Buď se zblázním, nebo uchlastám, říkala si kdysi Valérie Zawadská

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neví, jestli za svůj charakteristický hlas vděčí východňárským písničkám, které vyřvávala s tatínkem v horách, nebo cigaretám, jež poprvé zkusila ve čtyřech letech. I o tom mluví ve své Intimní zpovědi. Pak také o době, kdy měla pocit, že se buď zblázní, nebo uchlastá, a o operaci hlasivek, které se nemohla vyhnout, přestože hrozilo, že už nebude mluvit.

Valérie, kdo ti vybral jméno?

Pravděpodobně rodiče.

To mě právě zaujalo: jak zemědělci ze Šternberka přišli na Valérii, jméno jak pro šlechtičnu.

Kdepak ze Šternberka, tam jsem se jenom narodila. Máma pochází ze západního Slovenska, Gabčíkovo, tatínek byl z východního Slovenska, Vyťažovce, okres Humenné. Oba pocházeli z velké početné rodiny. Patnáct až šestnáct dětí. A maminčina máma se jmenovala Valérie.

Takže se jmenuješ po babičce?

Ano. Kdysi dávali v televizi krásný film Pan Wolodyjowski. A tam byla herečka Magdalena Zawadzka. Já si pamatuju jednu scénu, byla jsem malá… a dodneška přemýšlím, jestli tahleta polská herečka Zawadzka není moje příbuzná. Protože tatínkovi dva bratři se po válce vydali do světa, když děda zemřel. Někteří šli do Polska. Babička Katarína zůstala na té malé dzedině na východě. Tatínek od té doby sourozence neviděl.

Hledal je?

Nehledal, naši měli malé hospodářství, tak se nemohli vzdálit. Protože kdo by nakrmil králíky, prase a postaral se o holuby, o slepice, kačeny, o husy? Nikdo.

Ani ty jsi v době internetu nehledala svoje vzdálené příbuzné?

Pozdravuj ode mne kamaráda interneta. Ne. Mě to nebaví. A taky si říkám, že nemusím vědět všechno.

Tvoje kluky to třeba bude zajímat?

Teď jsou ve věku, kdy je rodinná historie nezajímá. Soudím podle sebe - chtěla bych vědět spoustu věcí od babičky, dědy, mámy… a oni už mezi námi nejsou.

Měla jsi děti poměrně pozdě.

No, dost mi bylo. Třicet sedm a půl a čtyřicet.

To tenkrát ještě nebylo módou, že?

Nebylo to tak moderní. Ale když nepotkáš partnera, se kterým chceš ty děti mít… Nebo příroda to tak rozhodne, nebo kdoví, co nad námi je? Já teda tvrdím, matka příroda. Tak jsem je měla později a zaplať pánbůh, že je mám.

Ty už ses smiřovala s tím, že nebudeš mít děti?

Bylo toho víc. Když mi bylo třiatřicet, tak jsem dokonce chtěla i odejít od divadla. Život mě nebavil, bylo toho na mě moc.

Tehdy jsi byla v Divadle ABC a měla spoustu práce.

Ale pak jsem se dozvěděla, že houby dělám.

Když jsi měla devět rolí, z toho tři hlavní?

Ano. Tak jsem šla na volnou nohu. Asi záleží na tobě, co chceš vlastně v tom životě udělat, dokázat. Kam chceš jít. Jestli ti stojí za to být, jak říkal Mirek Moravec, rektálním alpinistou. Je to všechno na vnitřním rozhodnutí.

Nikdy jsi nezkoušela volat nějakému režisérovi…?

