Beyoncé, Jane Fonda či Angelina Jolie. Dámy, které vyvracejí nejčastější mýtus o feministkách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Díky úspěchům feminismu se v mnoha oblastech ulevilo ženám i mužům. Chodíme k volbám, studujeme, vyděláváme a podílíme se na rodinných financích, na spoustu věcí už nejsou muži nebo ženy sami, fungujeme jako partneři. Přesto proti feminismu stále hodně lidí brojí. Na vině mohou být i mýty, které kolem něj panují.

Nehezké, neženské, zhrzené a možná i vousaté ošklivky, o které žádný muž nestojí. Tak vnímá feministky spousta lidí, ale na vyvrácení tohohle mýtu možná postačí jen pár jmen: Jane Fonda, Beyoncé, Emma Watson, Angelina Jolie, Jennifer Lawrence, Demi Lovato a řada dalších. Všechno jsou to slavné, úspěšné dámy, jež by nejspíš jen slepý označil za ošklivé, a muže, který by o ně nestál, byste asi hledali těžko. Ale pozor, všechny se také hrdě hlásí k feminismu.

Navíc za genderovou rovnost bojují i leckteří muži. Jedním z prvních a slavných českých feministů byl třeba prezident T. G. Masaryk, koneckonců jedním z prvních zákonů, který jako prezident podepsal, bylo volební právo pro ženy. A i současnost má své feministy, za práva žen celý život bojuje Alan Alda, ale i Jason Momoa či Antonio Banderas.

Kdepak, feminismus není o snaze porazit proradné muže. „Nesnaží se vyvolat válku mezi muži a ženami, ale zdůraznit individuální vlastnosti, schopnosti a životní plány žen a mužů na úkor přetrvávajících představ, které vznikly v naprosto odlišném historickém kontextu,“ píše Veronika Šprincová, ředitelka neziskové organizace Fórum 50 %, v článku, který se i tímto problémem zabývá.

Společnost se vyvíjí a to, co platilo dřív, už je dnes nefunkční retro. A feminismus vlastně jen usiluje o zboření starých stereotypů. „Snaží se nacházet cesty k tomu, aby lidé bez ohledu na své pohlaví mohli svobodně rozhodovat o svém životě, svých plánech, tělech, svém životním stylu…,“ říká v článku Šprincová. Aby třeba ženy, které se rozhodnou nemít děti, nedostávaly automaticky nálepku „sobecká kariéristka“, nebo muži, co chtějí jít na mateřskou, „slaboch a podpantoflák“.

Nikdo netvrdí, že mezi muži a ženami nejsou fyzické rozdíly. Nikdo nezpochybňuje, že „holky mají vaginu a kluci zase penis“, kdybychom měli citovat slavnou hlášku z filmu Policajt ze školky. Proto také feminismus nepracuje s pojmem pohlaví, ale spíš gender či sociální pohlaví. Bohužel spousta lidí si myslí, že jde o synonyma, nicméně zatímco pohlaví označuje biologicky dané odlišnosti mezi muži a ženami, gender poukazuje na rozdíly (vlastnosti, schopnosti, role ve společnosti…), které jsou nám automaticky přisuzovány právě jen na základě biologického pohlaví.

I feministky jsou mámy. A některé dokonce fungují přesně tak, jak si zastánci „tradiční rodiny“ představují. Jsou doma s miminkem, přebalují, vaří kašičky, uklízí a žehlí manželovi košile. Ale protože to tak chtějí, ne proto, že se to od nich jako od žen očekává.

A to přesně feministky a feministé chtějí. Aby se jednoduše každá z nás mohla svobodně rozhodnout, jak si zrovna to svoje mateřství představuje, a společnost jí to umožnila. A ať už z vás bude pracující máma s kariérou, nebo ta, co je doma, obojí bude v pořádku.

Ano, můžeme volit, studovat, vydělávat peníze i nosit kalhoty. Ale k té skutečné rovnosti máme přesto stále daleko. Podle Eurostatu (Statistický úřad Evropské unie) u nás činí průměrný rozdíl v odměňování žen a mužů 17,9 procenta v neprospěch žen. Zato na celé čáře „ženy“ vyhrávají v tom, kolik času tráví péčí o domácnost a děti, tedy takzvanou druhou šichtou. Zastoupení žen v politice, ve vedoucích pozicích - opět ženy v menšině. Takže pořád by se dalo říct, že všichni jsme si rovni, ale někdo si je přece jen rovnější.

Opravdu je co zlepšovat a neměla by to být jen touha žen, přece i muži mají manželky, sestry, matky či dcery, pro které chtějí jen to nejlepší. A zatím to nejde nejlépe. Děsivá zpráva o celosvětovém stavu ženských práv. Rovnosti dosáhneme až za 300 let.