Narodila se jako muž: Má soupeřit se ženami a sdílet s nimi šatnu? Nejistá budoucnost ženského sportu

V roce 2022 zazářila transgender plavkyně Lia Thomas: vyhrávala závod za závodem a změnila i několik rekordů. Plavecký svět jí samozřejmě fandil, zároveň to však přijímal s jistými rozpaky: jako žena totiž začala vystupovat až v roce 2020 a ještě pár let předtím soutěžila v mužských kategoriích.

Soupeřky upozorňovaly, že vedle Lii nemají rovné šance vyhrávat. Ačkoliv je to žena, její tělo je mužské, tedy jí umožňuje podávat oproti nim nesrovnatelné výkony. Proto mezinárodní federace World Aquatics rozhodla, že ženských elitních soutěží se mohou účastnit jen transgender sportovkyně, které změnu pohlaví podstoupily do 12 let věku. Lia Thomas tehdy tento výnos akceptovala, nicméně teď se hodlá obrátit na Mezinárodní sportovní arbitráž a rozhodnutí zvrátit.

Transgender sportovkyň přibývá a stejně tak přibývají hlasy, které požadují systematičtější reakci na novou situaci. Všichni samozřejmě chápou touhu trans sportovců závodit v kategoriích, s nimiž se identifikují, ale na druhou stranu je nutné zachovat spravedlnost i pro ty, kdo s nimi mají soupeřit. Především u trans sportovkyň totiž často platí, že pro ně jejich tělo představuje velkou výhodu.

Lia Thomas není jediná transgender sportovkyně, o níž se veřejně debatovalo. O férovosti soubojů se sportovkyněmi, které se narodily s ženským tělem, se mluvilo i během olympijských her v Tokiu: poprvé v historii se jich zúčastnila transgender vzpěračka, a to Laurel Hubbard (46 let) z Nového Zélandu, která ještě osm let předtím žila a fungovala jako muž.

Laurel Hubbard olympijskou soutěž sice nevyhrála, přesto ale rozdělila svět sportu na dva tábory. První si myslí, že trans ženy mají právo soutěžit v kategorii podle své identifikace a nemají být diskriminovány oproti kolegyním, které se narodily s ženským tělem. Druzí zase považují jejich účast v ženských kategoriích za diskriminaci soupeřek, protože jim fyzickým potenciálem nemohou konkurovat.

Proč mají trans ženy fyzické výhody oproti soupeřkám? Protože se narodily s mužským tělem. A to, jak potvrzují i lékaři, je obecně mnohem silnější a rychlejší než tělo ženské. Mívá až o 40 % víc svalové hmoty a méně tukové tkáně, zpravidla také větší kapacitu plic, lepší pákové poměry končetin, vyšší hustotu kostí i větší srdeční výkon.

Toto vše představuje velkou výhodu při silových, rychlostních i vytrvalostních aktivitách. Výkonnostní přednosti navíc přetrvávají i po případné změně pohlaví, pokud k ní dojde až v dospělém věku. Právě pro tyto rozdíly se historicky vždy soutěžilo ve dvou základních kategoriích - mužské a ženské. Ze stejných důvodů se zavedly juniorské soutěže, stejně jako váhové kategorie v bojových sportech. Jednoduše proto, aby se spolu mohli utkali ti, kdo spolu mohou přirozeně soupeřit.

Když se začaly v ženských soutěžích objevovat trans ženy, musel na to sportovní svět reagovat a nastavit pravidla, aby se vyrovnaly výchozí šance soupeřek. Proto Mezinárodní olympijský výbor stanovil v roce 2015 transgender sportovkyním maximální hranici hladiny testosteronu, aby se mohly účastnit olympiády. Právě vyšší množství tohoto pohlavního hormonu totiž představuje při fyzických aktivitách významnou výhodu. A to byl také důvod, proč musela přerušit kariéru běžkyně Caster Semenya a musela projít sex testy.

I když byla snaha nastavit nějaké parametry, tedy právě hladinu testosteronu, ihned se objevily hlasy, že se tím stejně nesmažou výše uvedené biologické rozdíly ve stavbě a výkonnosti mužského a ženského těla. Je to zkrátka velmi choulostivá situace a její řešení není pro nikoho snadné.

Soupeřky transgender sportovkyň ale mají i jiný problém než jen pocit nespravedlivého znevýhodnění ve vrozené tělesné konstituci. Americká plavkyně Riley Gaines, soupeřka plavkyně Lii Thomas, se v jedné talkshow zmínila, že se cítí diskriminovány již před závodem, v šatně: „Není laskavé žádat dívku, aby sdílela šatnu s mužem odhalujícím své intimní partie, a už vůbec není žádoucí, aby se žena musela koukat, jak si muž přebírá její trofej.“ Popisovala tak situaci, kdy byla trans žena, která má penis, zařazena do dívčí šatny a chodila tam nahá.

Jak tedy situaci vyřešit, aby bylo vše spravedlivé k transgender sportovkyním i jejich ženským soupeřkám? Zdá se, že by bylo šikovné vytvořit speciální kategorii, kde budou trans ženy měřit síly navzájem. Tuto myšlenku schvaluje i Martina Navrátilová, známá zastánkyně LGBT komunity. Ta přitom podpořila loňské rozhodnutí Rady Světové atletiky zakázat start trans sportovkyň v elitních ženských soutěžích, pokud prošly mužskou pubertou. „Jedná se rozhodně o krok správným směrem,“ prohlásila tenisová legenda a uvedla, že podporuje vznik open kategorie.

To by mohlo zaručit spravedlnost a omezit možná rizika. Pokud se totiž síly transgender sportovkyň porovnávají s ostatními soupeřkami v plavání, běhu a jiných nekontaktních sportech, pak to je „jen“ otázka fair play, ale třeba v boxu nebo dalších podobných aktivitách už je ohroženo zdraví i život. Potvrdila to například i světová federace ragby, která v roce 2020 varovala, že v jejich sportu může kontakt biologické ženy a trans ženy zvýšit riziko zranění o 20 až 30 procent.

Transgender ve sportu očima závodnice: Vůbec se mi nelíbí, že ženy mají být zticha