Zkoušela. Po vysoké škole v roce 1982 jsem nastoupila do Západočeského divadla v Chebu a byla jsem šťastná, že mám angažmá. Vydržela jsem tam čtyři sezony, ale poslední půlrok jsem si říkala: Tady se buď zblázním, nebo uchlastám. Nebo vdám a budu rodit děti. Jenomže to jsem tedy v šestadvaceti opravdu ještě nechtěla. Takže jsem na dobrou radu dvou kolegů gayů odešla do Prahy na volnou nohu. A tehdy jsem poprvé v životě zkusila zavolat kvůli práci, a to Olze Walló, vynikající dabingové režisérce, že jsem po čtyřech letech zpátky v Praze a nemám angažmá, takže žádnou práci. Zavolala jsem i do Českého rozhlasu. Přiznávám, že jsem se hrozně styděla. Příšerně! Ale na druhou stranu si říkám: Kdo se neozve, tak jak to mají ti lidé vědět, že nemáš práci?

Takže se to povedlo.

Ťukám na dřevo.

Vrátila ses zpátky jak do dabingu, tak do divadel, tak před kameru?

Před kameru jsem se vrátila. A měla jsem to štěstí, že jsem během těch čtyř let v Chebu napsala dopisy do tří pražských divadel ředitelům, aby se přijeli podívat, co dělám, jak to dělám. Ozval se mi jediný, bohužel už dneska není mezi námi, profesor Lubomír Poživil z Městských divadel pražských, a vzal mě na poloviční úvazek do Ábíčka. Hned první hru jsem měla úplně nádhernou. V režii Ladislava Vymětala titul nad tituly Přelet nad kukaččím hnízdem. Sestru hrála Věruška Galatíková, Indiána Boris Rösner, Marphyho Lojza Švehlík. Plejáda úžasných herců. Já jsem měla výstup na konci druhého jednání, maličkou roli kurvičky, druhou hrála Naďa Konvalinková, přišly jsme na mejdan do blázince. Bylo to přenádherný.

Když se ti potom v angažmá přestalo dařit a bylo ti jasně naznačeno, že se s tebou nepočítá, tak jsi šla na volnou nohu a řekla sis, že to dáš?

Přemýšlím o tvé formulaci „přestalo se ti dařit“. Někdo jiný rozhodl, že se mi nebude dařit.

Protože herec potřebuje i spoustu štěstí.

Přesně tak.

To zrovna nebylo.

Štěstí bylo, že po sametové revoluci už nehrozilo, že když nejsi zaměstnaná, tak jsi příživník. Ale velmi jsem se trápila. Střih, potkala jsem se s Romanem a najednou jsem byla těhotná…

A bylo ti všechno jedno.

Absolutně jedno. A hodně se rozjel dabing, tak i s tím bříškem, kdy člověk nemůže hopsat moc po jevišti, v dabingovém studiu může sedět.

Jak jsi řekla „potkala jsem se s Romanem“: prý jsi za ním někam putovala na běžkách?

Roman pracoval v Městských divadlech pražských jako technikář a byl jediný z těch techniků, kteří neseděli na baru a nevykuřovali. Seděl v rožku a hrál na kytaru.

Tím tě zaujal?

Taky modrýma očima, černými dlouhými vlasy, dlouhýma nohama – mně se vždycky líbili vysocí chlapi. No a tak jsme se jednoho dne dali dohromady. Na Vánoce jsem byla na chalupě u Olinky Walló, a protože jsem zlomila běžky po jejím otci, slavném režiséru Kimíčkovi Walló, tak jsem se vypravila přes kopec do Prachatic na jiných běžkách, abych jí koupila nové. No a shodou okolností tam můj Roman měl byt…

Takže láska jako trám?

Logicky něco z toho muselo vyprchat, ale jsme spolu. Naučila jsme se říkat takovou úplně hnusnou větu, kterou Roman nemá rád: Já si tě nechám.

Jsme u tebe na chalupě. Dá se říct, že kousek odsud ses podruhé narodila?

