Na první cestě do Santiaga jsem zjistila, že je mi se sebou dobře, říká komička Adéla Elbel (42)

Adéla Elbel o sobě říká, že je introvertka, která považuje pódium za hřiště. Povídaly jsme si mimo jiné o tom, co ji dovedlo před mikrofon a ke stand-up vystoupením a proč se už třikrát vydala na pouť do Santiaga de Compostela.

Čím jste chtěla být jako malá holka? Herečkou?

Také, ale i zpěvačkou, pošťačkou, kosmetičkou nebo řidičkou tramvaje. Prostě vším, co jsem znala z našeho sídliště. A protože jsem vlastně moc nevěděla, co která profese obnáší, máma mi vždycky vysvětlila, proč zrovna tohle není ideální. Třeba, že řidič tramvaje musí přehazovat výhybky… Vždycky mě tím zklamala, protože jsem musela hledat nějaké jiné povolání.

Co vás dovedlo na vysokou školu a následně k překládání z nizozemštiny?

Chtěla jsem na vysokou, ale nevěděla na jakou. Neměla jsem žádné zájmy, které by mě nasměrovaly. Ostatní spolužáci měli něco, co je bavilo, a tak to šli rozvíjet dál. Já musela hledat obor, kde není potřeba předchozích znalostí. Tak jsem si vybrala studium jazyků ukrajinština–bulharština, pak jsem chvíli studovala portugalštinu, až jsem zakotvila u nizozemštiny.

Zvláštní výběr jazyků…

Já to tak mám – neměla jsem sebevědomí na to, abych dělala jazyky, jež uměli jiní, tak jsem hledala jazyk, který nikdo moc neznal a neuměl. Abych vynikla. Jednooký mezi slepými králem, že…

To o sobě říkáte často, že jste neměla sebevědomí a jako dítě jen seděla u televize. Tomu se teď těžko věří, protože ve svých vystoupeních působíte dost suverénně.

Ano, je to tak, mým koníčkem bylo sledování televize Nova. Přišla jsem ze školy, pustila televizi a strávila u ní čas až do večera. V osobním životě jsem introvertnější než na scéně. Pódium je moje hřiště. Tam si hraju, rozjedu energii a povídám si s lidmi. Baví mě dělat si legraci z toho, jací jsme. Když ale slezu z pódia, zase mám ráda svůj klid a bezpečí domova.

Tak to by vám seděla spíš dráha překladatelky… Ještě překládáte?

Vůbec, už jen čerpám z toho, že jako vystudovaná lingvistka umím pracovat s jazykem, hraju si s ním. A to je super, protože díky tomu lze lépe formulovat myšlenky. Překladatelství mne naučilo, že jedno slovo může mít spoustu významů, a právě to můžu skvěle využít ve stand-upech.

Nelze si nevšimnout, že vám nejsou občas cizí ani jadrnější výrazy.

Ano, mám je ráda, když jich není zbytečně moc, sprostá slova nepovažuji za špatná. Když mají v pointě nebo vtipu být, tak je tam dám. Občas tam sednou, aniž by se muselo chodit kolem horké kaše. Myslím si, že všechno se dá říct jednoduše, a to mě baví.

Jak moc jsou vaše vystoupení připravená předem?

Do televize hodně, tam má člověk na stand-up pět až sedm minut a natáčí se na jeden pokus. Ale na živá vystoupení mám připravenou jen kostru toho, o čem chci mluvit, a pak hodně improvizuju. Každé představení je tak trochu jiné. Záleží, jací lidé přijdou a jakou mají chuť sdílet se mnou ten večer své zážitky a příběhy.

Jste raději sólistka, nebo vám vyhovuje být součástí programu složeného z vystoupení několika lidí?

Jsem součástí show Na stojáka, se kterou objíždíme republiku. Je nás asi deset a jezdíme v různých skupinkách po třech lidech, takže člověk potkává tu jednoho kolegu, pak zase jiného. Je to zábavné. Máme se naštěstí všichni rádi, a tak se pokaždé těším, jaká bude zrovna parta. Nejvíc mě ale baví moje sólová vystoupení, kdy jsem na pódiu 80 minut sama a určuju si ráz večera. Miluju propojení s publikem teď a tady. Jsem obecně šťastná ve své práci.

Zajímavé jsou i vaše svatojakubské cesty do Santiaga de Compostela. Proč jste měla potřebu vyrazit poprvé?

