli a vypálili vám cejch tam, co je třetí oko, které vás napojovalo nahoru. Vypálili vám cejch, aby vám zpřetrhali to spojení. A že vám narostl ten nádor v tomhle životě, to je energetická stopa, která tam zůstala.“ Já už jsem někdy byla nějaká čáry máry fuk. Rozumíš?