Řekla bych, že to bylo až tak třetí nebo čtvrté narození v mém životě. Poprvé mi zachránili život v motolské nemocnici, to jsem prožila největší ataku problémů se slinivkou. Kluci byli malí a já se asi čtyři dny „rozhodovala“ v té nemocnici, jestli to dám, nebo nedám. A na střední kolena – kolegyně Jana Drbohlavová glosovala: Ty nejsi stará matka, ty jsi matka středního věku. Jsem si říkala: Ti kluci jsou ještě malí… takže dám. Zaplaťpánbůh. Dodneška děkuju lékařům z motolské nemocnice. Ano, pak se mi to stalo tady, dostala jsem další záchvat, opět spojený s nějakým příšerným stresem, z pracovního vypětí, možná i osobního. Takže mě odvezli do strakonické nemocnice. A dodneška tam mám kamarády. Když jsem se tam byla nedávno nechat očkovat, sestřičky vzpomínaly, jak jsem ležela na osmičce a chodily jsme kouřit dolů.

Takže tys utíkala hrobníkovi z lopaty s cigárem v ruce?

Takhle bych to neřekla. Ale že kouřím? Kouřím.

Stres ses snažila omezit, diety jsi držela, ale tohle ti zůstalo?

Ano. A zůstane. Aspoň jednu neřest si chci zachovat.

Kdy jsi kouřila poprvé?

Byly mi čtyři roky. Mám sestru o rok starší a její kamarád ze školky, cikánek Honzík Mata, přinesl cigaretu, že mu ji dal táta. Byli jsme s ní na stohu slámy. Pak si pamatuju, že se mi líbilo, jak mi máma řekla, když přišla ráno z kravína: Vali, udělej mi kafe. Sedla si na verandě do křesla, nechala si dát židli pod nohy, otevřela noviny, já jí uvařila turka a ona si zapálila. Uměla neuvěřitelně dlouhý kouř. Mně se to líbilo jako obraz. Přiznávám, že jsem rodičům tajně vybírala krabičky s cigaretami. Tatínek kouřil děvy nebo partyzánky, ty byly bez filtru, maminka masky s filtrem. Měla jsem svou krabičku schovanou v seně, bylo mi devět. Kouřit jsem přestala ve čtrnácti, to bylo v deváté třídě, začali kouřit všichni a mně to připadalo trapný. O rok později na gymplu jsem zase začala.

Za svůj nezaměnitelný hlas vděčíš cigaretám?

Myslím, že to je od přírody, od našich i cigaret.

Tvoje profesorka na DAMU Libuše Havelková ti prý říkala, že taková dívka by měla mít soprán.

Něžný hlásek. Paní Libuška asi nedokázala pochopit, že su z dědiny, že jsem chodívala za tátou po těch jesenických kopcích, když pásl krávy. Nosila jsem mu svačinu, většinou kus špeku, chleba, v bandasce vodu, mlíko nebo pivo. Seděli jsme pod stromem, táta vytáhl foukací harmoniku nebo jsme zpívali východňárské písničky. A ty se musí řvát. Vyřveš tu bolest, tu radost, cokoliv ze sebe. Měla jsem takový hlas už od dětství.

A dožila se paní profesorka toho, když jsi dostala Cenu Františka Filipovského za dabing?

Dožila. Moderovala jsem předávání cen městské části Praha 9 a před několika lety Libuška Havelková tu cenu dostala, tak jsme se potkaly. Pro mě bylo komické, pochopitelně v uvozovkách, že to bylo asi rok a půl před mou operací hlasivek, které se unavily, už tam byly otoky, nedomykaly, takže paní profesorka asi koukala.

S hlasivkami jsi pak byla na operaci. Nebála ses, když hlas je tvůj pracovní nástroj?

Strachy jsem byla – nehodí se, abych použila to slovo, ale všichni si ho domyslí – podělaná až za ušima. Bála jsem se zoufale. Ale jako vždycky všechno u mě to byla otázka vnitřního rozhodnutí. Řekla jsem si, že ta operace se buď povede, nebo nepovede. Věděla jsem, že se může stát, že už nebudu nikdy v životě mluvit.

Bez ní to nešlo?