Kdysi jsem slyšela, že tam lidé chodí, ale protože jsem měla malé dítě a hodně práce, moc jsem to neřešila. Navíc mě chůze nikdy moc nebavila. Potom ale přišel rozvod a s ním i doba, kdy jsem se chtěla znovu najít a lépe poznat. Pracovně jsem byla šťastná, ale osobní život jsem měla v troskách a nedařilo se mi je odklidit. No a tu jsem si znovu vzpomněla na pouť. Koupila jsem si tenisky a rozhodla se vyléčit poutí.

Zničehonic jste chtěla sama ujít pár stovek kilometrů?

Takhle nepřemýšlím. Nebojím se dopředu ničeho, protože nedomýšlím, co by se mohlo stát nebo co mě tam čeká. Proto jsem nedala ani na varování lidí, že to je opravdu náročné, že tam bude vedro… Kdybych poslouchala lidi, tak bych se na všechno vybodla. Ale vyrazila jsem a byla to naprostá pohoda. Klidně bych ušla i víc než naplánovaných třicet kilometrů denně, žádné čtyřicetistupňové horko nebylo. Portugalská cesta vede podél oceánu, takže tam bylo kolem dvaceti stupňů a vál příjemný vítr. Nevadilo, že jsem dopředu nic nezjišťovala a neměla ani mapu. Člověk se všechno dozví cestou a nemusí se nervovat ani bát dopředu.

To je dobrá vlastnost i do života, co?

To ano. Někdy je lepší neřešit. Kdybych obracela v myšlenkách každou věc, co jsem kdy udělala, stihnu polovinu. Jsem dobrodruh. Chci zažívat a poznávat. Ne trávit čas přípravou. Jsem navíc typ do nepohody, takže když je pak pohoda, jsem jen radostnější.

Takže jste typ, co se zabalí za hodinu a jede?

Jo, pokud cítím, že to je potřeba, tak ano.

Jaké lidi jste na cestě potkala?

Vlastně jsem nikoho moc nepotkala, a když, tak jsme chvíli šli společně, něco si řekli a pak se zas přirozeně odpojili. Každý tam chtěl být sám a řešit si v sobě svoje věci.

Říkáte, že jste vyrazila bez očekávání toho, jaká bude cesta, ale musela jste čekat, že to udělá něco s vámi uvnitř.

Ano, chtěla jsem si jen pomoci a udělala bych pro to tenkrát cokoli.

A bylo vám lépe?

Na pouti mi bylo hrozně dobře a přišla jsem na to, že nejsem taková kráva, jak jsem slýchala od svého ex. Zjistila jsem, že jsem vlastně super, což pro mě bylo překvapivé a zajímavé. Bylo mi se sebou moc dobře.

Co hrálo největší roli – že jste mimo čas a denní povinnosti? Nebo je svatojakubská pouť opravdu magická?

Má velkou pozitivní energii. Každý, kdo pouť absolvoval, ví, že je to víc než jen turistická cesta. Chodím i po Česku, je to také fajn, příroda je tady přenádherná, ale je to jiné, chybí ono propojení. Na pouti do Santiaga jdete v ideálním případě sami nebo s blízkým člověkem, soustředíte se jen na sebe, neděláte kompromisy, nevíte, co je za den. Dokonce jsem zapomněla na dceřin svátek! První cesta trvala jen devět dní. Ale po těch letech stresů a povinností to byl ráj. Plakala jsem smutkem, že to končí.

Jaký byl návrat?

V den, kdy jsem letěla zpátky, jsem měla narozeniny a vystoupení v Brně, tak jsem se vlastně těšila. Ale upřímně, raději bych ještě měsíc v kuse putovala.

Po dvou letech jste tam vyrazila znovu, tentokrát vlastně pracovně.

Bylo to v období covidu, kdy jsem nemohla veřejně vystupovat, takže jsem se živila různě a pro jeden časopis napsala reportáž o cestě z Karlova mostu na Sněžku. No a protože po roce jsem stále nemohla vystupovat, rozhodla jsem se napsat reportáž z Prapůvodní poutní cesty do Santiaga, nazvané Camino Primitivo. Potřebovala jsem spojit příjemné s užitečným, jít, vyčistit si hlavu a ještě vydělat trochu peněz.

Do třetice jste do Santiaga vyrazila s partnerem Michalem Rožkem. Tentokrát to byla cesta za prověřením vašeho vztahu?

Ano, šlo o křest ohněm. Říkala jsem si, že jestli spolu máme být, tahle cesta to ukáže. Otevřela spoustu otázek a dala spoustu odpovědí. Myslím, že nám poutní cesta nahradila pár let poznávání se.

Koho napadlo, že vyrazíte spolu?

Mého muže. On miluje přírodu, chodí na čundry, ale téhle pouti se vždycky vlastně tak trochu vysmíval. Vysvětlovala jsem mu, v čem je jiná než klasický trek v přírodě, a on pak řekl, že by rád šel se mnou, což mne hodně překvapilo. Ale hned jsem se toho chytila a všechno rychle zařídila, aby se nerozmyslel.

Z vaší cesty vznikla i knížka – a v ní píšete, že jste šli spolu, ale vlastně každý zvlášť.

Šli jsme spolu, jen ne vedle sebe a za ručičku, ale byli jsme si stále na dohled, dělali jsme společné pauzy, jedli spolu, občas si povídali a přespali spolu na ubytovně. Každý z nás si ale přemýšlel nad tím svým. Dělali jsme si zápisky a hlasové zprávy o tom, co se přes den dělo, a z toho potom vznikla kniha.

Každý vidí svět i situace svýma očima. Stalo se vám, že jste něco vnímali naprosto rozdílně?

Ano, to se stávalo. Mám dobrou paměť na situace, velmi dobře si pamatuji rozhovory, události, emoce… Ale přijde mi zajímavé sledovat, jak to ten druhý vnímá. Muži často zážitek vidí jinak a jinak to v nich zůstává, což je dobré si uvědomit. Je to, jako když si oba přečtete stejný článek, každému uvázne něco jiného podle toho, co ho zajímá.

Když jde o emoce, pak musím zmínit vaši první knihu, která vznikla po vašem nepříliš povedeném prvním manželství. Nebylo to zrovna nejšťastnější období ve vašem životě…

Spoustě lidem se manželství nepovede. U mě bylo důvodem nízké sebevědomí. Vybrala jsem si někoho, s kým jsme neměli společné zájmy, styl a životní cíle. Proto to nemohlo dobře dopadnout. Jen mi trvalo čtrnáct let, než jsem dorostla do fáze, že jediným možným východiskem je rozvod. Do té doby jsem pořád naivně doufala a věřila, že se něco změní a bude mi v životě lépe.

Teď jste podruhé vdaná, ale prý nebylo lehké vstoupit do nového vztahu, proč?

Ano, bála jsem se… Ale kdo si chce o našich začátcích přečíst víc, najde je v naší společné knize Santiago, má lásko.

Máte dvě dcery (18 a 8 let), jak stíháte klasický koloběh škola, úkoly, svačiny, prázdniny?

Nikdy jsem nebyla konvenční typ s pevnou pracovní dobou. Moderovala jsem, měla kapelu, teď jezdím se svými stand-upy a moderuju nejrůznější akce, ale ono se to zvládnout dá. Mám velmi samostatné děti, úkoly zvládnou, prázdniny držíme, svačiny dělám.

Kdybyste se mohla podívat do křišťálové koule na sebe za deset let, co byste tam ráda viděla? Třeba vlastní televizní pořad?

No to bych samozřejmě moc ráda, to by se mi líbilo. Toužím po své talkshow. A za deset let? Doufám, že se toho moc nezmění. Ráda bych dál moderovala a psala svá stand-up vystoupení a dělala radost lidem. To je můj cíl. Rozdávat radost a pohodu. A chtěla bych žít se svou rodinou někde za Prahou, v přírodě. Tak uvidíme.

Zmínila jste čas na rodinu, takže vám chci pogratulovat ke krásné zprávě, že čekáte miminko. Jak se těší velké sestry a jak příchod miminka změní vaše pracovní plány?

Děkuju moc. Holky se těší nesmírně. Mladší Vilma nás už dlouho k miminku přemlouvala. Takže ta má ohromnou radost. Neplánuji jít na mateřskou dovolenou. Chci sice pracovně ze začátku zvolnit, ale moje práce je dost variabilní na to, abychom se s manželem u miminka střídali a oba se i pracovně realizovali. Takže na podzim už budu zase vesele vystupovat s „Nastojáky“, se svým novým stand-upovým speciálem a budu moderovat nejrůznější akce a plesy.

Ženy umí být úžasně vtipné, není tedy divu, že je tolik slavných komiček.