Nešlo, už jsem prakticky jen skřehotala, bylo to příšerný. A měla jsem opět štěstí, v motolské nemocnici jsem se potkala s úžasným panem doktorem Michalem Zábrodským, ten mě odoperoval. A dneska si i zazpívám.

Když mluvíme o hlasivkách, musím ti říct, že jsem s tebou strávila jednu dovolenou.

Kde?

V autě. Posloucháním audioknihy Babička pozdravuje a omlouvá se.

To je tak nádherná věc! A pro mě to byla první audiokniha, ve skvostné režii Michala Bureše, s úžasným zvukařem, panem Kottem z Českého rozhlasu, který je už je dávno v důchodu, ale točí tyhle audioknihy. Navíc ve studiu, které mám tři sta metrů od paneláku, kde bydlím. To byla nádherná práce, přenádherný text švédského spisovatele Fredrika Backmana. Tak to mě těší, že sis tu knížku vybrala, doufám, že jsem ti tu dovolenou nezkazila.

Vůbec. Je to úžasný příběh pro celou rodinu. Trošku jsem si poplakala.

No já jsem občas přes slzy nemohla točit.

Takže tě nemuseli moc přemlouvat. Jenom sis to přečetla a bylo to jasné.

Vůbec. Četla jsem to asi stopadesátkrát a stejně jako při každé nové práci, kterou jsem neznala nebo kterou neznám, jsem měla trému. Ale absolutní. Takže jsme natočili první dvě kapitoly, tři a pak jsme pokračovali. Já jsem se uklidnila, zjistila jsem, že mi režisér věří, zvukař mi věří, že to všechno funguje, a pak jsme se vrátili k tomu začátku. Když dělám něco, co jsem ještě nikdy nedělala, jsem první okamžiky naprosto vynervovaná.

Vidíš, já bych řekla, že nejsi trémistka?

Zdání klame.

Když jsi kdysi ve dvanácti letech stála poprvé na jevišti, hrála jsi krále. Už tehdy jsi měla trému?

To už si nevzpomínám, jen že to byla pohádka Sůl nad zlato od Boženy Němcové, s amatérským divadelním souborem ve vesnici Loučná nad Desnou. Byla tam i úžasná jazzbandová kapela a spousta spolků, které fungovaly. Takže se mělo dělat i dětské divadlo. Začalo se s loutkama, ale mě to za tím paravanem nebavilo. Nebylo mě vidět a navíc - víš, jak bolí ruka, když držíš maňásky? Tak jsme s kamarádkou Věrkou přesvědčili pana režiséra, že je nutné hrát normální činohru.

A proč jsi hrála krále?

Nebyli kluci.

Nemrzelo tě, že nejsi princezna?

Holky měly namalované tvářičky a rtíčky, kdežto já jsem měla mastix. To je divadelní lepidlo. Ale mohla jsem sedět s rozcapenýma nohama, zatímco ony musely slušně jako holčičky mít nožky u sebe. To víš, že mi to bylo líto. Ale proč bych to dávala najevo? Nikdo jiný nemohl hrát krále než já.

Chtěla jsi mi vyprávět o krbu. Proč?

Když jsme zmiňovaly anabázi se slinivkou ve strakonické nemocnici, tak tam jako zdravotní sestra fungoval jistý Honza Švec, to je taková zvláštní figurka z nedalekých Kváskovic. Má dvě dcery, pro které na zahradě svého domu postavil na hraní kopii toho domu z kamene. A taky za vesnicí postavil hrad Švecburg. Z kamenů, které natahal z polí, vlastními silami, na vlastní náklady. A můj krb je miniatura toho hradu, protože jsem nechtěla prefabrikovaný krb z hobby marketu. Jednoho krásného dne jsme tu byli celá rodina, rozletěla se vrátka, tam Honza a: „Připravte tohle a takhle, zítra přijdu.“ Za tři dny postavil krb, pak jsme sehnali ve vesnici uměleckého kováře, ten udělal dvířka a mřížky. Tady v okolí chalupy jsou úžasní lidé.